Článek
V předvečer výročí konce druhé světové války sleduje člověk českou politiku s pocitem zvláštní hořkosti. V době, kdy by měla veřejná debata připomínat především tragédii evropského nacismu, rozvrat střední Evropy a miliony mrtvých, přichází část české politické reprezentace s návrhem usnesení namířeného proti sjezdu sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft).
Už samotný způsob, jakým se o celé věci v českém veřejném prostoru mluví, vypovídá o úrovni domácí debaty více, než by si mnozí chtěli připustit. Počeštěné slovo „landsmanšaft“ už dávno neslouží jako přesné označení konkrétní organizace. V české politice se z něj stal záměrně udržovaný strašák, hospodská zkratka a emocionální relikt devadesátých let. Nejde o reakci na bezpečnostní hrozbu ani o obranu státní suverenity. Jde o laciné domácí gesto určené pro několik unavených titulků a pár procent v průzkumech.
Podle informací zveřejněných serverem Echo24 vyvolal návrh negativní reakce i v samotném Bavorsku. Předseda frakce CSU Klaus Holetschek jej označil za špatný signál a poslanec Gerhard Hopp vyzval české poslance, aby návrh odmítli. A člověk si musí položit jednoduchou otázku: Co přesně tím chce česká vláda získat?
Představa, že několik teatrálních vět v Poslanecké sněmovně změní historii, vypovídá hlavně o intelektuální prázdnotě celé debaty. Sudetoněmecká otázka není jednoduchá. Nikdy nebyla. Na jedné straně stojí rozbití našeho státu, nacismus, okupace a zločiny spáchané na našem státě. Na druhé straně poválečný odsun, násilí, kolektivní vina a desetiletí mlčení. Právě proto vznikla po roce 1989 snaha obě společnosti uklidnit a vrátit česko-německé vztahy do civilizovaného rámce.
Vrcholným momentem této snahy byla Česko-německá deklarace z roku 1997. Dokument postavený na vědomí, že nekonečné otevírání starých ran vede pouze k další nedůvěře a politickému napětí. Obě strany tehdy dokázaly uznat utrpení druhých, odmítnout princip kolektivní viny a zavázat se, že minulost nebude používána jako klacek pro současnou politiku.
A právě to dnes část české politiky cynicky porušuje.
Děje se to kvůli domácímu marketingu, nikoliv kvůli bezpečnosti či státním zájmům. Protože nic se v českém politickém provozu neprodává snadněji než laciný český nacismus zabalený do slov o vlastenectví. Stačí několik tvrdých vět o sudetských Němcích, několik póz před kamerami a člověk může předstírat obranu státu, aniž by musel řešit reálné problémy země.
Celá situace působí hluboce nedůstojně. Zvláště v týdnu, kdy si Evropa připomíná konec války, která vznikla právě z nenávisti, kolektivních vášní a přesvědčení, že historie může být používána jako zbraň proti současnosti. Není náhodou, že právě v této atmosféře působí až mrazivě aktuálně věta „20. století neskončilo“. Protože ve chvíli, kdy část politiků znovu sahá po resentimentu, historických stereotypech a demonstrativních gestech vůči minulosti, začínají se staré přízraky vracet do veřejného prostoru rychleji, než by si mnozí chtěli připustit.
Nejde o obhajobu landsmanšaftu ani o popírání historické odpovědnosti části sudetských Němců za rozbití první republiky. Jde především o schopnost státu chovat se sebevědomě, klidně a důstojně. Silný stát se neopírá o teatrální usnesení proti sjezdům krajanských organizací!!! Důstojnost státu stojí na klidu, sebevědomí a schopnosti jednat bez hysterických gest.
Celá věc navíc působí mimořádně provinčně i navenek. Zatímco část Evropy řeší válku na východě, bezpečnostní architekturu kontinentu, energetiku a budoucnost Evropské unie, česká politika znovu vytahuje duchy minulosti v podobě symbolických parlamentních deklarací. A ještě to činí způsobem, který znepokojuje i bavorské politiky dlouhodobě a proaktivně podporující dobré vztahy s naším státem.
To je na celé situaci možná nejsmutnější. Ne samotný návrh usnesení. Ale fakt, že třicet let budované smíření se v českém politickém provozu znovu stává pouhou rekvizitou politického divadla.
Vydáno jménem redakce Monarchistických novin
