Článek
Vždycky mi bylo divné, proč demokraté hovoří o národních katastrofách, jakou byl únor 1948, tak, jako kdyby k nám někdo cizí a silný přišel a vzal nám demokracii. Jako kdyby národ po demokracii a svobodě toužil, ale nějací Marťani nebo kdo nám tu zavedli tyranii. Takhle to přece nebylo. Lidé volili v roce 1946 komunisty masově a v únoru 1948 je masově podporovali na ulicích a náměstích Prahy, velkých měst i fabrik. Žádná velká odhodlanost bojovat za demokracii se zbraní v ruce nebo jakkoliv jinak se politické opozici přisoudit nedá. Mnoho přípravných kroků podnikaných komunisty dávno před únorem 1948 bylo lidem země schvalováno taktéž masově. Lidé to tehdy prostě chtěli a nikdo jim ještě nedržel pistoli u hlavy (to jen několika). Chtěli to doopravdy, těšili se na to, co přijde. Zvolili si to demokraticky. Naletěli na to. A pokud to nechtěli, nic proti tomu nedělali, leda některé skupinky a jednotlivci.
A zde je zakopaný pes.
Má být masám bez rozhledu, politické zkušenosti a patřičných informací, masám, které tak snadno podléhají lákavým idejím a jednoduchým černobílým programům, které nemohou a nedovedou rozeznat včas lež, manipulaci a záměry agitátorů, dovoleno, aby samy vstrčily hlavu do otrockého či nevolnického chomoutu?
Má být demokracii ponechána možnost, aby demokraticky zničila sama sebe? A když tuto možnost demokracii vezmeme, bude to ještě demokracie? Nezničíme ji tím my sami? Je podmínkou člověčenství člověka jeho svoboda spáchat sebevraždu? Je podmínkou existence demokracie svoboda spáchat kolektivní autodestrukci?
Má být rozhodování vyhrazeno jen určité elitě dostatečně informovaných? Co když ale ti informovaní budou zlí, zvrhlí a psychicky nemocní? Kdo to ohlídá a jak se to dá předem rozpoznat?
Jednoduše.
Existuje téměř 3 500 let staré univerzální měřítko absolutních hodnot, které jsou mimo jakoukoliv volbu a výklad, jsou neměnné a nedotknutelné, nedají se relativizovat a převrátit. Toto měřítko je jasné a srozumitelné pro univerzitního profesora stejně jako pro posledního pasáčka ovcí a koz. Tímto měřítkem může kdokoliv snadno poměřovat činy i slova i těch nejmocnějších a nejvlivnějších osob. Tomu měřítku říkáme Desatero Božích přikázání.
Je použitelné a historicky osvědčené dokonce i pro ateisty. Ale jakmile se ho vzdáme, téměř ihned zabloudíme, propadneme se do chaosu, nepřehledna a relativismu a každý halama nás utáhne na vařené nudli, ať už stojí na náměstí na bedýnce od margarínu, nebo vlastní noviny, televize a počítačové servery.
Demokracii nevymyslely republiky. Její základy vznikaly v pokročilých a propracovaných systémech křesťanských konstitučních monarchií, které nebyly hierarchií moci, ale hierarchií služby. Aby taková hierarchie stála pevně, musela se ovšem opírat o víru, že je komu sloužit a že ten Někdo není člověk, přesto je absolutně dobrý, má nás rád a myslí to s námi dobře. Demokracie je sice soutěž, ale nikoliv mocenská rvačka. Vznikala jako soutěž nápadů, vizí a snah o lepší zítřek. Jejím základem byla pravidla, ale každá pravidla musí někdo střežit, aby se je soutěžící nepokoušeli ovlivnit, přiohnout či změnit ve vlastní prospěch, protože je logické předpokládat, že lidé takoví jsou. Strážce pravidel musí stát mimo soutěž a střežení pravidel musí vnímat jako svůj druh služby. Žádná demokracie není samonosným systémem. Není jen nějakou organizací kultivované rvačky. Bez spojení s duchovní silou, s univerzálním měřítkem absolutních hodnot a bez nezávislého strážce pravidel nezůstane demokracií, ale rychle degraduje na něčí mocenský nástroj. Stane se jen kamufláží skrytého diktátu jednotlivce či korporace.
Klíčem ke svobodě či diktátu je vždy ono zásadní nastavení – nastavení státu jako struktury a hierarchie služby, nebo struktury a hierarchie moci. Moc, která není jen adekvátním nástrojem k výkonu určité služby Bohu a společenství, je neoprávněná.
Ano, komunisté říkali, že slouží lidu, ale kradli, zabíjeli, mučili, ubližovali, lhali a podváděli. A právě proto tak nenáviděli církve. Neměli žádný zájem na tom, aby lidé četli či slyšeli: Nezabiješ, nesesmilníš, nepokradeš, nepožádáš majetku a manželky bližního svého… a podobně. Chtěli být poměřováni pouze měřítky, která lidem předestřou oni sami, a chtěli, aby lidem nevadilo, že ta měřítka budou každý den jiná. To samé ovšem chtějí i dnešní takzvaní demokraté zaštítění tvrzením, že vědci zjistili, že… Jak se jim máme opřít, když jsme přestali věřit, že jediná měřítka je oprávněn nám vydávat Bůh. Naše soukromé argumenty jsou slabé. Naše slova a činy nemají žádnou sílu, protože ta se v člověku nenachází.
Všechny politické systémy, které se nám nabízejí, jsou špatné a v posledku vedou ke katastrofě. Jedna cesta k prosperitě se nepovedla, zkusí se jiná. Všechno jsou to totiž systémy na bázi dosahování moci. Tam, kde se moc kupuje za peníze, silnější požírají slabší a nakonec zbyde jedna oligarchická korporace s jednou hlavou a nastane diktát. Tam, kde je vlastnictví regulováno, nastane stejně dravá soutěž regulátorů a dopadne to naprosto stejně. I tam, kde existují a vznikají politické systémy na bázi služby, dojde ke katastrofě, protože bude zbožštěn vrcholný příjemce této služby, ať je to již národ, rasa, společenská třída nebo nějaká jiná modla. Jediný, kdo zbožštěn být nemůže, je sám Bůh. A i v teologických systémech může docházet k zuřivé soutěži a rvačce služebníků, která ovšem prozrazuje, že chtějí sloužit jen sami sobě, že jim nejde o službu, ale o moc. Vše je zneužitelné a vše bude zneužito, kromě lásky ke stvořenému světu a člověku.
Demokracie závisí na tom, kdo jsou demokraté, zda je pro ně svět pouze aréna, v níž se přetlačují a zápasí o moc, proslulost či pozornost, nebo zda jen v lásce a pokoře hledají nejlepší cestu poté, kdy Boha v modlitbě požádali o radu a pomoc. Demokracie je veletrh možností a nedokonalých návrhů nedokonalých osob, které by měly vědět, že ať většina vybere kterýkoliv návrh a řešení, bude to stejně nedokonalý pokus obsahující chybu, pokud Bůh nezajistí, aby to chyba nebyla.
Demokracie, která je jen soubojem a konfliktem ambiciózních jedinců, dokáže zjistit pravdu a najít nejlepší řešení asi tak, jako to dokáže souboj na pistole nebo válka. Pokud je pro nás demokracií tohle, jsme odsouzeni k beznadějnému, bolestivému a nesmyslnému bloudění v kruhu. V horizontále světa se totiž dá chodit pouze do kruhu, někam dojít se dá jen ve vertikále. A nakonec dojdeme všichni. Někteří nahoru, jiní dolů.
Autor: Jan Drnek
