7. červen: Den, který stvořil moderní Norsko

Norsko nebylo vždy nezávislým, bylo tomu tak i v 19. století. Norské království bylo od roku 1397 v unii s jinými královstvími, až do roku 1523 bylo součástí tzv. Kalmarské unie, pak bylo v unii s Dánskem a od roku 1814 bylo součástí Spojeného království Švédska a Norska, kterému vládl švédský král, jež byl držitelem i titulu norského krále. Norsko bylo oficiálně samostatným královstvím, mělo svou ústavu a velmi silný parlament Storting, bylo to obdobné, nikoliv stejné, jako Rakousko-uherská monarchie, kterou tvořily dva samostatné celky, totiž Rakousko a Uhersko.

Moc Stortingu v průběhu 19. století sílila až vyvrcholila ve spor mezi králem a Stortingem. Tímto vrcholem se stal právě 7. červen 1905, kdy Storting odhlasoval zrušení unie se Švédskem. Jenže Švédsko to považovalo za vzpurný akt a požadovalo referendum, ale s tím již Storting počítal a referendum naplánoval na 13. srpna 1905. Referenda se zúčastnilo 85 % oprávněných voličů z řad mužské populace a 99,95 % hlasovalo pro nezávislost. Následovalo vyjednávání o rozpuštění, švédský král Oskar II. se rozhodl Norsko nechat jít.

Nově nezávislé Norsko mohlo být republikou a někteří vlivní politici, kteří stáli za nezávislostí tuto variantu podporovali včetně premiéra Christiana Michelsena. Přesto se politici rozhodli pro monarchii jako druh kontinuity a dali švédskému králi nabídku, aby se jeden z jeho synů stal norským králem. Tento krok znamenal dokonce, že republikánský ministr financí Gunnar Knudsen rezignoval. Tuto nabídku král Oskar II. odmítl a vzdal se nároků na norský trůn 26. října 1905.

Po vzdání se nároků Oskara II. se 12. a 13. listopadu přelomového roku 1905 konalo ještě jedno referendum, referendum o tom, zda má být Norsko monarchií nebo republikou. Volební účast byla 75,32 % a ačkoliv mnoho politiků bylo republikány, tak 78,94 % hlasujících Norů se rozhodlo pro monarchii.

Po tomto referendu Storting 18. listopadu 1905 zvolil norským králem prince Karla Dánského, se kterým již předtím bylo vyjednáváno. Princ Karel byl po otci potomkem středověkých norských králů, jeho matka byla neteř švédského krále Oskara II. a manželka Maud byla dcerou britského krále Edvarda VII. Referendum se konalo právě, protože tím princ Karel podmínil svůj nástup na trůn, byl si totiž vědom silného republikánského smýšlení u norských elit.

Princ Karel se jako nový norský král rozhodl přijmout norské panovnické jméno Haakon VII. a jeho prvorozený syn Alexandr byl přejmenován na Olava. Dne 27. listopadu 1905 složil Haakon VII. přísahu před Stortingem a 22. června roku 1906 byl korunován.

7. červen znamená pro Norsko obnovení jeho nezávislosti, které vyvrcholilo novým králem, jež sice ještě neuměl norsky a možná by ho někteří mohli považovat za cizince, ale znamenal novou éru. Přitom tehdy nikdo nemohl čekat, že se tento bývalý dánský princ stane silnou a velkou morální autoritou a osobností moderních norských dějin.

Panování Haakona VII. bylo poznamenáno tím, že již v té době bylo Norsko parlamentní demokracii a panovník neměl žádné velké pravomoce. Většinu moci držel parlament a vláda. Haakon VII. převzal roli sjednocujícího prvku jako nestranická postava. Sám král parlamentarismus respektoval a v roce 1927 se rozhodl jmenovat premiérem Christoperha Hornsruda ze socialistické Strany práce, která byl některými označována za revolucionářskou. Na kritiku měl Haakon VII. prohlásit: „Jsem také králem komunistů“.

Největší zlom v panování Haakona VII. nastal v roce 1940. Dne 9. dubna tohoto roku začala Operace Weserübung, tedy invaze Německé říše do Dánska a Norska. Norsko se bránilo dva měsíce a jeden den. Haakonu VII. bylo ze strany Německa ústy německého velvyslance předloženo ultimátum, ve kterém bylo požadováno jmenování fašistického politika Vidkuna Quislinga premiérem, král to odmítl s tím, že lid ani Storting (parlament) v něj nemá důvěru. Kdyby král Quislinga jmenoval, oficiálně by uznal německou okupaci. Součástí této války byla i pozemní bitva u Narviku a dvě námořní bitvy o Narvik. Všechny skončily vítězstvím Norska a spojenců a umožnily stažení do Velké Británie. Poslední norské jednotky se vzdaly 10. června 1940. Norská vláda a královská rodina opustily Norské království 7. června 1940.

Norsko oficiálně nekapitulovalo z britského exilu pokračovalo v boji. Hitler mezi tím jmenoval říšského komisaře pro Norsko, byl jím Josef Terboven. Ten se na Hitlerův rozkaz snažil sesadit krále prostřednictvím Stortingu. Ten to odmítl, neboť to ústava nedovolovala. Po hrozbě o internací všech Norů odvodového věku v koncentračních táborech zaslali zástupci Stortingů králi žádost o abdikaci. Haakon VII. toto odmítl a poznamenal, že Storting jedná pod nátlakem. Následně Terboven rozhodl o tom, že královská rodina „ztratila právo návratu“, a zrušil všechny demokratické strany.

Král Haakon VII. Se v exilu účastnil zasedání vlády a pronášel projevy v BBC World Service. To upevnilo jeho pozici i na domácím poli, kdy se stal sjednocujícím prvkem norského odboje a odporu proti nacistické okupaci. Mnoho Norů nosilo na náznak nesouhlasu s okupací oblečení či šperky s monogramem H7, což byl monogram krále Haakona VII.

7. června 1945 přišel triumfální návrat krále a jeho rodiny kromě korunního prince Olava, jež se vrátil s několika ministry již 13. května. Připlul na křižníku HMS Norfolk, britské válečné lodi, která se např. účastnila potopení slavného německého Bismarcku. Král byl velkými davy vítán.

Po svém návratu ještě téhož léta podnikl mnoho cest po celém Norsku, cílem bylo zkontrolovat škody po válce a poskytnout lidem vzpruhu a podporu. Za své, v tuto chvíli, čtyřicetileté panování byl bývalý dánský princ a teď norský král považován za jednu z největších morálních autorit v Norsku.

Král Haakon VII. Zemřel ve věku 85 let 21. září 1957 a stal se z něj jeden z největších norských vůdců, kteří provedli Norsko období jeho moderní nezávislosti.

Autor: E. Pašingr

Kong Haakon VIIs biografi. Online. 2026. Dostupné z: https://www.kongehuset.no/monarkiet/historie/et-eget-norsk-kongehus/kong-haakon-vii/biografi. [cit. 2026-06-04].

Alt for Norge - Kongens „Ja“. Online. 2026. Dostupné z: https://www.kongehuset.no/taler-og-budskap/kong-haakon-vii/alt-for-norge-kongens-ja. [cit. 2026-06-04].

Mine plikter - „Kongens andre nei“. Online. 2026. Dostupné z: https://www.kongehuset.no/taler-og-budskap/kong-haakon-vii/mine-plikter-kongens-andre-nei. [cit. 2026-06-04].

Výukový materiál dějin Skandinávie. Online. 2021. Dostupné z: https://noraci.cz/vyukovy-material-dejin-skandinavie/. [cit. 2026-06-04].

Dissolution of the union between Norway and Sweden. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2026. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Dissolution_of_the_union_between_Norway_and_Sweden. [cit. 2026-06-04].