Český vojevůdce Radecký v Itálii: První piemontská válka

Psal se rok 1848 a Evropou se valila revoluce. Na jihu začala již 12. ledna, kdy vypukly nepokoje v Království obojí Sicílie. Do konce měsíce tam byla vyhlášena konstituční ústava podle vzoru Muratovy napoleonské ústavy z roku 1812.

Král Sardinie Karel Albrecht byl starý lišák a předešel problémům tak, že nechal konstituci vyhlásit 7. února sám. Následovalo Toskánsko i Papežský stát. Karel Albrecht panoval malému státečku na východě severní Itálie s hlavním městem Turínem a významným přístavem Janovem. Velmi dobře si uvědomoval, že hnací silou doby se stává romantický nacionalismus.

Ten vznikl na základě francouzské revoluce a napoleonské vlády v letech 1796 – 1814. Francouzi stihli založit školské instituty a vychovat vrstvu liberálně naladěných intelektuálů, kteří pak ovlivňovali veřejné mínění. Francouzi také probudili kmenový a jazykový nacionalismus, a ukázali, že národ, který na bázi jazyka a etnické spřízněnosti vybuduje stát, může být silný. Národ byl kouzelnou formulí, heslem, které mělo moc a sílu sjednocovat, vést jeho příslušníky k sebeobětování, odvracet lidi od mamonu a prospěchářství k službě celku a společnosti, dávat tisícům životů smysl a program. Bohužel k tomu nacionalismus potřeboval nepřítele a hodnotový zápas s ním. Nacionalismus jako hnutí vynášel do popředí nové elity, a ty vůbec nemusely být urozené. Nacionalismus uvnitř národa sliboval rovnost a odstranění společenských stavovských bariér. Nacionalismus byl dítětem měšťanské a buržoazní společnosti.

Vídeňský kongres v roce 1815 po porážce Napoleona Bonaparta vrátil na evropské trůny většinou jejich původní majitele a dynastie. V severní Itálii vrátil Habsburkům Lombardii a Benátsko, Bourbonům Království obojí Sicílie a do Sardinského království savojský rod, kterému ještě přidal bývalou Janovskou republiku. Různé habsbursko-Lotrinské větve vládly i v Toskánsku (Este) a v Modeně. Obnovily se celní hranice a jakási forma městských států, pro Itálii typická, neboť Itálie od doby Římské říše žádnou jednotu nezažila.

První potíže přišly v roce 1820, kdy se liberální hnutí přeneslo ze Španělska do Neapolska. Král Ferdinand přijal v březnu konstituční ústavu, ale současně požádal Habsburky o vojenskou pomoc a rebelie byla potlačena. Rakouský zásah ovšem pobouřil nacionalisty v Piemontu, kteří se začali organizovat. Ještě neměli všeobecnou podporu. Jednalo se o sektářské karbonáře a některé vojáky snící o bývalé napoleonské říši. Král Viktor Emanuel I. rezignoval a předal trůn Karlovi Albertovi, který byl pro revolucionáře přijatelnější svými liberálními postoji. Jeho strýc Karel Felix ovšem neváhal a také požádal Rakousko o pomoc. Výsledkem byla absolutistická vláda, soudy a procesy.

Dalším podnětem byla v červenci 1830 revoluční vlna ve Francii, která smetla krále Karla X. a vynesla na trůn Ludvíka Filipa. Povstání ve středoitalských malých státech a v Papežském státu se v podstatě zhroutilo samo, když revolucionáři začali bojovat proti sobě navzájem. Vaz jim zlomila neochota Francie angažovat se v Itálii.

Proti dosavadní evropské dominanci Svaté aliance monarchií Pruska, Rakouska a Ruska se pozvolna začala Francie spojovat s Velkou Británií. Šlo o koloniální velmoci, které velmi rychle bohatly a vytvářely přebytky. Hledaly nové trhy a zejména nadnárodní rodiny finančníků zbohatlých v napoleonských válkách potřebovaly pronikat všude tam, kde by se dalo úvěrovat a praktikovat lichvu. Tito lidé žili z válek, které financovaly a zavazovaly si dluhy celé státy a vlády. Jejich peníze začaly pronikat do nestabilních zemí a vyvolávat nepokoje.

Cílem bylo pomocí nacionalismu svrhnout křesťanské či přímo katolické dynastie brzdící lichvu a prostřednictvím ušlechtilých myšlenek liberalismu nastolit vlády a parlamenty, které by ovládali lidé nižšího stavu spíše ochotní nechat se koupit. Pro tento záměr byl ideální měšťanský stav a noviny. Úsilí o vyvolání revolucí se stupňovalo.

V roce 1831 založil Janovan Giuseppe Mazzini hnutí Mladá Itálie, které již postupovalo méně vášnivě, trpělivěji a promyšleněji. Hnutí brzy přerostlo v jakousi politickou stranu. Protože ale prosazovalo republikánské myšlenky, nemohlo se nikterak dohodnout se šlechtou a vládnoucími vrstvami Piemontu a bylo jimi zničeno.

Vincenzo Gioberti reprezentoval umírněné hnutí prosazující federaci italských států vedenou papežem. Gioberti celkem realisticky doporučoval vládcům, aby svobodou slova a tisku získali na svoji stranu lid a s jeho podporou Itálii sjednotili. Rakousku hodlal poskytnout náhradou velká území na Balkáně. Právě z tohoto hnutí si Savojský král Karel Albert vzal myšlenku podpory mas, kterou by získal částečnou dobrovolnou liberalizací. Karel cítil, že masy představují jakýsi pohon a energii politiky budoucnosti. Hodlal předejít krizi tím, že se jí postaví do čela. Hodlal zkrotit revoluci tak jako Napoleon tím, že její sílu napře ven za hranice, aby neškodila uvnitř. Jenže tím, stejně jako Napoleon, nasedl na tygra, kterého se každý bojí, ale nedá se z něho slézt.

Když se císařský místodržitel italských území vévoda Rainer 17. března vypravil z Milána k poradám do Vídně, projížděl přes Veronu, kde se na ulicích již shlukovaly skupinky vlastenců a vyzývavě pokřikovaly na rakouské vojáky. Objevila se hesla – Smrt Němcům. Den nato již vyrostly v ulicích první barikády.

Okamžitě bylo zmobilizováno 10 000 vojáků místních posádek, ale v ulicích již stálo 150 000 vzbouřených obyvatel. Lidé začali napadat jednotlivé vojáky a spojky na koních. Na hradbách citadely stáli dělostřelci se zapálenými doutnáky. Vojsko brzy zajalo několik stovek rebelů. Na Radeckého příkaz však byli propuštěni. Pouze jeden vysloužilý císařský voják, nyní majitel hospody, který střílel puškou na své bývalé druhy ve zbrani, byl bez milosti popraven.

Josef Václav Radecký z Radče (*2. 11. 1766) měl v této době za sebou již závratnou kariéru v císařských službách. Vrcholu dosáhl v roce 1813 – 1814, kdy působil jako náčelník štábu generalissima tzv. České armády knížete Karla I. Filipa ze Schwarzenbergu. Radecký sestavil celý spojenecký plán bitvy u Lipska, v níž byl Napoleon téměř obklíčen a drtivě poražen. Po válce se Radecký stal poněkud obtížnou osobou pro své neustálé snahy prosadit vojenské a organizační reformy. V roce 1831 byl jmenován císařským místodržitelem v italských državách. Zde od základu reorganizoval vojska a prováděl intenzívní výcvik. V roce 1836 k narozeninám obdržel hodnost polního maršálka.

Brzy bylo jasné, že centrem povstání je Milán, sídlo císařského místodržitelství. Radecký zamítl možnost zničit město dělostřeleckou palbou. Byl voják a chtěl bojovat s vojáky v poli, ne zabíjet poblázněné civilisty. Ve městě sídlilo také mnoho zástupců a konzulů cizích států a masakr by Rakouskému císařství neposloužil diplomaticky. 22. března vydal Radecký město povstalcům. Padlo zde 5 důstojníků a 176 vojáků. Mnozí byli zranění a 180 vojáků se pohřešovalo. Většinou však šlo o zběhy. 300 zajatých civilistů nechal maršál propustit po odchodu.

23. března ustoupil Radecký k Melengnanu, kde již bylo také v plném proudu povstání. Když byli dva parlamentáři a trubač odvlečeni davem do vězení, vzal Radecký město útokem. Pravidelná armáda povstalce rozprášila a nikdo další na Rakušany již neútočil.

25. března po odpočinku táhl Radecký do Lodi. Zde se zastavil a čistil silnice k Veroně, Peschieře a Mantově. Mezitím dorazily zprávy o povstáních v Benátkách, Brescii, Udine, Trevisu, Vicenze a na řadě dalších míst.

Nyní přišla chvíle revolučního savojského krále Karla Alberta. Měl 45 000 vlastních mužů. Z Papežského státu mu připochodovalo 15 000 mužů a z Benátek 20 000 dobrovolníků. Karel Albert vpadl do Lombardie a sbíral další posily a dobrovolníky.

3. dubna došel Karel Albert Do Cremony a hodlal směřovat na Mantovu. Vyslal generálporučíka Bavu s jedním sborem k San Martinu del Argine, aby obsadil přechody přes řeku Oglio a vybudoval předmostí ve vsi Macaria na druhém břehu. Bava měl prapor pěchoty, setninu ostrostřelců, eskadronu janovských dragounů a půl baterie děl. Dva prapory 5. pěšího pluku tvořily jeho zálohu na pravém břehu řeky Oglio, zatímco zbytek jeho sboru zůstal v San Martinu.

Pevnost Veronu nechal hájit 9 000 mužů se 192 děly a dostatečnými zásobami. Podobně byly zajištěny i pevnosti Mantova, Peschiera a Legnano. Všechny tyto citadely nechal Radecký opravovat a vylepšovat od svého nástupu v Itálii. Nyní vytvářely spolehlivou síť hájící prostor, v němž mohla polní armáda alespoň nějak operovat.

Rakouský I. sbor se již 4. dubna soustředil za řekou Mincio a velitel Mantovy nyní provedl průzkum směrem k nepříteli. Vpřed postoupil velmi schopný plukovník Benedek (velitel Severní armády v roce 1866 u Sadové) s pěším praporem 33. pluku, setninou tyrolských myslivců, četou hulánů 4. pluku a dvěma děly. Ve čtyři ráno 6. dubna se v uličkách Macarie začali znenadání rojit císařští myslivci, kteří začali střílet do Piemonťanů a sebrali 10 zajatců, poté se rychle stáhli. Generálporučík Bava jen o vlásek unikl zajetí a rychle pochopil, že tažení nebude tak snadné, jak si král namlouval. Rakušané zdaleka nebyli na lopatkách.

Nicméně král Karel Albert 8. dubna ráno zavelel k dobytí přechodů přes Mincio, tedy na I. sbor císařské armády Vratislava z Mitrovic.

Jeho předvoj 10 000 mužů postoupil na osadu Goito a zde dostal výprask od pouhé setniny císařských myslivců setníka Kneziče z brigády generálmajora Wohlgemutha na druhém, levém břehu řeky. Myslivci představovali ve své době elitní vojáky, jakési oddíly pro zvláštní operace. Byli vybíráni ze skutečných myslivců a dobrých střelců, měli výcvik v maskování a přesném míření. Několikrát Piemonťany odrazili, a když ti přitáhli 16 děl, ustoupili myslivci na pravou stranu řeky. Setník Knezič při ústupu padl. Rakouský dělostřelec, který viděl, že nálože pod mostem selhaly, se pod palbou vrátil a zapálil je luntem. Setnina se pak v pořádku stáhla k Mantově.

Rakušané viděli nemožnost hájit přechody přes Mincio a stahovali se k Veroně, kde již Radecký soustředil 32 000 mužů.

Piemonťané přešli řeku u Goita, Pozzola a Monzambana a po celý 10. duben namísto pronásledování zůstali na místě. Poté oblehli Peschieru, jejíž obraně velel generálmajor Rath.

Radecký chtěl udržet spojení s Tyrolskem a vyslal generálmajora Wolgemutha, aby zaujal pozici u Pastregna. 28. dubna byl Wohlgemuth napaden přesilou. Radecký vyslal na pomoc brigády generálmajorů arcivévody Sigmunda a Viléma Taxise pod velením podmaršálka Wochera. 29. dubna v devět ráno Rakušané Piemonťany překvapili a dobyli návrší Monte Romaldo u Santa Giustina. Nepřítel měl však převahu 14 000 mužů proti 4 000 císařských a ti museli po několika protiútocích ustoupit do pozic mezi Pastregnem a Pontarou.

30. dubna Piemontští obnovili tlak a i když došly některé posily, Wocher vyvedl vojsko za Adiži přes most u Pontona. Ve tři odpoledne za sebou most odstřelili. Ztratili kolem 600 mužů.

V tuto chvíli dostal Radecký nečekaný dárek, z něhož neměl příliš velkou radost. Arcivévodkyně Žofie mu do ležení poslala budoucího císaře, zatím arcivévodu Františka Josefa, aby se jako mladík otrkal u vojska.

Radecký měl asi 40 000 mužů, ale 24 000 musel rozmístit po pevnostech. Jeho operační prostor se zužoval a byl ze všech stran obklopen povstaleckým územím. Mohl se pouze bránit a čekat na posily. Ty ale začínal zaměstnávat nepokoj narůstající ve Vídni a v Uhrách. Rezervy měl zformovat a přes vzbouřené území přivést vojenský velitel ve vnitřním Rakousku polní zbrojmistr Nugent. Piemonťané obléhali Peschieru, zablokovali Mantovu a postupovali k Veroně na Adiži.

Zde byl vybudován obranný půlkruh směrem k západu na dlouhém svahu na pravém břehu řeky. Linii tvořily obce Chievo, San Massimo, Santa Lucia, Tomba a Tombetta. Santa Lucia byla ve středu oblouku. Díky liknavosti a nedůslednosti Italů stihl Radecký nechat navršit valy a každý dům proměnit v pevnost s dělostřeleckou pozicí. Obrannou linii spojovaly s velkou a lidnatou Veronou tři mosty. Před hlavní armádou byla vybudována ještě přesunutá linie od Corna severně nad Veronou, přes Camponi, Madonna di Dossobuonovo, Stivalotu, Ca di David, až do Ca Rofaldo. Na hlavní linii se na pravém křídle soustředil II. sbor polního podmaršálka Konstantina d´Aspre. V Chievu stála brigáda generálmajora Taxise, v Croce Bianca brigáda generálmajora Bedřicha Liechtensteina, v San Massimu brigáda generála Gyulaie. V záloze mezi Chievo a Porta San Zeno čekala jezdecká brigáda generálmajora Simbschena. Na levém křídle se zformoval I. sbor podmaršálka Vratislava. V Santa Lucii brigáda generálmajora Strasolda, u Tombetty brigáda Clam-Gallase, v záloze na Adiži Wohlgemuthova brigáda, za řekou jezdecká brigáda generálmajora Schaffgotsche. Celkem 18 praporů pěchoty, 16 eskadron jízdy a 54 děl se 17 000 muži.

Ráno 6. května k této linii dorazilo 50 000 Piemonťanů s 66 děly. Vypadalo to na snadnou a předem rozhodnutou záležitost. Ve Veroně se objevily známky vzpoury obyvatelstva, ale Radecký pohrozil, že i kdyby měl prohrát bitvu, vždycky ještě stihne zničit město.

Bylo zřejmé, že nepřítel zaútočí především na Santa Lucii, protože prolomení linie zde by celou rakouskou obranu znehodnotilo a Verona by nepochybně padla. V sedm ráno zahájily útok italské jednotky ze středu a levého křídla, protože pravé křídlo se opozdilo v rozvinování. D´Ariviloriova divize zahnala rakouské přední stráže. Brigády Acqui, Casale, Aosta a Regina se rozvinuly a první tři vyrazily podle očekávání na Santa Lucii na Strassoldovu brigádu. Zastavila je obrana dvou setnin 10. praporu polních (dolnorakouských a jihomoravských) myslivců plukovníka Karla Kopala za zdí hřbitova. Vratislav přisouval 4 setniny ze zálohy. Na italské straně bylo nutno nasadit ještě 2 brigády Farioriho divize. Teprve pak, kolem jedné odpoledne se myslivci před přílišnou přesilou stáhli. S nimi se stahovala celá Strassoldova brigáda, čímž ale odkryla pravý bok brigády generálmajora Clam-Gallase, a ta musela také ustupovat. To byl nebezpečný okamžik.

Piemonťané se ale opět zachovali laxně a rezignovali na důsledné pronásledování. I tak ale znamenal italský postup přes Santa Lucii ohrožení levého boku brigády generálmajora Gyulaie v San Massimu, tedy II. sboru. Podmaršálek d´Aspre rychle zformoval posily v sestavě jedné setniny II. praporu myslivců, dvou setnin 38. pěšího pluku od brigády generálmajora Taxise a dalších dvou setnin 52. pěšího pluku brigády generálmajora Liechtensteina.

Radeckému bylo jasné, že pokud nemá být bitva ztracena, musí rychle dobýt Santa Lucii zpět. Poslal podmaršálku Vratislavovi z Mitrovic prapor 43. Geppertova pěšího pluku a Schaffgotschovu jezdeckou brigádu z Verony. Ten s jednotkami I. sboru zahájil asi v půl třetí odpoledne útok proti 60 italským dělům. Dva rakouské nápory ztroskotaly. Generálmajor Salis byl smrtelně zraněn. Radecký poslal vše, co mohl ze záloh vyškrábat, I. prapor Sigismundova pěšího pluku, 4 setniny Weilerova granátnického uherského praporu a baterii 12liberních děl. Piemonťané ale měli dost, a když o páté začal třetí útok, vyklidili Santa Lucii sami.

Sedmihodinová úporná bitva Italy zlomila. Velkou část jejich sil tvořili dobrovolníci a nemohli se rovnat výcviku císařských vojáků. Karel Albert vyklidil bojiště se ztrátou 94 mrtvých vojáků a 4 důstojníků, 13 raněných důstojníků a 650 vojáků a 200 zajatých. Rakouské ztráty čítaly 7 mrtvých důstojníků a 65 vojáků + 1 generál, 7 raněných důstojníků a 182 vojáků. 85 vojáků se pohřešovalo. Mezi zraněnými rakouskými důstojníky byl i plukovník Pottornay od 52. pěšího pluku, kterému dělová koule utrhla ruku. Zajatí italští vojáci prosili, aby nebyli oslepeni, což jim nakukali jejich důstojníci, že Rakušané dělají.

Radecký zastavil italský postup na Veronu, ale sám si nemohl příliš dovolovat. Byl slyšet hluk střelby od obležené Peschiery a Italové měli stále výraznou přesilu. Bylo zřejmé, že se o něco pokusí. 13. května dorazil polní podmaršálek Hess s posilami. 25. května však od řeky Isonzo dorazil přes vzbouřené Benátsko do Verony polní zbrojmistr Nugent a přivedl 19 000 vojáků. Radecký jásal, protože to jeho armádu zdvojnásobilo. Nyní mohl přejít od obrany k aktivním operacím.

Hess dostal za úkol obnovit poškozené valy před Veronou a jejich části byly pojmenovány po mužích, kteří se na nich vyznamenali. Byla zde i Kopalova baterie. Karel Albrecht se stáhl k Peschieře, zaujal pozici na linii Villafranca-Rivoli a pokračoval v obléhání pevnosti.

Následník trůnu arcivévoda František Josef přijel 29. dubna s dopisem své matky a s pobočníkem majorem Alexanderem Mensdorfem. Radecký mu navrhl, aby se vrátil do klidnějších Tyrol, ale František Josef nebyl posera a odmítl s tím, že chce zůstat u bojující armády. 6. května se osobně účastnil bitvy u Santa Lucie a podle pozdějšího vylíčení podmaršálka Schoenhalse předváděl divy udatnosti i v nejprudší nepřátelské palbě. Od té doby byl budoucí císař u vojska vždy oblíben. 5. června se musel následník vrátit ke dvoru, který mezitím přesídlil před revolucí ve Vídni do Innsbrucku.

Rakouské posily tvořili dobrovolníci z Vídně, Korutan, Štýrska a dalších území říše. I. sboru (15 pěších praporů, 8 eskadron jezdectva a 33 děl) nyní velel podmaršálek Vratislav z Mitrovic. II. sboru (17 pěších praporů, 8 eskadron a 36 děl) velel podmaršálek d´Aspre a záložnímu sboru (10 praporů pěchoty, 25 eskadron a 84 děl) velel polní podmaršálek Wocher. Radecký sestavil armádu tak, aby s ní mihl manévrovat v poli. Ve Veroně zůstaly posádkou jednotky nejvíce vyčerpané bitvou.

Italové netušili nic o rakouských posilách. Do konce května neuspěli ani ve směru na Peschieru, ani na Mantovu, kde se snažili podplatit rakouského velitele pevnosti.

Radecký opravdu hodlal manévrovat a překvapovat, ne tupě útočit na hlavní italskou linii u Villafranca-Rivoli. Proti Karlu Albertovi vyrazil 82letý muž, který ovšem porazil Napoleona Bonaparta. Chtěl rychle táhnout z Verony piemontskou silnicí k Mantově, překročit Mincio, tím obejít pravé křídlo nepřítele a zaútočit na týl jednotek u Peschiery.

Armáda se vytratila z Verony večer 27. května tiše jako duchové. 28. května zaútočil plukovník Zobel od Rivoli na nepřátelské levé křídlo u obcí Garda a Bardolino. To po krátkém boji dobyl, přenocoval v něm a 29. května vyrazil k Lazise, kde ho však zadržela silná nepřátelská sestava. Musel se stáhnout, ale účelu bylo dosaženo, protože Zobelův útok odvrátil pozornost Italů od hlavního pohybu Radeckého armády. Ta dorazila k Mantově, přeskupila se, a zatímco Italové sledovali potyčky na svém levém křídle, 29. května vyrazila ve třech proudech k nepřátelským postavením u Curtatone.

Úplně vpravo pochodovala divize polního podmaršálka Felixe Schwarzenberga tvořená brigádami plukovníka Benedeka a generálmajora Wohlgemutha. Prostředkem táhla po silnici od tvrze Belfiore do Montanary divize polního podmaršálka Karla Schwarzenberga, složená z brigád generálmajorů Strasolda a Clam-Gallase. Vlevo 2 brigády II. sboru. Od tvrze Belfiore přes San Silvestro do Buscoldy brigáda generálmajora Bedřicha Liechtensteina a přes Pietole, mezi silnicemi z Governola a Borgoforte, brigáda generálmajora Simbschena. Levý proud spíše jen zajišťoval sestavu proti případnému napadení z údolí Pádu.

Po 3 hodinách bojů obsadili císařští pozice nepřítele, který blokoval Mantovu. Do rakouského zajetí padlo na 2 000 Italů, dalších 800 bylo zabito nebo zraněno. Rakušané získali 5 děl a muniční vozy. Italové ustoupili k severu ke Gazzoldu a Goitu. Karel Albert pochopil Radeckého záměr a posílil ustupující lepšími piemontskými oddíly, které zde vybudovaly obranu.

30. května dorazil I. sbor jako pravý a střední proud do Rivaltu a II. sbor do Ceresary. U Giota se střetl s posíleným nepřítelem v počtu 19 000 mužů. Proti nim postupovalo jen 12 900 mužů I. sboru. Do setmění se obě strany stáhly bez rozhodnutí. Rakušané ztratili na mrtvých 66 vojáků a 2 důstojníky, na zraněných 310 vojáků, 17 důstojníků, 2 štábní důstojníky a polního podmaršálka Felixe Schwarzenberga. V noci se I. sbor stáhl k Sacca a Sette Fratti a II. sbor do Ceresary a k Ca del Gallo.

Další den se spustily prudké lijáky a další postup k Peschiře byl odložen. Mezitím ale generálmajor Rath v Peschieře kapituloval a Radecký se to dozvěděl 2. června v Rivaltu. Pochod na sever konaný právě k osvobození pevnosti ztratil smysl. Ve Vídni padla vláda a vypukla revoluce. Císařský dvůr uprchl do Innsbrucku. Nová vláda považovala situaci v Itálii za ztracenou a hodlala vyjednávat. Radecký reagoval okamžitě a vyslal do Innsbrucku k císaři Ferdinandu I. generálmajora Felixe Schwarzenberga, který měl vylíčit situaci jako nadějnou a zabránit vyjednávání. Tato mise byla úspěšná, dvůr potřeboval alespoň nějaký úspěch.

Radecký věděl, že musí udržet iniciativu. Nyní hodlal opět otevřít volnou cestu do Tyrolska dobytím Vicenzi v Benátsku. Vicenza byla jednou z nejbohatších provincií a otevírala bezpečnou cestu do Tyrolska údolím Val Arsa ke spojení s II. záložním sborem u Trevisa. Hájilo ji méně bojeschopné vojsko Papežského státu.

Radecký musel jednat rychle a tiše, aby si Karel Albert nedomyslel, že nyní může zaútočit na málo hájenou Veronu ze své pozice u Villafranca-Rivoli. V noci na 4. června armáda vyrazila a 5.června dosáhla Sanguinetta. Záložní sbor byl oslaben o Schaffgotschovu jezdeckou brigádu a vydal se demonstrativním pochodem po Adiži zpět k Veroně, jako by ji chtěl posílit. Jenže z Verony současně 7. června vytáhl generálmajor Culoz s částí posádky a spěchal k hlavní armádě. To, co vypadalo jako posílení, byla ve skutečnosti jen šachová rošáda, výměna jednotek. Karel Albrecht na tuto lest skočil.

Viacenzu hájil Jan Durando s asi 17 000 vojáky (3 prapory pěchoty, 2 švýcarské pluky, papežští dragouni a jednotky dobrovolníků z různých italských měst). Durando zbořil mosty a nastavěl v ulicích na 200 barikád. Radecký u města 10. června v půlkruhu soustředil asi 30 000 vojáků. Na výšinách Monti Berici na levém křídle stál generálmajor Culoz s brigádou, dále brigády Clam-Gallase, Strassolda a Wohlgemutha. Na pravém křídle brigády generálmajora Taxise a Bedřicha Liechtesteina. Jezdecké brigády Schaffgotscha a Simbschena a v záloze pěší brigáda generálmajora Gyulaie.

Před sedmou ráno dobylo 6 setnin 28. pěšího pluku plukovníka Hahna z brigády generálmajora Culoza pohoří Santa Margherita. Radecký sledoval z výšiny těžký boj o protější kopec Monte Berico. Kopec hájilo asi 2 000 Švýcarů a 6 000 dobrovolníků. Útočila Culozova brigáda podepřená X. praporem polních myslivců, dvanáctiliberní a raketovou baterií. Vypadalo to na dlouhý krvavý boj. Po dělostřeleckém souboji se plukovník Kopal v čele X. praporu myslivců vrhnul do útoku a strhl i pluky č. 28 a 18. Málem se to nepovedlo. Radecký viděl marnou snahu a sebeobětování vojáků a vydal rozkaz k ústupu. Bubeník 18. pluku Josef Kutík uprostřed vřavy vše popletl a místo ústupu bubnoval rozkaz k útoku, který byl překvapivě úspěšný. Bohužel při něm padl plukovník Kopal.

Clam-Gallasova brigáda sváděla boj o klášter Madonna del Monte, v němž se do boje zapojili i kněží a mniši. Nakonec byli vyhnáni. Na pravém křídle útočil generálmajor Taxis na předměstí Santa Lucia, kde se zachytil a postupoval, dokud sám nebyl těžce raněn.

Na obklíčené město začala dopadat kanonáda z rakouských děl. K večeru byl vyvěšen bílý prapor, ale po ukončení palby ho zase stáhli. Toho dne měli Rakušané 9 mrtvých důstojníků a 132 vojáků a 31 raněných důstojníků a 500 vojáků. V šest hodin dohodli podmaršálek Hess a podplukovník Albini kapitulaci. Durando se mohl stáhnout i s vojskem pod čestným slibem, že po 3 měsíce nebude na Rakušany útočit.

Do Tyrolska okamžik vyjela Simbschenova jezdecká brigáda. Radecký nyní ovládal většinu Benátska (kromě samotných Benátek). II. záložní sbor se koncem května shromáždil pod velením polního podmaršálka Weldena na Isonzu, 11. června se spojil s rakouskou armádou ve Vicenze a 12. června došel k Trevisu, které po 12hodinovém dělostřeleckém bombardování kapitulovalo.

Polní podmaršálek d´Aspre se vrátil do Padovy a vyhnal z ní povstalce. II. záložní sbor nyní obléhal Benátky a z napadení Viacenzy již musel Karel Albert pochopit, že Verona je nejspíš oslabena. Radecký proto urychleně vracel jednotky k Veroně. 12. června tam dorazil sám Radecký a 13. června byla opět soustředěna celá armáda.

Karel Albert neuspěl při vyjednávání s pevnostním velitelem v Mantově Gorczkowským a skutečně začal plánovat nový útok na Veronu v domnění, že rakouská armáda je ještě u Viacenzy. Pozdě, ale jen o vlásek. 13. června zaútočila piemontská armáda směrem od Villafranky k Albaredu na Adiži, proti levému křídlu rakouské obrany u Tomby, Tombetty a Santa Lucie. Rakušané byli vyčerpaní předchozími rychlými pochody, ale po střetech Italů s rakouskými předsunutými jednotkami se rychle přesouvali do pozic v obranné linii. Jakmile Karel Albert pochopil, že Radecký je zpět ve Veroně, stáhl vojsko.

Radecký ale nemínil pustit iniciativu z ruky. Již nebyl tak slabý a obklíčený. Stahoval od Benátek části II. záložního sboru, z Tyrolska Simbschenovu brigádu a další oddíly. Po půlce července měl ve Veroně 41 000 mužů. Ti v noci na 23. července prudce vyrazili k piemontské obranné linii, rozvinuli se a zaútočili kolem šesté ráno tentokrát čelně na italská postavení II. sboru u Sony a Sommacampagny.

Na levém křídle postupoval I. sbor, na pravém II. sbor, uprostřed I. záložní sbor. Radecký plánoval hlavní úder z levého křídla, ale na pravém křídle se rozpoutal boj o kopec a kostel Madonna del Monte, který obsadily po prvním útoku jednotky z brigády generálmajora Bedřicha Liechtensteina (IX. polní prapor myslivců a II. prapor císařského mysliveckého pluku). V druhém sledu postupoval napravo 52. pěší pluk, který obsadil obec Zemine. U dobytého kostela byla postavena brigádní dělostřelecká baterie, která ostřelovala nepřátelská postavení na kopci Montebello a v Soně.

Pergenova brigáda narazila na tuhý odpor 2. savojského pěšího pluku v obcích Fusara, Rainera, Gerola a Sona, ale baterie ji podpořila. XI. myslivecký prapor a pěší pluk č. 16 vyhnaly Italy z Fusary a Rainery. Další útok pěšího pluku č. 48 uvázl a byl posílen 47. pěším plukem od Kerpanovy brigády a Sona i Gerola byly obsazeny.

IX. myslivecký prapor se vydal z dobytých pozic na kopci Montebello a odřízl ústup části italských jednotek, které padly do zajetí.

Liechtensteinova brigáda pronásledovala nepřítele do San Giorgio in Salici. Zde 4 setniny pěšího pluku č. 52 zaútočily na obec od východu a 2 setniny pluku císařských myslivců přes obec Monte Banello. Do večera dosáhl II. sbor Castelnuovo a přední stráže umístnil na řece Pisagole.

I. sbor se opozdil a vyrazil do útoku až kolem sedmé hodiny. Po čelním útoku brigády generálmajora Wohlgemutha a bočním útoku brigád generálmajorů Strasolda a Suplikatze dobyl Sommacampagni a vyhnal či zajal 3 000 Italů. Již bez problémů postoupil do San Giorgio in Salici, kde se spojil s II. sborem u Oliosi, za řekou Tione. Pěší brigáda generálmajora Clam-Gallase a jezdecká brigáda generálmajora arcivévody Arnošta zatím obsadily výšiny u Custozzy.

I. záložní sbor došel kolem desáté dopoledne do Rasoly, pak za I. sborem do Zerbare a do San Giorgio in Salici, kde rozbil hlavní stan Radecký.

Piemontská hlavní armáda přišla o střed a její křídla byla oddělena. Rakušané operovali v jejich týlu až k Minciu. U Salionze postavili most, a 24. června ráno po něm přešel na druhou stranu prapor pěšího pluku č. 25. Ten zaútočil směrem k Ponti, což Italy naprosto konsternovalo. Pokusili se o obranu na výšinách kolem obce Pivi, ale prapor šel do bodákového útoku, vzal jim děla a otočil je proti nim. Italové ve zmatku prchali na sever k Peschieře.

Toho dne stál I. sbor mezi Valegiem a Sommacampagnou. II. sbor blokoval Peschieru z východního břehu Mincia a záložní sbor se snažil dostat na západní břeh Mincia u Salionze, kde pontonýři stavěli další most. Z Tyrolska přicházel III. sbor polního podmaršálka Thurna od Rivoli k Affi, aby vystřídal II. sbor.

Karel Albert se z porážky u Custozzy vzpamatoval poměrně rychle, nebo si neuvědomil její význam v celkové strategické situaci. U Villafranky soustředil 4 pěší brigády a jezdeckou divizi o asi 25 000 mužích a vyrazil znovu k Custozze. Rakušany tím překvapil. Linii výšin Custozza-Val Staffalo-Sommacampagna hájila jen pěší brigáda generálmajora Simbschena o 6 000 mužích.

Přesile Italů musely čelit pluky č. 57 a 54 (hanácký). Po delším boji byly pluky nuceny couvnout k Veroně. Piemontské uskupení tak proniklo mezi Sommacampagnou a Custozzou fakticky do rakouského týlu. Radecký musel zastavit přechod Mincia, obrátit vojska a eliminovat krizi.

I. sbor na levém křídle se stal pravým křídlem, které drželo přechody Mincia u Borghetta a Monzambana i pozice ve Valeggiu. II. sbor se stal levým křídlem a postupoval na Monte Godi a Sommacampagno. Na jeho podporu vyrazil z Verony plukovník Perin s pěší brigádou. Záložní sbor posílil obranu přechodů Mincia u Salionze a zbytek zůstal v záloze. III. sbor přicházel ze severu a měl blokovat Peschieru, což zatím dělala brigáda generálmajora Edmunda Schwarzenberga od II. sboru.

Obrana přechodů Mincia byla důležitá. Král Karel Albert očekával posilu generálporučíka Sonnaze, který měl 25. července ráno řeku ze západního břehu překročit a zaútočí na Valeggio. Závisel na tom útok generálporučíka Bavy. Hlavní útok Italů vedli královi synové. Vévoda savojský Viktor Emanuel s pěší brigádou Cuneo a piemontskou gardou z Custozzy přes výšiny u Quastally do Salionze u Mincia. Vévoda janovský s pěší brigádou ze Sommacampagně přes Oliosi k Minciu. Proti rakouskému výpadu z Mantovy stál u Roverbelly pěší pluk č. 17 a na silnici Villafranca-Verona jezdecká brigáda.

25. července udeřila 30-ti stupňová vedra. Vojáci padali z úpalu, ale bitva byla již v chodu a nedala se zastavit. V osm ráno zaútočil Bava na Valeggio a na brigádu generálmajora Clam-Gallase. Bava byl zatím bez posil a neprorazil. Generálporučík Sonnaz měl zpoždění a obdržel rozkazy až v poledne. Karlovi synové také vyrazili až po jedenácté. Vévodu janovského prudce napadla brigáda generálmajora Gyulaie od San Giorgio in Salici a zahnala ho do Sommacampagně. Pak dorazila brigáda plukovníka Perina z Verony a Italové byli vytlačeni k výšinám u Berettary. To mělo nechtěný účinek, protože vévoda janovský tím posílil tamní obranu, na kterou marně útočila brigáda generálmajora Bedřicha Liechtensteina.

Radecký sledoval bitvu z obce Zerbare a nyní vyšel mezi vojáky do palebného pole, aby je povzbudil. To vojáci dokázali ocenit. Pěší pluk č. 52 obsadil útokem návrší u Berettary a hájil ho před protiútoky až do páté odpoledne, kdy to nepřítel vzdal. Pravé křídlo vévody janovského bylo tlakem Gyulaiovy a Perinovy brigády donuceno k ústupu do roviny před Villafrankou, kde marně čekalo na rezervy. 52. pluk tlačil italské obránce z výšin Casa del Sole. U Monte Godi byli vévodovi vojáci vytlačeni z výšin brigádou plukovníka Kerpana, a toho ještě vzápětí posílila brigáda generálmajora Edmunda Schwarzenberga, kterou u Castelnuova vystřídal III. sbor. Byla však vyčerpaná pochodem a musela hodinu odpočívat. Nepřítel byl ale definitivně vytlačen.

Generálporučík Bava na levém křídle nedostal posily, ale kolem poledne požádal o pomoc vévodu savojského, který pak vedl 2. pluk gardy, mysliveckou setninu a baterii od Custozzy přes Monte Mamaor a údolím řeky Tione k Bertagnu, čímž ohrozil levý bok brigády generálmajora Clam-Gallase. Tomu pomohl podmaršálek Vratislav, a poslal kolem třetí odpoledne část Suplikatzovy brigády. Italové se znovu museli přeskupit u Custozzy. Bava rezignoval na protiútoky až v šest večer. Italové byli poraženi na všech úsecích a stáhli se do Villafranky, v noci pak přes Roverbellu k Minciu.

25. července ztratili Rakušané u Costozzy na mrtvých a raněných celkem 45 důstojníků a 1 275 vojáků. Italové ztratili mnohem více mužů. Nejdůležitějším výsledkem byla eliminace italského postupu do rakouského týlu a Radecký mohl obnovit operace na Minciu. Rakušané vyrazili za ustupujícím Karlem Albertem. I. sbor přes Monzambano a Pozzolengo do Castiglione delle Stiere. II. sbor přes Valeggio a Voltu do Guidizzola. I. záložní sbor přes Salionze a Ponti k Pozzolegnu. III. sbor měl obklíčit Peschieru z obou břehů Mincia.

Italská armáda byla v rozkladu a v depresi, ale Radecký nebyl schopen ji dorazit, protože vojsko bylo po celodenní bitvě v horku zcela vyčerpáno. Italové hodlali bránit linii na západním břehu Mincia a proto 26. července kolem šesté odpoledne vyrazili od Goita na brigádu Bedřicha Liechtensteina z II. sboru u obce Volta. Byli zpozorováni Liechtensteinovým předvojem. Následoval zmatený noční boj v uličkách Volty, v němž se místní obyvatelstvo snažilo podporovat italské vojáky. Bylo to však marné. Postupně docházely brigády generálmajora Edmunda Schwarzenberga, plukovníka Kerpana a generálmajora Gyulaie z II. sboru. V sedm ráno Italové ustoupili ke Goitu pronásledování jízdou polního podmaršálka d´Aspre.

Linie na Minciu se před Rakušany uhájit nedala. Postup Radeckého na západ se zdál být nevyhnutelný. Italská armáda se rozkládala a Karlu Albertovi zbývala ještě možnost vyjednávat. Piemontští vyjednavači nabídli Radeckému příměří s demarkační linií na řece Oglio, ten je však odmítl, protože mu bylo jasné, že Karel Albert hraje pouze o čas. Sardinský král si byl vědom, že Rakousko zachvacuje revoluce, hodlal reorganizovat a doplnit armádu a vyčkat, až nepřítel zeslábne. Podmaršálek Hess zaslal Karlu Albrechtovi jiné podmínky, podle nichž měla být demarkační linií řeka Adda. Piemontská armáda měla do dvou dnů odevzdat pevnosti Peschieru, Rocca d´Anfo a Pizzighettone, dále ve 3 dnech vyklidit Modenu a Parmu, v dalších dnech přístavy v Benátsku, zrušit blokádu Terstu a Istrie, propustit zajatce.

Jakmile se proslechlo, že Karel Albert vyjednává s Rakušany, davy ho začaly považovat za zrádce jednotné Itálie. Okna paláce, ve kterém král v Miláně bydlel, byla vytlučena kamením. Král pochopil, že z tygra se opravdu nedá slézt. Síla davu, která ho měla vynést k trůnu krále celé Itálie, se dala ovládat jen směrem kupředu, ale nedala se brzdit. Pro nacionalisty nebylo zachování Karlova trůnu nezbytnou podmínkou sjednocení Itálie. Dovedli si představit i republiku.

Karel Albert musel rakouské podmínky odmítnout.

Piemontská armáda se stahovala po silnici od Bozzola do Cremony. V poledne 28. července vtáhl I. rakouský sbor do Puibegy, II. sbor do Gazzolda a I. záložní sbor do Rodiga. 29. července zřídil Radecký ze čtyř brigád z Mantovy IV. sbor pod velením polního podmaršálka Thurna. III. sbor u Peschiery převzal polní podmaršálek Julius Haynau, velitel Verony. IV. sbor postoupil od Macarie a Pozzola až do Solarola.

30. července překročila rakouská armáda řeku Oglio u Isola, Dovarese a Canetta. I. a II. sbor zastavily u Gadeska a San Ambrogia u Cremony. I. záložní sbor zastavil v Cicognolu. Rakušané všude po cestách nacházeli odhozené zbraně, torny a součásti uniforem. Piemontská armáda po kratším boji odtáhla v noci na 31. července z Cremony, překročila u pevnosti Pizzighettone Addu a pokračovala v ústupu.

Radecký 1. srpna překročil řeku u Formigary, IV. sbor u Crotty d´Adda. Piemonťané strhli most přes Addu a vyklidili pevnost Pizzighettone, aby v ní nebyli obklíčeni. Hlavní část piemontské armády odbočila od směru do Pavie a pokračovala k Lodi a k Milánu. Radecký ji pronásledoval a IV. sbor v noci na 3. srpen obsadil Pavii. Té noci obsadil II. sbor Lodi a 4. srpna Radecký obnovil všeobecné tažení na Milán. U Ca Verde se postavili na odpor Garibaldiho dobrovolníci a v Miláně převládla vůle bránit město revolučními silami bez ohledu na zájmy krále. Garibaldi byl brzy zahnán na útěk. Podmaršálek Thurn dostal rozkaz táhnout se IV. sborem z Pavie přes Abbiategrasso do týlu nepřátelských sil v Miláně. Radeckému se postoj Milána hodil. Uvítal možnost obklíčit a zlikvidovat nejrevolučnější živly na jednom místě.

V noci na 5. srpen ale dorazili do rakouského štábu parlamentáři, kteří přijali Hessovy podmínky příměří. Piemontská armáda měla úplně vyklidit Lombardii.

V Miláně se po odchodu Piemonťanů začala ukazovat podstata každé revoluce. Rabování, kradení, násilnosti luzy, která se vymkla kontrole. Sám purkmistr Milána Paolo Bassi posílal k Radeckému prosby o urychlený vstup rakouských vojsk do města. Radecký vyhověl.

9. srpna dojednal náčelník piemontského generálního štábu generálporučík Salasco v Miláně prodloužení příměří po dobu mírových jednání. Příměří neuznaly Benátky a ve městě byla vyhlášena Benátská republika. Garibaldi pokračoval v partyzánském boji a shromáždil svoje dobrovolníky v Aroně v Piemontsku. Mazzini svolával ze Švýcarska lid do války národů, neboť válka králů skončila.

Vévoda janovský vyzval Garibaldiho, aby jednotku rozpustil. Ten odpověděl, že piemontskou vládu neuznává, zajal několik piemontských důstojníků jako rukojmí a přeplavil se přes Lago Maggiore do Lombardie. Střetl se s Rakušany u Luinu a byl poražen. S jeho lidmi se zacházelo jako s bandity. Polní podmaršálek d´Aspre dostal za úkol Garibaldiho partyzány pochytat. Garibaldimu samotnému se podařilo jen tak tak uniknout při zátahu v Marazzone. Posléze odešel do Švýcarska.

Císaři Ferdinandovi se vyplatilo neházet flintu do žita a dát českému maršálovi v Itálii volnou ruku. To hlavní ale mělo teprve přijít.

13. března 1848, ještě než vypukly nepokoje v Miláně, vypukly nepokoje i ve Vídni. Padla Metternichova vláda a císař Ferdinand byl ochoten liberalizovat režim. Polní podmaršálek arcivévoda Albrecht, který tehdy zodpovídal za bezpečnost Vídně, chtěl všechny projevy vzpoury tvrdě potřít s nasazením jemu svěřených vojsk. Nebylo mu to umožněno, tak rezignoval a odešel do Itálie, kde velel divizi v Radeckého armádě. Císařský dvůr se brzy musel uchýlit do Innsbrucku.

15. března začaly nepokoje v Budapešti. 12. – 17. června potlačoval generál Windischgrätz revoluci v Praze.

13. srpna se dvůr vrátil do Vídně a v Itálii bylo již rozhodnuto ve prospěch Rakouska. V Uhrách se vzpoura šířila a přerůstala v požadavek nezávislosti na Rakousku. Sjednotily se zde elity s národem a vyhlásily samostatné království bez habsburské dynastie. V září 1848 zahájila císařská armáda, vedená chorvatským bánem Jelačičem, útok proti Uhrám.

6. října vypukla další vzpoura ve Vídni, která vyhnala císařský dvůr do Olomouce. Tentokrát zasáhl od Prahy Windischgrätz a do poloviny října vzpouru krvavě potlačil. V polovině listopadu byla jmenována nová vláda v čele s Felixem Schwarzenbergem. Ústavodárné shromáždění bylo z Vídně přesunuto do Kroměříže, 2. prosince 1848 abdikoval Ferdinand I. a novým císařem se stal mladý František Josef I.

Windischgrätz, který se vyznamenával v potlačování rebelií, ve válce s pravidelným uherským vojskem příliš neuspěl a válka se komplikovala. Rodilo se však heslo Viribus Unitis (Spojenými silami).

Autor: Jan Drnek

Více o autorovi na: www.jandrnek.cz

Převzato z: Drnek, Jan. 2016. Radecký v Itálii. Monarchistický zpravodaj Koruny České, roč. 9, č. 68., s. 122–136.

DRNEK, Jan a VONDROVSKÝ, Václav. Hoši jako květ: příběh pluku a města 1683–2010. Plzeň: Občanské sdružení Street, 2010. ISBN 978-80-254-6937-8.

BÁRTA, Jan, HOJDA, Zdeněk a ŠTOGROVÁ, Jarmila (eds.). Maršál Radecký: od vojevůdce k pomníku. Jubilejní sborník k 250. výročí narození. Praha: Spolek Radecký Praha, 2016.

HAVEL, Petr a ROMAŇÁK, Andrej. Maršál Radecký: vojevůdce pěti císařů. Praha: Paseka, 2000.