Článek
Někteří monarchisté se navíc tváří, že bychom o věci raději vůbec neměli mluvit, aby se nám někdo snad nezačal smát. Jenže to je přesně ten druh uvažování, který z monarchie dělá kuriózní exponát místo živé politické vize.
Zákon je dodnes považován za platný. Nebyl nikdy řádně zrušen demokratickým zákonodárcem. Je pravda, že za protektorátu došlo k formálnímu zrušení § 1 tohoto zákona, avšak tento zásah spadá do období nesvobody a je právní teorií i praxí posuzován jako právně irelevantní. Právní řád České republiky s těmito akty zachází stejným způsobem jako s jinými normami přijatými pod nátlakem okupační moci: nepřikládá jim konstitutivní význam. Současně byla tehdy odstraněna i sankční část zákona v rámci harmonizace trestního práva. Výsledkem je paradoxní stav, kdy zákon existuje jako deklaratorní norma bez reálného vymáhání, avšak s plnou symbolickou vahou. Není náhodou, že veškeré právní informační systémy – ASPI, Beck-online i veřejné databáze – jej bez výjimky vedou jako „platný“.
Ano, jde o normu deklaratorní. Nikdo nám dnes nebude zabavovat erb ani kontrolovat rodokmen, ale podstata problému leží jinde. Symboly jsou základy politického společenství. A symbol, podle něhož český stát šlechtické tituly „ruší“, je nejen právně pochybný, ale i kulturně urážlivý. Republika nemůže rušit to, co sama neudělila. O to grotesknější je, že se tento nesmysl dodnes tváří jako závazné pravidlo. Ne náhodou se stále najdou lidé, kteří jej v debatách rádi vytáhnou: když někdo prohlásí, že kníže Schwarzenberg vlastně žádný kníže není, přesně tím ukazuje, že staré republikánské resentimenty žijí dál.
Někteří kritikové straší tím, že zrušení zákona otevře dveře falešným baronům a samožerným templářům. Jenže tito lidé už se po republice dávno producírují, včetně těch, kteří si titul koupili kdovíkde v Africe, Rusku nebo na internetu. Tihle samozvaní šlechtici nečekají na novelu našeho zákonodárství. Vytvářejí vlastní svět dávno bez ohledu na paragrafy z roku 1918. A nebylo tomu jinak ani v dobách Rakouska-Uherska? Falešné nobilitace byly módní už tehdy, kdy na trůnu seděl zcela legitimní panovník. Tvrdit, že zákon č. 61/1918 Sb. drží veřejný pořádek, je jednoduše mimo realitu.
Zajímavé také je, že na rozdíl od některých monarchistů samotných mají lidé, jichž se věc skutečně týká, spíše pochopení. Senátor Czernin možnost změny přivítal. Kníže Lobkowicz také projevil zájem. A proč by neměli? Kdo jiný by měl hájit historickou kontinuitu země než ti, kteří ji zosobňují svými rodinami, a ti, kteří v ní vidí budoucnost. Tedy my, monarchisté. Varování, že šlechta někdy stála proti králi, je historická bizarnost. V českých zemích tvořila šlechta a monarchie propojené nádoby a ve vědomí lidí to tak platí dodnes.
A teď to nejzábavnější. Údajná obava, že se nám kvůli tomuto tématu budou lidé smát. Ti, kteří se smějí monarchistům, to dělají už dávno, mnohdy proto, že nechápou, že stát se dá řídit i jinak než permanentním chaosem. Ale když jsme se o tématu zrušení zákona bavili s běžnými lidmi, reakcí nebyl výsměch, nýbrž pochopení. Dokonce i od těch, kteří monarchisty nejsou. Moderní Čech začíná na šlechtu pohlížet jinak než před lety. Často s respektem a obdivem. Pokud někdy existovala chvíle, kdy lze otevřít debatu o odstranění zastaralé ideologické normy z roku 1918, je to právě teď.
Ano, země má větší problémy. A právě proto také nezastáváme názor, že monarchismus je odtržený od reality. Reagujeme na běžné politické otázky, ale zároveň máme povinnost otevírat i ty monarchistické, jinak se z nás stane jen klub krásných idejí bez jakéhokoli přesahu.
Ideální stav by časem mohl být podobný tomu francouzskému. Možnost uvádět šlechtický titul jako součást jména, s možností soudního ověření legitimity. To je ovšem krok, který vyžaduje širší politickou podporu. Teď jde o něco jednoduššího. Jde o odstranění zákona, který je v právním řádu anachronismem a zároveň fackou vlastní historii. Pokud se bojíme i takhle malého symbolického kroku, pak si nezasloužíme mluvit o obnově monarchie. Pokud jej však uděláme, možná uvidí veřejnost i politická scéna, že monarchisté nejsou jen hlídači tradic, ale také lidé schopní racionální a kultivované debaty. Právě to dnes česká politika potřebuje nejvíc.
Autoři: Martin Cikán a Vojtěch Círus
