Český vojevůdce Radecký v Itálii: Druhá piemontská válka

V Itálii panoval neklid. V srpnu vypukly nepokoje v Neapolsku, ale Ferdinand II. si poradil. Obklíčil povstalce v Mesině a nechal město téměř srovnat se zemí dělostřelbou. 15. listopadu vypukla revoluce v Římě. V lednu 1849 tam proběhly volby do ústavodárného shromáždění, které 5. února zrušilo papežovu světskou moc a 9. února byla vyhlášena republika. Jak to v republice a zvláště v Římě od nepaměti bývá, vytvořil se revoluční triumvirát, jehož členem byl i Mazzini.

Současně vypukla konstituční revoluce v Toskánsku a velkovévoda Leopold II. musel 31. ledna 1849 opustit Florencii. 8. února bylo při masové demonstraci svrženo velkovévodství a utvořena prozatímní vláda. Uvažovalo se o sloučení s Římem, ale ani zde se místní revoluční vůdci nechtěli dělit o moc a nápad pohřbili, stejně jako vytvoření republiky.

Karel Albrecht, který jen těžko vstřebával Radeckého lekce, se téměř jako jediný v Itálii do ničeho nehrnul. Byl ale pod stále větším tlakem ulice i vlastních piemontských politiků. Byl také v podstatě jediným panovníkem, který přicházel v úvahu pro vedení sjednocovacího procesu v Itálii. Ferdinand II. Bomba v Neapolsku zatím likvidoval poslední odpor a k ničemu podobnému by se nepropůjčil.

12. března se Karel Albrecht konečně rozhodl vsadit vše na jednu kartu a vypověděl příměří s Rakušany. Boje v Uhrách se rozrůstaly, pohlcovaly stále větší část rakouské armády a situace dávala naději, že by se revoluce v Uhrách a v Itálii mohly navzájem podpořit tak, aby Rakousko nemělo dost sil zvládnout ani jednu z nich. Karel Albrecht nemohl čekat, až bude revoluce v Uhrách potlačena. Tím by ztratil veškeré šance někdy uspět. Zavedl v piemontské armádě reformy a mobilizoval.

Nótu o vypovězení války k 20 březnu předal 12. března 1849 ve 14 hodin v Královském zámku v Miláně Radeckému piemontský major Cadorna. Radecký přijal nótu s úsměvem. Dokonale znal situaci v celé severní Itálii. Vše očekával a již o 4 dny dříve nařídil vojsku všeobecnou pochodovou pohotovost.

Proti Radeckému byli italští vojevůdci v této době diletanty. Radecký měl naopak na své straně nejlepší a nejzkušenější velitele, kteří měli podporu a důvěru mužstva a prošli mnoha válkami. Když Radecký oznámil zprávu o vypovězení příměří svému důstojnickému sboru, začali se velitelé bouřlivě objímat. Zavládlo nadšení nad možností celou záležitost i trvající napětí definitivně ukončit.

Všeobecnou důvěru a podporu měl i nový mladý císař František Josef I., neboť vojsko si pamatovalo, že u Goita a Santa Lucie stál Radeckému po boku a nebezpečí se nevyhýbal.

Vypovězení příměří přivezl Radeckému do hlavního stanu ve Villa Reale v Miláně piemontský major Cadorna. Radecký to již nějakou dobu očekával a v jeho jednotkách v Miláně vzbudila vyhlídka na další utkání s Italy neskrývané nadšení. Tentokrát obyvatelstvo Milána žádnou revoluci nepodnikalo, ta minulá stačila. Radecký vyšel mezi vojáky a mluvil s nimi v jejich jazycích. V La Scale si důstojníci vynutili na orchestru císařskou hymnu Zachovej nám Hospodine.

Karel Albrecht dal tentokrát dohromady skutečně velkou armádu asi o 130 000 mužích v okolí Novary. Velel jí Polák generálporučík Chrzanowski a náčelníkem štábu byl generálporučík La Marmora. Chrzanowski neuměl italsky a vázlo spojení. 60 % armády ale tvořili nedocvičení rekruti a emigranti z Lombardie. Chyběli schopní důstojníci a nejrůznější revolucionáři rozvraceli disciplínu. Chrzanowski velel jen proto, že žádný z italských generálů nechtěl převzít vrcholnou zodpovědnost. Všichni pak ale na Chrzanowského žárlili a házeli mu klacky pod nohy. On sám se o vypovězení války dozvěděl až 6 hodin po Radeckém. Sílu rakouské armády mylně odhadoval jen na 40 000 mužů a vyvozoval z toho, že Rakušané budou couvat zpět k Minciu a k Custozze. Spoléhalo se také na národní povstání v celé severní Itálii.

Radecký měl momentálně k dispozici jen 73 000 mužů, ale to nevadilo, byl zvyklý bojovat v menšině proti přesile. Tentokrát byla řešením ofenzíva a opět lest. Chtěl vyvolat dojem, že ustupuje z Milána a vyklízí Lombardii. Celých 35 000 mužů vázala situace v Benátkách, kde byli vzbouřenci uzavřeni z pevniny, ale zásobováni a doplňováni z moře a mohli podnikat výpady.

12. března vydal Radecký vojskům válečný manifest, ve kterém psal, že vytoužený mír leží v Turíně.

Crzanowského instrukce zněly následovně:

Hlavní síly byly určeny pro ofenzívu proti Milánu.

Gpor. Ramorino měl dobýt Pávii a pak ofenzivně postupovat ve směru na Lodi ležící na řece Addě. V případě rakouské ofenzívy severně od Pádu ji měl za úkol přes Pávii zastavit a vést až do příchodu hlavních sil boj o získání času. Při rakouské ofenzívě jižně od Pádu měl podstoupit boj o získání času ve spojení se skupinou plk. Belvedere.

Plk. Belvedere, který byl ze všech piemontských jednotek posunut nejblíže k Piacenze, aby zde prováděl pozorovací činnost, se měl ve spojení s hlavním vojem zúčastnit ofenzívy ve směru na Mantovu.

Gmjr. Solarolimu byl vytýčen ofenzivní směr na Bergamo, aby u paty Alp účinně podpořil očekávaná povstání.

Gmjr. Alfons La Marmora byl původně určen k pochodu do Toskánska, ale zůstal na ligurském pobřeží u Sarzana a nyní měl podniknout ofenzívu přes Parmu na dolním Pádu.

Tentokrát byla Radeckého řešením ofenzíva a opět lest. Chtěl vyvolat dojem, že ustupuje z Milána a vyklízí Lombardii. Ačkoliv ve skutečnosti zamýšlel u Pavie překročit řeku Ticino, začal tím, že 18. března vedl jednotky k Lodi, jako by se stahoval za Addu. Pak se otočil a ještě toho večera dorazil do San Angela.

18. března večer řekl na poradě náčelník generálního štábu podmaršálek Hess, že předpokládá klíčové střety u Mortary a Novary a poté nikoliv pochod na Turín, ale stažení do Lombardie, aby mohla být potlačena povstání, kdyby k nim došlo.

19. března se armáda soustředila v okolí Pavie. U města stál III. sbor pod velením polního zbrojmistra Appela (Haynau obléhal Benátky). U Motty San Damiana stál IV. sbor polního podmaršálka Thurna, I. Vratislavův sbor stál u Mirabella a I. záložní sbor polního podmaršálka Wochera u Fossarmat a Vimanone. Celkem 60 praporů pěchoty, 40 eskadron jízdy a 186 děl.

Piemontská armáda měla 5 divizí na západním břehu Ticina u Trecate, Galliate, Cerana a Vespolate. Záložní divize stála u Novary, jedna brigáda mezi Oleggio a Belinzago, 3 prapory u Vigevana. Divize určená k zablokování dolního toku Ticina mezi Vigevanem a Pavií zůstala stát za Pádem u Casatismy a v italské linii se tak vytvořila trhlina, která Radeckého pozornosti neunikla.

Když 20. března vypršelo příměří, domnívali se Italové stále ještě, že Rakušané se stahují za Addu, a v jednu odpoledne zahájili přechod přes most u Buffalory směrem k Milánu. Rakouské hlídky byly zahnány. Piemontská divize postoupila do Magenty, ale Chrzanowski si přestával být jist úmysly Rakušanů a neměl o nich žádné zprávy, proto postup brzdil. Vrátil se ke králi do Trecata za Ticino a šel klidně spát.

V té chvíli byl již Radeckého armáda v pohybu a zahájila přechod u Pavie. U Mezzane Corte byl vyhozen most, a to vyřadilo jednu piemontskou divizi u Casatismy za Pádem definitivně z dalších akcí. Rakušané se valili do boku nic netušících Italů. Chrzanowski musel svůj postup zastavit a improvizovat, Radecký získal iniciativu a hnal se k cíli. Generál Ramorini s 8 200 muži byl oddělen od hlavních italských sil a izolován na jižním břehu Pádu.

Teprve v devět večer vzbudili generálporučíka Chrzanowského vyděšení adjutanti se zprávou, že celá Radeckého armáda operuje rychle proti jeho pravému křídlu. V tu chvíli pozbylo na významu, že cesta na Milán je volná. Chrzanowski musel zastavit postup a otočit jednotky čelem k Rakušanům, a musel to udělat rychle. Divize od Magenty byla stažena zpět za Ticino a divize generálporučíka Bése dostala rozkaz zaujmout pozici před Vigevanem, předvoj posunout k San Siru. Durandova divize se musela rozložit v obranném postavení před Mortarou. To se stalo ráno 21. března. Odpoledne se s Durandovou divizí před Mortarou spojila ještě divize vévody savojského. Král stáhl zbytek vojska do Vigevana a za ním tam došla brigáda z Oleggia. Radecký prvním jednoduchým tahem donutil italské velitele namísto vpádu do Lombardska, stáhnout se na vlastní území.

Radecký vedl 20. března armádu po silnici do Garlasca. I. sbor stál u Zerbola, II. a III. sbor u Gropella, IV. sbor u Cavy a I. záložní sbor před Gravellonem na Ticinu. Jedna brigáda byla ponechána k obraně mostu v Pavii. Radecký mohl táhnout k Vercelli nebo k Novaře, ale nejprve se musel soustředit u Mortary. Tam narazil 21. března rakouský předvoj na italskou obrannou pozici.

1. italská divize dorazila na úsvitu do Mortary a ve 14 hodin sem přibyla i rezervní divize. Zde pak uspořádal náčelník generálního štábu armády gpor. La Marmora rozestavení piemontského vojska. 1. divize se stáhla na písečný kopec 1500 kroků východně od Mortary. Rezervní divize stála západně od ní a táhla se asi až do Castell d’Agogna. 2. divize se již časně ráno stáhla do postavení táhnoucího se takřka od Mortary až jižně k Vigevanu. Později bylo její postavení zúženo a divize postoupila s většinou svých sil přes Fogliano a Sforzescu jižně od silnice Mortara – Vigevano. Jedna její část byla předsunuta do Borgo S. Siro. 3. a 4. divize dorazily teprve mezi 4. a 5. hodinou do Vigevana a neměly na událostech toho dne žádný podíl. Vrchní velení se nacházelo u 2. divize.

Odpoledne napadly I. a II. rakouský sbor piemontské divize generálporučíků Bése, Duranda a vévody savojského. Brigády generálmajorů Strasolda a Wohlgemutha (I. sboru) napadly Utaly přicházející od Vigevana na pravém křídle u Gambolo. Boj se dlouho vlekl nerozhodně. Rozlouskl ho II. sbor, který postupoval na Mortaru přes obranu Durandovy divise. Italové zde měli v záloze západně od města ještě divizi vévody savojského, celkem 26 000 mužů a 48 děl. Polní zbrojmistr d´Aspre měl k dispozici jen 16 000 mužů a 42 děl, což považoval za dostatečnou sílu k vyhnání nepřítele a ve čtyři odpoledne dal povel k postupu.

Předvoj II. sboru, divise polního podmaršálka arcivévody Albrechta, dosáhl Mortary jako první. Vlevo u hřbitova stála italská brigáda Aosta a vpravo u kláštera San Albino brigáda Regina. Ta byla napadena první a v pořádku couvala k Mortaře. Arcivévoda Albrecht přeskupil divizi do čtyř proudů podél silnice do Mortary a zlomil odpor brigády Regina. Pronásledovala ji část 33. pěšího pluku a část 11. mysliveckého praporu pod velením plukovníka Benedeka. Proti zbytku pozice u kláštera San Albino, zaútočila brigáda rakouského generálmajora Kolowrata. Soupeři se o klášter přetahovali a nakonec to byli Rakušané, kdo se pozice zmocnil a udržel ji.

Začalo se stmívat a Italové ustupovali ve zmatku do Mortary, v jejíchž ucpaných ulicích panoval zmatek. Polní zbrojmistr d´Asprey nechtěl riskovat v noci v neznámém prostředí města a vydal Albrechtovi rozkaz zastavit postup. Mezitím se ale plukovník Benedek pronásledující nepřítele probil až do Mortary. V šeru a ve zmatku prošel s částmi myslivců a pěchoty celou hlavní třídu a zastavil a zabarikádoval se u brány Porta Alessandria na silnici do Vercelli.

Do Mortary v tu chvíli dorazila část záložní divise vévody savojského pod osobním velením náčelníka štábu generálporučíka La Marmory, která se dostala do zad Benedekovy pozice. Plukovníkova situace byla dosti beznadějná, ale do města mu již pochodoval na pomoc setník Poetting s další setninou pluku č. 33. Benedek si brzy uvědomil, že Italové sami nemají žádný přehled a jsou ve zmatku. Vyšel s praporem proti útočícím Italům a vyzval je, aby se vzdali. Ti se domnívali, že jsou ve městě obklíčeni a začali odhazovat zbraně. Benedek zajal 66 důstojníků a 2 000 vojáků. La Marmora sám tak tak uprchl do Robbia.

Vévoda savojský přiváděl k Mortaře zbytek divize, ale již se nedalo nic zachránit, tudíž stoupil do Castelu d´Agogna, kde překročil řeku a zamířil také k Robbiu. Obsazení Mortary udělalo z Benedeka hrdinu a rozhodlo bitvu.

Večer stál I. sbor Rakušanů u Gambola, II. sbor v Mortaře, III. sbor v Trumellu, IV. sbor v San Giorgiu a I. záložní sbor v Gropellu. Hlavní stan zřídil Radecký v Trumellu a ráno jej přesunul do Mortary. Radecký zde důstojníkům slíbil, že pokud vyhraje hlavní bitvu s Italy, nechá si narůst knír, který vždy důsledně odmítal.

Celkem bylo v Mortaře zajato 2000 mužů včetně 66 důstojníků a ukořistěno 6 děl, množství muničních vozů a zbraní, mezi nimiž bylo i 50 beden s puškami. Rakušané se rovněž zmocnili překrásných koní vévody Savojského - pozdějšího sardinského krále Viktora Emanuela II. Rakušané byli vyčerpaní a upustili od pronásledování poraženého nepřítele, který se stahoval na všechny strany, hlavním vojem po silnici do Novary, dalším vojem na Robio a Vercelli. Radecký nyní postrádal zprávy o nepříteli ale ani Chrzanowski nevěděl, kde všude má své jednotky.

Polní zbrojmistr Hess doufal, že se nepřítel soustředí u Novary a předpovídal, že pak bude ztracen. Král měl tendence ustupovat spíše na Vercelli a hájit přístupy k Turínu, ale Chrzanovski udělal přesně to, co si Hess přál. 2., 3. a 4. divize odpochodovaly v ranním šeru z Vigevana do Novary. Další dvě divize se tam měly též shromáždit. Vrchní velení věřilo, že 23. března se v bezpečném postavení jižně od Novary dostaví úspěch piemontských zbraní.

Radecký neztrácel čas. 22. března zahájil postup k Novaře. I. sbor do Cilavegně, II., III. a I. záložní sbor společně přímo na Novaru, IV. sbor přes Robbio k řece Agogně. U di Robbio se spojil s II. sborem pochodujícím k Vespolate.

23. března shromáždil generálporučík Chrzanowski celou italskou armádu před Novarou a přeskupil ji. V té chvíli měl na místě asi 60 000 mužů a přes všeobecnou demoralizaci vojska se rozhodl svést ještě jednu bitvu. Nic jiného mu ani nezbývalo. Zaujal pozici na návrší jižně od města mezi řekami Agogna na západě a Terdoppio na východě. Pravé křídlo sestavy tvořila Durandova divize. Doleva pak stál generálporučík Bés. Na levém křídle obsadil obce Biccoca a Olengo generalporučík Peronne. Kraj levého křídla držely jednotky generálporučíka Solaroliho u Trecate. Jako rezervu umístil Chrzanowski za levým křídlem u hřbitova San Nazzaro divizi vévody janovského a vpravo od ní divizi vévody savojského.

Rakušané postoupili k Novaře II. sborem, který následoval III. a I. záložní sbor. IV. sbor táhl ke Confienze, odkud mohl udeřit podle potřeby buď u Vercelli nebo u Novary. I. sbor se opozdil a teprve procházel přes Robbio.

Asi v jedenáct dopoledne předvoj II. sboru divize polního podmaršálka arcivévody Albrechta napadla italské pozice u obce Olenga. Tím se Albrecht pustil do boje se silnější jednotkou a polní zbrojmistr d´Aspre mu poslal část brigády generálmajora Stadiona. Do zálohy postavil divizi polního podmaršálka Schaffgotsha a jezdectvo. Italové měli nad Albrechtem převahu v dělostřelectvu, a když zasáhla italská rezervní divize vévody savojského, musel předvoj II. sboru couvnout.

Pěšímu pluku č. 52 z divize arcivévody Albrechta došlo střelivo. Podpořil ho ale generálmajor Stadion a 52. pluk byl na čele náporu vystřídán. Na bojiště dorazil i plukovník Benedek s plukem č. 33 a od polního podmaršálka Schaffgotsche, dále s praporem pluku č. 47 a s II. praporem vídeňských dobrovolníků. Ani to nestačilo k rozhodnutí na tomto úseku. Polní zbrojmistr d´Aspre konečně pochopil, že se s jedním sborem zapletl do boje s celou piemontskou armádou a nikoliv pouze zadním vojem. Vyslal spojku k Radeckému do hlavního stanu v Lavezzaru.

Radecký pohnul kupředu III. a I. záložní sbor, a k bojišti již docházel i IV. sbor polního podmaršálka Thurna. Ten zaslechl dělostřelbu a bez rozkazu z vlastní iniciativy odklonil sbor od Confienzy k Novaře. II. sbor se s celou italskou armádou potýkal od jedenácti do čtyř odpoledne sám a jen tak tak nebyl zničen. Udržel Olengo. III. sbor s Radeckým se zdržel, protože cesty blokovalo vozatajstvo. Když Radecký dorazil, ihned pochopil situaci a vedl sbor na levé křídlo k řece Agogoně.

Spojené řady II. a III. sboru zvrátily poměr sil a začaly čistit italské pozice na hlavním směru. Chrzanowski rychle poslal Duranda i Bése k útoku na ztracené pozice na návrších. V té chvíli se ale ozvala zesílená pozice z italského pravého křídla, kam právě dorazil IV. rakouský sbor. Italové začali opouštět pozice a prchat. Porážka ovšem Italům nebránila, aby při útěku přes Novaru nezačali rabovat. Rakušané rozložili své tábory před Novarou.

Karlu Albrechtovi opět nezbylo, než vyjednávat. Radecký předpokládal, že král se snaží získat čas, aby armádu reorganizoval, a pak se pokusí o nový útok, a s příměřím nesouhlasil, jen s dalším jednáním. Karla Albrechta to zdrtilo tak, že svolal důstojnický sbor a na místě se vzdal trůnu ve prospěch svého syna Viktora Emanuela, vévody savojského. Pak odjel inkognito jako hrabě Bargé do dobrovolného exilu v Portugalsku, kde zanedlouho zemřel.

To Radecký nevěděl a 24. března ráno zahájilo dělostřelectvo IV. sboru bombardování Novary. Italové však město vyklidili naprosto bez odporu. Radeckému vyjel vstříc k Vignale nový piemontský král Viktor Emanuel. Další den bylo v Novaře podepsáno příměří. Král měl odzbrojit italské dobrovolníky a stáhnout vojska z Modeny a Parmy, stejně tak loďstvo z Jadranu. Mírová jednání začala 13. dubna v Miláně a mír byl uzavřen 26. srpna.

Rakousko neusilovalo o žádné piemontské území, ale Piemont válku začal a proto musel uhradit válečné výdaje ve výši 75 000 000 franků.

Ještě 11. dubna došlo k revolučnímu převratu v Toskánsku a Rakousko provedlo vojenskou intervenci, která vrátila na trůn velkovévodu Leopolda.

V Římě přetrvávala výbušná situace. Francouzský intervenční sbor Nicholase Oudinota utrpěl na konci dubna velké ztráty při útoku na město. Rakouská armáda rychle obsadila Bologne a po 27denním obležení i pevnost Anconu.

Ve Francii využil revolučních bouří v roce 1848 Ludvík Napoleon, a když byl svržen král, prohlásil se prezidentem. Oudinot konečně 1. července obsadil Řím.

Poté se bojovalo již jen o obležené Benátky. Rakušany zde kosila malárie. Hejtman Uchatý tehdy vymyslel historicky první vzdušné bombardování náložemi zavěšenými pod horkovzdušné balóny. Uvnitř města se ale šířila cholera a 24. srpna 1849 se Benátky vzdaly.

Pouze Piemont si zachoval konstituční parlament, ale díky Radeckému se v celé Itálii nic nezměnilo. 13. srpna 1849 kapitulovali poslední uherští vzbouřenci u Világose. Díky Radeckému byla druhá italská válka vyřízena ve 12 dnech a uherské revoluci nikterak nepomohla.

Italské národní sjednocení se uskutečnilo o 10 let později v roce 1859 po bitvě u Solferina, ovšem nikoliv italskými silami, nýbrž intervencí velké francouzské armády. Rakousko již tehdy nemělo maršála Radeckého (+1858) a přišlo o Lombardii. V roce 1866 rakouské síly pod vedením Arcivévody Albrechta opět v severní Itálii napráskaly italské přesile, ale Benedekova armáda současně prohrála s Prusy U Sadové. Monarchie tím přišla o Benátsko a Italové potvrdili svou přezdívku Hyena Evropy.

V roce 1858, po smrti maršála Radeckého byl v Praze vztyčen tomuto vojevůdci pomník na Malostranském náměstí. Po vzniku ČSR bylo v nedalekém Kolovratském paláci v Nerudově ulici umístěno italské velvyslanectví. Maršál Radecký Italy ještě i po 70 letech natolik iritoval, že si vymohli odstranění a rozebrání pomníku. Tak nad maršálem nakonec zvítězili svým vlastním stylem.

Dnes se okolo Milána rozkládají obrovské tábory muslimských přistěhovalců a sever státu pociťuje jižní oblasti jako velké ekonomické břemeno. Romantický nacionalismus se vytratil a vyprchal, ukázalo se, že jednotný jazyk ještě neznamená jednotu kultury italského severu a jihu. Sílí separatistické snahy Benátčanů a dalších severských oblastí, jejichž obyvatelstvo již nejásá nad sjednocujícím úsilím svých předků.

Kdyby tohoto úsilí a nacionalistického třeštění nebylo, Lombardsko a Benátsko by zůstaly samostatným královstvím v rámci velké monarchie. První světová válka by se bezpochyby vyvíjela jinak a dnes bychom žili ve velké křesťanské federaci středoevropských národů a na maršála Radeckého bychom vzpomínali jako na velkého českého vojevůdce. Neprošli bychom možná zkušeností nacismu a komunismu, a možná by nám ta zkušenost chyběla, takže bychom dělali jiné hlouposti. Možná bychom si tak intenzivně neuvědomovali, že kultura je víc, než jazyk nebo etnický původ.

Autor: Jan Drnek

Převzato z: Drnek, Jan. 2016. Radecký v Itálii. Monarchistický zpravodaj Koruny České, roč. 9, č. 68., s. 122–136.

DRNEK, Jan a VONDROVSKÝ, Václav. Hoši jako květ: příběh pluku a města 1683–2010. Plzeň: Občanské sdružení Street, 2010. ISBN 978-80-254-6937-8.

BÁRTA, Jan, HOJDA, Zdeněk a ŠTOGROVÁ, Jarmila (eds.). Maršál Radecký: od vojevůdce k pomníku. Jubilejní sborník k 250. výročí narození. Praha: Spolek Radecký Praha, 2016.

HAVEL, Petr a ROMAŇÁK, Andrej. Maršál Radecký: vojevůdce pěti císařů. Praha: Paseka, 2000.