Článek
Vznik nové vlády je vždy okamžikem, kdy se nabízí příležitost nejen k politickému hodnocení, ale i k hlubší reflexi samotného uspořádání státu. Z monarchistické perspektivy totiž nejde pouze o to, kdo usedl do ministerských křesel, nýbrž o to, jak stabilní a srozumitelný rámec vůbec česká politika nabízí vlastní společnosti i zahraničním partnerům.
Je spravedlivé přiznat, že v oblasti takzvaných kulturních válek představuje nová vláda jistou korekci. Odklon od aktivistického moralizování, které v posledních letech často suplovalo racionální politiku, je vítaný zejména tam, kde stát rezignoval na svou roli nestranného garanta pravidel a nechal se vtáhnout do ideologických sporů o identitu, jazyk či přepisování společenských norem administrativní cestou. Ve shodě s dlouhodobě deklarovanými postoji Koruny České je třeba ocenit každý krok, který vrací veřejnou moc k respektu k přirozeným společenským strukturám, k rodině jako základní instituci a k odpovědnosti jednotlivce namísto kolektivních nároků prosazovaných shora.
Zmírnění ideologického tlaku a návrat k opatrnějšímu, méně konfrontačnímu jazyku veřejné moci může přispět nejen ke snížení společenského napětí, ale i k obnovení elementární důvěry mezi státem a občanem. Právě důvěra, nikoli permanentní mobilizace a morální apel, je předpokladem stabilní společnosti. Monarchistická perspektiva v tomto ohledu nevolá po kulturní válce opačného znaménka, nýbrž po zdrženlivosti státu, který nemá ambici převychovávat vlastní obyvatele. Z tohoto hlediska nelze novou vládní konfiguraci odmítnout paušálně.
O poznání problematičtější je však oblast zahraniční politiky, konkrétně postoj k válce na Ukrajině. Zde se projevuje nešťastná neurčitost, která není výsledkem promyšlené strategie, ale spíše kompromisem vyplývajícím ze sentimentu koaličních partnerů z hnutí ANO. Výsledkem je opatrnický jazyk, který se snaží nikoho neurazit, a tím ve skutečnosti neposkytuje jasný signál ani spojencům, ani vlastnímu obyvatelstvu. Zde naráží jeden z dlouhodobých neduhů republikánského zřízení v českém podání. Zahraniční politika se stává rukojmím vnitropolitických rovnováh a krátkodobých nálad. Zároveň je třeba připomenout elementární skutečnost, která bývá v domácí debatě často potlačována. Válka nemůže skončit politickým přáním třetích stran ani morálním apelem z bezpečné vzdálenosti. Skončit může teprve ve chvíli, kdy k tomu budou obě znepřátelené strany ochotny přistoupit, a kdy se otevře reálný prostor pro jednání, nikoli pouze pro deklarace. V tuto chvíli však k takové ochotě nepřistupuje ani jedna strana konfliktu. Jediným aktérem, u něhož lze alespoň částečně pozorovat zájem na ukončení války, jsou Spojené státy americké, a to nikoli z humanitárních pohnutek, nýbrž z narůstající strategické obavy z Číny a z nutnosti přesunout pozornost i zdroje jinam.
Tento problém není nový. Náš stát má opakovanou zkušenost s tím, že jednotlivé republikánské instituce nejsou schopny táhnout za jeden provaz. V obráceném gardu se může znovu zopakovat situace známá z doby vlády Petra Nečase, kdy prezident republiky a ministr zahraničí reprezentovali rozdílné linie a vysílali do světa rozporné signály. Nejde přitom o osobní selhání jednotlivců, ale o systémovou vadu. Volatilita republikánských institucí je přímým důsledkem toho, že hlava státu je produktem masové volby, nikoli nositelem dlouhodobé kontinuity.
Z monarchsitického pohledu zde vyvstává otázka, kterou česká politika důsledně obchází. Panovník z arcidomu Habsbursko-Lotrinského by mohl představovat prvek stability, jenž současnému systému chybí. Ne jako aktivistický vládce, ale jako garant kontinuity zahraničněpolitické orientace a symbol státní identity, který přesahuje jedno volební období i momentální politické nálady. Vedle této institucionální roviny by však mohl sehrát i roli sjednocujícího referenčního bodu pro samotné obyvatelstvo. Panovník stojící mimo stranickou soutěž má potenciál kultivovat jednotu mínění alespoň v základních otázkách zahraniční orientace a státní kontinuity, a tím nepřímo stabilizovat i politickou mapu našeho státu, aniž by do ní vstupoval aktivní politickou mocí.
Není přitom bez významu, že příslušníci habsburského arcidomu v posledních letech opakovaně a zcela jednoznačně vystupovali na podporu Ukrajiny, a to jak na diplomatickém, tak na humanitárním a veřejně politickém poli. Jejich postoje nebyly výsledkem momentální módy ani vnitropolitického kalkulu, ale vycházely z dlouhodobého chápání středoevropské bezpečnosti, historické zkušenosti s agresí a odpovědnosti za prostor, který býval součástí habsburské sféry. Právě tato kombinace kontinuity, paměti, osobní angažovanosti a nadstranického postavení ukazuje, že monarchický prvek může v zahraniční politice působit nejen stabilizačně, ale i hodnotově čitelně a integračně, aniž by podléhal výkyvům volebního cyklu.
Prezident zvolený 3 359 151 hlasy tuto roli plnit nemůže. Ne proto, že by byl nutně neschopný, ale proto, že samotný způsob jeho volby je zatížen paradoxem. Voliči často netuší, jaké má prezident pravomoci, mnohdy ani neví, kdo jim vládne v kraji či městě, kde žijí, přesto však cítí potřebu o hlavě státu rozhodnout. V podvědomí zde přežívá monarchistický sentiment, touha po personifikovaném symbolu státu. Republikánský rámec jej však deformuje a redukuje na politickou soutěž, která produkuje spíše rozdělení než kontinuitu.
Nová vláda tak nevstupuje pouze do složité geopolitické situace, ale i do hlubší institucionální krize republiky jako takové. Ta se v posledních letech opakovaně projevovala velmi konkrétně při procesu jmenování vlád. Na sklonku roku 2021 se ukázalo, jak snadno může zdravotní stav, osobní interpretace ústavních zvyklostí či politická neochota hlavy státu znejistit vznik nové exekutivy, přestože povolební většina v Poslanecké sněmovně byla zřejmá. Podobné napětí však provázelo i dřívější období, kdy hlava státu otevřeně prosazovala vlastní politickou linii v rozporu s většinovým uspořádáním sněmovny. Ani proces jmenování nastupující vlády se přitom zcela neobešel bez nejasností a veřejných spekulací o rozsahu prezidentské diskrece, což znovu připomnělo, jak křehká je v našem státě rovnováha mezi parlamentní odpovědností vlády a osobní rolí hlavy státu, aniž by šlo o podporu či odpor k jedné konkrétní vládě jako takové.
Nejde zde o fandění jedné osobě ani o zpětné přepisování politických sporů, nýbrž o konstatování systémového problému. Republika opakovaně staví klíčové momenty vzniku vlády do závislosti na osobních postojích jednotlivce, který není odpovědný parlamentní většině, a přesto může zásadně ovlivnit tempo i podobu ustavení výkonné moci. Monarchistický pohled zde nenabízí nostalgii ani romantiku, ale realistickou otázku, zda by kontinuitní a politicky nekompetitivní hlava státu nemohla podobným krizím předcházet. Bez tohoto rozměru zůstane hodnocení jakékoli vlády vždy jen dílčí a neúplné.
Autor: Martin Cikán
