Článek
V roce 1963 se málem zhroutilo hospodářství státu. Výsledky třetí pětiletky byly katastrofální, jakkoliv triumfální tón sdělovacích prostředků nezakolísal.
Po válce se stát zmocnil ohromných majetků, které znárodnil podnikatelům a bankám. K tomu přibyly majetky vysídlených sudetských Němců. Tisíce statků, vesnic, celá města, ohromné rozlohy lesů a půdy. V roce 1948 dostali tento stát do své moci komunisté a s ním i vše, co před tím znárodnil svými dekrety Beneš. Dokončili to. Byly vyvlastněny i ty nejmenší obchody a firmy. Bylo vůbec zakázáno samostatně podnikat. Sedlákům byly v rámci kolektivizace zabrány statky a málem i zahrádky. Ze všech občanů státu se stali zaměstnanci a stát se stal jediným zaměstnavatelem, jediným kapitalistou a podnikatelem. Stát vedený stranou dostal všechny občany pod svoji kontrolu a vytvořil jejich úplnou existenční závislost na sobě samém. Stát se stal jediným správcem a distributorem veškerého existujícího majetku. V rámci nutné regulace bylo užívací právo nadřazeno vlastnickému právu. Cokoliv, i z těch posledních zbytečků, které mohl jedinec vlastnit, mohl z rozhodnutí úřadů začít užívat někdo jiný.
Jenže to nějak nefungovalo. Většina lidí, zejména dělníků pracovala dobře a s nadšením. Věřili v lepší zítřky, dostali bezplatné lékařství i školství, sociální zabezpečení, placené dovolené, jistotu práce a výdělku a nakonec starobní důchody. Stát je chránil a ve spolupráci s velkým Sovětským svazem zajistil dlouhodobý mír. Jenže armáda polykala obrovské prostředky a izolovaný socialistický tábor nedokázal nahradit váznoucí odbyt do kapitalistické ciziny. Direktivní řízení průmyslu ješitnými funkcionáři, u nichž se před odborností dávala přednost servilní podlézavosti a loajalitě režimu, kazilo výrobu i obchod. Stát odebíral podnikům prostředky na investice a žilo se prakticky jen z podstaty, kterou vytvořil kapitalismus před válkou.
V kapitalistickém systému volného trhu žil stát z daní podnikatelů a obyvatel, které v jejich kreativitě nikdo neomezoval a nikdo jim nic nepředpisoval. Socialistický stát ale nedokázal přímým řízením vytvářet tak velké prostředky, aby stačily k pokrytí jeho výdajů, zejména v sociální a vojenské oblasti. Bylo tu řešení, a Stalin ho v SSSR ve značné míře zavedl. Udělat z velké části obyvatel prostě otroky, kteří budou dřít za kousek chleba do padnutí, veškeré výsledky jejich práce jim budou odebírány a z nich bude žít jen úzká vrstva komunistických elit. To ale v evropských státech nešlo. Evropské státy měly být výkladní skříní socialismu. Podle nich se měli komunisté na kapitalistickém Západě domnívat, že socialismus je blahodárný a pro lidstvo spásný, že svět zachraňuje od dravého bezohledného kapitalismu. Světové komunistické hnutí Stalin potřeboval jako pátou kolonu v těle nepřítele. Vožď věděl, že jinak by se dostal do totální izolace, a ta by brzy způsobila vnitřní kolaps impéria. V Evropě to muselo být jinak. Zde musel socialismus alespoň na pohled prosperovat a lákat. Ano, méně občanských svobod, ale větší jistoty a žádné existenční starosti, protože vše zařídí moudrý stát vedený muži a ženami z lidu. Na tohle slyšely i milióny obyvatel Západu, kteří nedohlédli za Ural do otrokářské části impéria. Jenže kdo měl živit ty armády zbytnělých byrokratů a stranických funkcionářů?
V roce 1953 se v Československu málem zhroutila měna, a proto musela být uplatněna drastická měnová reforma. Stát ji využil k tomu, aby zlikvidoval lidem úspory, na které by jinak nemohl legálně sáhnout, a aby tak docílil ještě větší závislosti obyvatel na výdělku. Tisíce zavedených a věci znalých vzdělaných úředníků nebo řídících pracovníků, inženýrů, doktorů, profesorů a dalších byly v rámci třídní spravedlnosti poslány do výroby a na obyčejnou manuální práci. Na jejich odpovědná místa nastoupili hochštapleři, nevzdělanci a kariéristé s červenou knížkou a správným dělnickým původem. Mělo se ukázat, že dělník svým prostým rozumem dokáže totéž, co intelektuál. Jenže se ukázal opak.
V roce 1959 byla uzákoněna Státní plánovací komise vedená místopředsedou vlády s náměstky - hospodářskými ministry. Svět ale žádné plány nerespektoval a nepředvídatelně se měnil. Plán se stal posvátnou krávou, a proto nemohl na změny reagovat dostatečně pružně. Svět se odmítal chovat podle plánů a plány tak vyšly naprázdno. Díky plánům nebyly uskutečněny dobré nápady, protože prostě nebyly naplánovány a někoho napadly mimo plán. Naopak se trvalo na naplánovaných akcích, o kterých se už vědělo, že přinesou jen další ztráty, ale podle plánu musely být uskutečněny.
Ekonom Ota Šik chápal, že někde v pozadí blížící se katastrofy stojí obyčejná lidská pýcha a pýcha institucí. Arogance moci. Komunisté zkrátka nesmírně toužili mít vše do posledního detailu pod kontrolou. Byli tím úplně nemocní. Bláhově nutili svět, aby se podřídil jejich plánům a direktivám, jenže svět byl spontánní a nekontrolovatelný. Probíhal zápas mezi komunisty a světem. Komunisté zápasili o kontrolu a vládu nad světem a svět je ignoroval, chtěl být takový, jako vždy, spontánní, vyvíjející se podle svých pravidel a zákonitostí. Žádná ekonomika nemohla fungovat jinak, než ve spolupráci se světem. Komunisté nemohli mít poslední slovo. Bylo třeba studovat svět a všímat si, co se v něm děje, jak a kam se vyvíjí, a hospodářsky na to reagovat. Komunisté chtěli rozkazovat a po světě vyžadovali, aby na to reagoval poslušností. Svět s komunisty nebojoval, prostě si šel dál svou vlastní cestou a komunisté i jejich stále zoufalejší příkazy se den za dnem měnily v karikaturu.
Ota Šik se ke komunistům dostal v roce 1940 jako jedenadvacetiletý mladík z Plzně, když ho Němci označili za Žida a zavřeli do Mauthausenu. V koncentračním táboře se spřátelil s Antonínem Novotným, který mu proto po dlouhá léta věřil. Také Šik se v 50. letech nadchl pro direktivní plánování a věřil, že v SSSR to funguje. Věřil, že kapitalismus kráčí špatným směrem, protože je založen na dravé a bezohledné soutěži, která nebere ohled na poražené nebo na ty, kteří soutěžit nechtějí. Jde o zápas dravců, a v takovém zápase vždycky nakonec ten nejsilnější sežere všechny ostatní a výsledkem nutně musí být diktatura jako vrcholné stádium imperialismu. Tohle Karel Marx vystihl geniálně. Jenže lidé se rodili do světa, který byl již před nimi a jaksi pro všechny. Nikdo neměl právo mít více, než ostatní. Vůbec nikdo neměl mít právo něco vlastnit. Takové právo neexistovalo, nebylo přirozené. Všechno bylo všech a vlastnictví mělo být nahrazeno jakousi správou ve jménu všech ostatních jako v prvobytně pospolné společnosti. Proto mladý Ota naprosto souhlasil s tím, aby bylo užívací právo po válce nadřazeno vlastnickému právu.
Otovi ale začalo brzy docházet, že komunisté Marxe jaksi nepochopili. Noví funkcionáři okamžitě propadli tomu samému, co zazlívali kapitalistům. Když nemohli soutěžit ve vlastnění, začali ihned stejně dravě a bezohledně soutěžit v užívání a v regulování coby výrazu moci. A zdálo se, že právě vedoucí kádry vzešlé z obyčejných dělníků a bezzemků soutěží nejdravěji a nejbezohledněji, jako by dosavadní plebejci a sluhové namísto spravedlnosti pro všechny chtěli jen bývalé pány zničit a sami nahradit, stát se novými pány, porvat se a povraždit se o to. V Moskvě pak nejsilnější regulátor sežral všechny ostatní a nastolil diktaturu. Byl to marxismus naruby s vrcholným stádiem rudého imperialismu.
Byla zde jakási zákonitost, kterou Ota nechápal. Týkala se spíše psychologie nebo duchovnosti lidí. Rozum říkal jasně, že socialismus má z lidí udělat nové společenství, v němž se budou vzájemně podporovat jako bratři a sestry. Proto bylo třeba vyloučit a zničit dravce a vlastnictví. Ota chápal, že zpočátku bude nutné rovnost ve vlastnictví a majetku nařídit a dokonce ji vynutit násilím, pokud to jinak nepůjde. Jenže namísto bývalých vlastníků a se ihned vyrojili straničtí dravci. Vedle nich povstali ideologičtí fanatici, kteří chtěli, aby všichni lidé byli stejní, aby se nijak nelišili, nejen majetkem. Aby chytří nekonkurovali hloupým, vzdělaní nevzdělaným, pilní líným. Toho se chopily davy závistivců a žárlivců, kteří likvidovali své sousedy a každého, kdo se nějak jakkoliv lišil od průměru. Socialismus se před očima měnil v krvavou diktaturu tuposti a průměrnosti.
Ota Šik věděl, že obchod a ekonomika jsou založeny právě na nerovnosti a na rozdílech. Bez rozdílů nebude poptávka. Když některý závod začne mít vynikající výsledky, dobré inženýry, chuť vyrábět nové prodejné věci, a ideologové ho zlikvidují jen proto, aby nevynikal nad ostatní, nebude mít ani stát žádné zisky, lidé se přestanou snažit, Ekonomika se zastaví a obchod bude stagnovat, což se právě dělo.
Od roku 1961 působil Ota Šik jako ředitel Ekonomického ústavu ČSAV a roku 1962 byl jako kovaný soudruh a válečný komunista zvolen do ÚV KSČ.
Antonína Novotného vnímal Ota Šik jako určitý příslib pro stát i pro sebe. Už pro spřízněnost společnou minulostí. Novotný zoufale nechtěl ztratit kontrolu, ale chtěl, aby to konečně také fungovalo. Vůbec to nebyl stalinista, jak se mu vyčítalo. V roce 1960 vyhlásil, že zavádění socialismu je možné ukončit, protože již vznikla beztřídní společnost a soukromé vlastnictví výrobních prostředků bylo likvidováno. Vypadalo to jako nabubřelost, ale Novotný vzápětí pod touto záminkou ukončil násilné vyvlastňování a kolektivizace v zemědělství. Zastavil některé represe a dokonce postupně začal uvolňovat ruce kultuře i sdělovacím prostředkům.
V roce 1963 s ním Ota Šik jednal několikrát osobně, když se mu snažil vysvětlit základní příčiny selhávání hospodářství. Novotný se vztekal, ale v zásadě souhlasil s tím, že až tak direktivní a centralizované řízení ekonomiky státu a hospodářství škodí. Byl ochoten jít na kompromis v podobě Nové hospodářské soustavy, ochránit podniky, které se projeví jako hospodářsky prospěšné a jejich vedoucí pracovníky odměňovat. Byl ochoten uvolnit takovým podnikům více státních prostředků na investice a na rozšiřování výroby, naopak omezit státní odvody. V zemědělství to mělo téměř okamžitý účinek a různá úspěšná JZD konečně začala být vesničany akceptována. Zajišťovala jim větší platy a podíly, pohodlnější život, stavěla jim domy a platila kulturní vyžití, lázně i zájezdy. Podniky začaly volněji dýchat. Kdo prokázal schopnost a úspěch, začal dostávat a přestalo se mu brát.
Ještě v lednu roku 1967 provedla vláda reformu velkoobchodních cen a dále zmenšila odvody státu. Fungovalo to a více podniků zaznamenalo nárůst ziskovosti. Plánování začínalo být formální úlitbou a běžně se plány operativně měnily podle situace a okolností. Mírně to zvýšilo inflaci, ale lidé začínali mít více peněz a více nakupovali. Ota Šik viděl, že lékem na problémy socialismu je konzum. Lidé chtějí nové zboží a nové služby. Konečně si mohou dopřát to, co si nikdy dělnická třída či rolníci dopřát nemohli. Bylo možné více cestovat, kupovat osobní automobily, ledničky, televize, stavět si rekreační chaty a bazény, chodit do divadla a do kina, na výstavy a koncerty. Objevily se módní trendy, časopisy, lidé sledovali, jak se kde kdo obléká a obouvá, kadeřnictví plnila plán na 200 %.
A soudruhům z ústředního výboru se to přestalo líbit. Ota Šik marně vysvětloval, že právě to komunistům a socialismu přináší největší podporu v lidových vrstvách. Právě to dělá evropský socialismus populární na Západě. Konečně začíná strana plnit to, co lidem vždycky slibovala, že se budou mít dobře a budou mít kromě práce čas i na zábavu. Konečně mají lidé pocit, že socialismus v ekonomice dostihl kapitalistický Západ a brzy ho začne předhánět.
Za odporem nejvyšších soudruhů se skrývalo něco jiného. Lidé začínali opět vlastnit. Zatím jen chaty a auta, ale také jim narůstaly úspory v bankách a spořitelnách. A peníze znamenaly moc. Jiný druh moci, než byla ta ideologická. Kdo začne mít peníze, začne je používat. Začne uplácet funkcionáře, aby mu šli svými rozhodnutími na ruku, začne si kupovat rozsudky soudů a policisty, aby přehlédli různé nepravosti. Je jen otázkou času, kdy si tací ředitelé, náměstci a inženýři začnou kupovat politické funkce. Začne nový zápas dravců o moc a majetky, a to vyvolá novou touhu po kapitalismu. Tonda Novotný si uvědomil, že v takovém světě by nevyhrál a rychle by ztratil kontrolu. Uvědomil si, že socialismus funguje jen tehdy, když se lidé nemají příliš dobře. Socialismus funguje lépe a spolehlivěji s represemi, než s plněním slibů o blahobytu. A konečně si uvědomil, že kdyby se soudruzi v Československu začali mít až příliš, ne-li přímo křiklavě dobře, nelíbilo by se to soudruhům v Moskvě.
Druhého dne květnového jednání ÚV Antonín Novotný souhlasil s tím, že je třeba příliš samostatným podnikům přitáhnout uzdu, zablokovat decentralizační opatření, opět trochu víc centralizovat a plánovat, zvýšit podnikům odvody a snížit tak jejich možnosti dalšího růstu, a konečně zarazit jakékoliv pokusy o volný a spontánnější vývoj cen zboží. Ceny budou nadále drženy a garantovány státem.
Tolik ukázka z románu. Co taková analýza znamená pro monarchistu? Socialismus i kapitalismus mají své dobré důvody. Vlídný svět, který by byl k žití, ale nevytvoří ani jeden z těchto systémů, a ve stále se zužující perspektivě budoucnosti oba vedou k diktátu. Hlavně proto, že oba jsou strukturou na bázi dosahování moci. Touha po moci je motorem obou těchto systémů, ale současně přitahuje a vytahuje nahoru do funkcí a k ovládacím pákám jedince, kteří touží ovládat a kontrolovat. Liší se pouze nástroji, kterými to dělají. Jedni pomocí ideologie, strachu a přímého násilí, druzí pomocí majetků a peněz. V jednu chvíli vždy někteří z nich dosáhnou takové moci, že mohou začít ničit svobodu, kreativitu i společenství lidí, kteří moc a ovládání nepotřebují a nechtějí k tomu, aby se cítili šťastní, kteří touží po přátelství, dobrém sousedství, dobrovolné spolupráci a vzájemnosti. Oba systémy nakonec vyprodukují jedince natolik mocné, a s touhou být ještě mocnější, že začnou vytěžovat, vysávat a znevolňovat všechny, které ovládají.
Socialismus (ale i jiné ideologie, byrokracie, nacionalismus a různé formy nepřirozeného rovnostářství) poskytuje část moci líným, průměrným či jinak neschopným plebejcům sžíraným závistí a touhu zničit každého, kdo by je mohl zastínit nebo převyšovat. Ti se pak stávají užitečnými idioty, nástrojem elit.
Kapitalismus dovede velmi rychle nasytit trh po válkách a katastrofách, zahnat bídu a nedostatek. Jakmile je ale trh nasycen, začnou mít podnikatelé tendenci zvyšovat své zisky a minimalizovat náklady. Začnou skrze podplacené politiky usilovat o regulaci trhu tak, aby přiohnuli toky peněz ke svým kapsám a volný trh deformují. Nakonec začnou vymýšlet způsoby, jak zařídit, aby obyvatelé chtě nechtě museli utratit své peníze právě za jejich výrobky a služby. Touží po monopolu, a to znamená i po mocenském monopolu. Zmocní se státu a prostřednictvím vědecky odůvodněných dobrých úmyslů zakazují jiným vyrábět a prodávat. Zastrašují lid katastrofami a nebezpečími, a v rámci prevence zavádí nejrůznější daně a poplatky, aby z lidu odsáli finanční a tedy i mocenské prostředky a stali se nedotknutelnými oligarchickými elitami.
Ani nejrůznější hybridní kombinace obou systémů nevedou k řešení, pokud má být řešením vlídný svět k žití. Majetková soutěž je jen darwinistickým soupeřením predátorů v pralese, a regulace se rychle mění ve stejně dravou soutěž regulátorů nebo prostě jen v nástroj některých predátorů. Zdá se, že to nemá řešení, že jsme nuceni cyklicky opakovat krátká nadějná období, která se rychle zvrhnou v nové ovládání, požírání a nevolnictví.
Jenže má. Má to řešení, ale jen tehdy, pokud se rozhodneme změnit základní a nosný princip. Museli bychom se vzdát moci, zbavit se touhy po moci a nahradit tento základní motor lidského jednání něčím jiným. Samozřejmě, že oba typy systémů, jak ideologické, tak majetkové, budou všemi prostředky bránit výměně mocenského motoru za jiný. Budou trvat na beznadějných a donekonečna se opakujících pokusech vytáhnout se z bahna sami za vlastní vlasy. Jsme totiž zajatci touhy po moci.
Pro nás, západní civilizaci, je samozřejmě řešením křesťanství, které se na problematiku posedlosti mocí a kontrolou přímo zaměřuje a vysvětluje tento fenomén teorií dědičného hříchu, tedy vrozenou snahou každého jedince obejít se bez Boha, nahradit Boha sám sebou, tedy sám se stát Bohem alespoň ve vlastních očích. Křesťané říkají, že touhu po moci lze negovat jedině touhou po lásce a jejích formách, například vzájemnosti a přátelství. Sobectví lze negovat jedině tak, že uznáme cosi vyššího, dobrého a láskyplného nad sebou, a začneme tomu sloužit, ovšem dobrovolně, z vlastního rozhodnutí. Chronickou krátkozrakost a omezené zaměření na aktuální zisky lze negovat jen tím, že svůj život spojíme s věčností a dáme tak své existenci absolutní smysl. To vše lze učinit jen prostřednictvím služby, která zaměření každého jedince na sebe obrací v zaměření na druhé a na Boha. Pro toho, kdo se tak rozhodne, se obchod stává pouhou distribucí, vlastnění se stává správou pro celek a moc je jen nástrojem k výkonu určité služby, jinak je břemenem a nechtěnou zátěží. Funkcí a mocenských postů se ujímají lidé, kteří o to vlastně nestojí, nijak se o to nedrali, ale byli povoláni a podstupují to jako osobní oběť pro ostatní a pro celek, a rádi se toho pak zase vzdají.
Že to zní jako utopie? Já jsem v několika takových společenstvích lidí reálně žil a dodnes žiji. Průmětem principu služby do politiky je teokracie nebo dynastická dědičná monarchie. V monarchii jsou elity služebné, o pravdě se tam nehlasuje, moc je elitám udělována pouze jako privilegium ke službě, když dlouhodobě prokazují, že jim jde o službu. Princip dědičného panovníka poskytuje všemohoucímu Bohu možnost nechat v rodové dynastii narodit správného následníka ve správném čase pro tuto dobu a ve správném pořadí. Je to celospolečenská demonstrace ochoty nechat to na Bohu a sloužit. Je to projev důvěry a víry ve skutečného držitele i zdroj moci a jeho dobré úmysly s námi.
Je to určitě lepší, než důvěřovat lidem posedlým mocí, že se jen nažerou z našich daní a nás nechají také nějak žít. Než důvěřovat volbám, ve kterých stejně volíme jen mezi dvěma či třemi partami politických herců, sloužících takto nemocným a pokaženým elitám za scénou. Služba ušlechtilému a vznešenému udělá ušlechtilejší a vznešenější tvory i z nás samých a dá našim životům smysl. Je rovnostářská v tom smyslu, že není malé a velké služby a všechny druhy služby obci, společenství, či panovníkovi z vůle Boží jsou rovnocenné svým významem, protože absolutní hodnotou služby je láska, a ta nezná privilegia a nerozlišuje.
Určitě je lepší očišťovat svou duši a nechat ji očistit, což je nejspíš skutečný důvod našeho pobytu v tomto světě, než zběsile očišťovat národ, rasu, klima a planetu, a to za cenu likvidace miliónů a pokažení dalších miliónů duší kvůli pocitu moci a kvůli ušlechtile převlečené bohorovnosti.
Existuje cesta ven z nekonečného kolotoče marnosti mocenských politických systémů. Jenže je s ní jedna potíž. Nestačí se připojit k nějakému hnutí, ideologii, politické straně. Je třeba to změnit uvnitř v sobě a každý sám za sebe. Neexistuje systém, který by převychoval lid a vytvořil nového lepšího člověka. Z toho vychází jen nové a nové nelidské represe.
Vyrůstají nové generace mladých lidí, zhnusené světem a tím, do čeho se narodili. Vše, co se jim nabízí, je lživé a podvodné, chce je to znevolnit, zmocnit se jich a vysát je, zneužít je, a oni to cítí. Cítí to, dokud se s tím nespojí a neumažou si také ruce. Jsou to ale také rozmazlené generace od dětství oslabované ochranou a zábavami, virtuálním jakosvětem. Budou snadnou kořistí chytrých sofistikovaných dravců, pokud přistoupí na princip pralesa. Pokud neřeknou, že prales odmítají a chtějí žít v zahradě, kde vládne harmonie a ušlechtilost. V zahradě ale nejsou dravci, tam jsou jen zahradníci. A to je služba. V zahradě vítězí ten, kdo kapituluje před projektem a architektem zahrady a zatouží sloužit té vznešenosti. Ten, kdo pochopí, že přijetím vlastní bezvýznamnosti se mu otevírá absolutní významnost v očích stvořitele všeho.
A jestli je to moc velká utopie, pak hodně štěstí kapříci, dokud se sami neumlátíte ve vypuštěném umyvadle.
Autor: Jan Drnek, z díla Orákulum - Paměti nomenklaturního prognostika
