Pedro Sánchez a zahraniční politika ze světa, který neexistuje

Pedro Sánchez je významný světový státník. Víme to především od Pedra Sáncheze.

Jednou zachraňuje Palestinu, podruhé vysvětluje NATO, kolik peněz skutečně potřebuje na obranu, potřetí buduje mosty k Číně, počtvrté napravuje vztahy s Alžírskem a popáté ujišťuje Maroko, že jeho vláda konečně pochopila Západní Saharu.

Zvenčí to může působit poněkud chaoticky.

Chyba je samozřejmě na straně pozorovatele. Sánchez pouze provádí zahraniční politiku podle progresivně liberálního, místy až trockistického principu permanentního pohybu. Není důležité vědět, kam se jde. Důležité je jít dějinně správným směrem. Směr se určuje podle posledního projevu předsedy vlády.

Výsledkem je diplomacie, která skvěle funguje v prostředí univerzitního semináře. Poněkud hůře funguje ve světě, kde státy mají armády, tajné služby, plynovody, hranice a vlastní zájmy.

Pedro Sánchez samozřejmě není trockista v organizačním smyslu. Nenajdeme jej v podzemní buňce při plánování světové revoluce. Je předsedou španělské socialistické strany a mimořádně schopným taktikem, pokud jde o vlastní politické přežití.

Trockistického ražení je spíše jeho metoda.

Politika musí být permanentní mobilizací. Neustále je nutné bojovat s reakcí, nacionalismem, Trumpem, Mileiem, krajní pravicí, izraelskou vládou, klimatickými skeptiky a lidmi, kteří se z nepochopitelných důvodů ptají, kdo bude hlídat hranice. Běžný státník se před zahraničněpolitickým rozhodnutím ptá, co získá jeho země, jak odpoví protivník a kdo zaplatí případnou odvetu.

V roce 2021 Španělsko přijalo k léčení Brahima Ghálího, představitele Fronty Polisario. Maroko odpovědělo způsobem, kterému rozumí každý člověk kromě pokrokového evropského státníka. Do Ceuty během několika hodin pronikly tisíce lidí poté, co marocké bezpečnostní složky omezily ochranu hranice. Evropský parlament následně výslovně odmítl používání migrace a nezletilých jako nástroje politického nátlaku.

Madrid dostal názornou lekci. Maroko ovládá kohoutek, kterým lze na španělské území vpustit problém. Sánchez měl dvě možnosti. Mohl začít budovat odolnější ochranu hranice a přesvědčit Evropskou unii, že Ceuta a Melilla nejsou podivné koloniální přívěsky, ale vnější hranice společného evropského prostoru, nebo mohl Maroku zaplatit. Vybral druhou možnost.

V březnu 2022 označil marocký plán autonomie Západní Sahary za nejvážnější, nejvěrohodnější a nejrealističtější základ řešení konfliktu. Změnu španělské politiky nejprve oznámil marocký královský palác zveřejněním části Sánchezova dopisu.

Tak vypadá parodie zahraniční politiky. Napíšete dopis cizímu králi a cizí král potom vašemu parlamentu vysvětlí, co jste se rozhodli. Sánchez mohl mít pravdu v tom, že referendum o Západní Sahaře se po desetiletích nikam neposunulo a marocký autonomní plán odpovídá skutečnému rozložení sil.

Jenže skutečný státník nevymění dlouhodobou pozici svého státu za krátkodobé obnovení policejní spolupráce, aniž by si předem zajistil Alžírsko, Evropskou unii a vlastní parlament. Sánchez tak učinil. Maroko získalo potvrzení, že migrační nátlak funguje. Španělsko získalo dočasné uklidnění hranice. Dobrý obchod. Především pro Maroko.

Alžírsko podporuje Polisario, soupeří s Marokem a považuje Západní Saharu za jednu z ústředních otázek své zahraniční politiky. Sánchezův obrat proto nevyhodnotilo jako drobnou změnu slovníku. Odvolalo velvyslance, pozastavilo smlouvu o přátelství se Španělskem a omezilo vzájemný obchod s plynem.

Evropská komise následně musela upozornit, že alžírská opatření proti Španělsku mohou být v rozporu s dohodami mezi Alžírskem a Evropskou unií. Sánchez vykonal bilaterální rozhodnutí. Evropská unie dostala společný obchodní problém. To vše probíhalo v roce 2022, kdy se Evropa pokoušela zbavit závislosti na ruském plynu a hledala každého producenta, který nebyl Vladimir Putin.

Sánchez si pro tento okamžik vybral konflikt s nejvýznamnějším dodavatelem plynu v západním Středomoří. To už není obyčejný omyl, ale spíše umělecký výkon. Alžírsko dodávky úplně nezastavilo. Španělsko na něm však zůstalo výrazně závislé. Sánchez proto v červenci 2026 přijel do Alžíru a začal znovu hovořit o strategickém partnerství, přátelství a spolehlivém dodavateli.

Jinými slovy: nejprve poškodil vztahy s Alžírskem, aby uklidnil Maroko. Potom začal napravovat vztahy s Alžírskem a doufal, že tím nerozčílí Maroko. Sánchezova diplomacie připomíná člověka, který se snaží současně udržovat dvě manželství v sousedních domech a za vrchol strategie považuje správně sestavený rozvrh návštěv.

Když Evropská komise vyšetřila čínské podpory výrobcům elektromobilů a připravila vyrovnávací cla, Sánchez během návštěvy Číny vyzval Unii, aby svůj postoj přehodnotila. Ještě předtím Španělsko směřování Komise podporovalo.

Potom Sánchez přijel do Číny, prohlédl si investiční příležitosti a zjistil, že obchodní válka je špatná. Špatná bývá zejména ve chvíli, kdy čínské podniky zvažují, ve které evropské zemi postaví továrnu. Peking používá vůči členským státům Evropské unie jednoduchou metodu. Jednomu nabídne investici. Druhému otevření trhu. Třetímu pohrozí odvetou. Čtvrtého přesvědčí, že právě on se může stát mostem mezi Čínou a Evropou.

Mostem chce být samozřejmě každý. Dokud nezjistí, že most je konstrukce, po které ostatní přecházejí tam a zpět. Evropská unie se snaží vůči Číně vytvořit alespoň základ společné průmyslové politiky. Sánchez do ní vstoupil s bilaterální nabídkou: Španělsko by rádo čínské investice, a proto by ostatní členské státy mohly trochu zmírnit obranu vlastního průmyslu.

Výnos by zůstal ve Španělsku. Riziko čínské průmyslové převahy by se rozdělilo mezi všechny. Evropská solidarita podle Pedra Sáncheze funguje nejlépe ve chvíli, kdy ostatní solidarizují se Španělskem.

Podobně originální je Sánchezův vztah k NATO.

Španělsko chce ochranu námořních tras, americké základny, spojenecké odstrašení, bezpečnost jižního křídla a případnou podporu při vážné krizi kolem Ceuty, Melilly nebo západního Středomoří.

Když se však začalo jednat o zvýšení společných obranných výdajů, Sánchez požadoval pro Španělsko zvláštní zacházení. Pětiprocentní cíl označil za nepřiměřený a neslučitelný se španělským sociálním státem a svým pohledem na svět. Tvrdil, že Španělsku bude k plnění vojenských úkolů stačit přibližně 2,1 procenta hrubého domácího produktu.

Pohled na svět je jistě důležitý. Při sestřelování raket je dokonce téměř stejně účinný jako protivzdušná obrana. Sánchezův postoj lze přeložit jednoduše: bezpečnostní situace se dramaticky zhoršila, Rusko vede válku v Evropě, severní Afrika je nestabilní, migrace může být používána jako zbraň a Španělsko spravuje dvě území na africkém pobřeží.

Právě proto by Španělsko mělo platit méně než spojenci, kteří je budou v případě problémů chránit. Logiku tomu nelze upřít. Tento přístup se ještě výrazněji projevil v okamžiku, kdy Spojené státy a Izrael provedly koordinované údery proti íránským vojenským a jaderným cílům. Zatímco v rámci NATO Španělsko dlouhodobě zdůrazňuje svou plnou loajalitu k aliančním strukturám, v této krizi zvolilo pečlivě vyváženou pasivní pozici, která měla současně působit jako souhlas s americkým bezpečnostním rámcem i jako morální distanc od samotné operace.

Madrid oficiálně vyzval ke „zdrženlivosti všech stran“ a k návratu k diplomacii, aniž by výslovně podpořil vojenský zásah spojenců. V praxi to znamenalo, že Španělsko zůstalo v NATO politicky přítomné, ale zcela se vyhnulo jakékoli symbolické podpoře operace, která byla vnímána jako eskalace v regionu.

Zatímco některé členské státy Aliance poskytly logistickou nebo zpravodajskou podporu, Španělsko se omezilo na humanitární apel a varování před destabilizací Blízkého východu. Tím se dostalo do typické pozice: plné členství v bezpečnostní architektuře, ale maximální zdrženlivost ve chvíli, kdy tato architektura skutečně jedná.

Výsledkem bylo, že Madrid dokázal současně udržet obraz odpovědného spojence i morálně citlivého aktéra, aniž by nesl jakékoli přímé náklady operace. V rámci NATO tak Španělsko znovu potvrdilo základní princip své politiky: účast na bezpečnostních zárukách ano, účast na jejich realizaci pouze selektivně.

Uznání palestinského státu není samo o sobě nesmyslné. Dvoustátní řešení zůstává oficiálním evropským cílem a Španělsko nebylo jedinou zemí, která Palestinu uznala.

Sánchez ovšem nezůstal u diplomatického aktu.

Postupně začal palestinskou otázku používat jako osobní morální značku. Španělsko se mělo stát svědomím Evropy a Sánchez jeho hlasem. Ve světě progresivního liberalismu je zahraniční politika především otázkou správného postoje. Mocenské následky jsou druhořadé. Stačí stát na správné straně dějin, nejlépe před dostatečným počtem kamer.

Problém nastává ve chvíli, kdy evropský předseda vlády přenáší tuto morální sebeprezentaci do bilaterální politiky vůči Izraeli a Spojeným státům, aniž by měl prostředky skutečně ovlivnit výsledek konfliktu. Španělsko se stalo viditelnějším. Palestinský stát nevznikl, Izrael svou politiku nezměnil a společná pozice Evropské unie byla ještě obtížnější. Sánchez však mohl domácímu publiku oznámit, že učinil dějinné gesto. V zahraniční politice je dějinné gesto označení pro čin, jehož praktický výsledek se raději neměří.

Argentinský prezident Javier Milei se během návštěvy Španělska zachoval způsobem, který by byl nevhodný i při hádce ve čtyři hodiny ráno před nádražím. Napadl Sáncheze a jeho manželku a místo běžného státního programu vystoupil na akci politických spojenců.

Madrid měl mnoho možností, jak dát najevo nesouhlas.

Sánchezova vláda vybrala trvalé stažení velvyslance z Buenos Aires. Spor mezi dvěma politiky se změnil v diplomatickou krizi mezi dvěma zeměmi s mimořádně rozsáhlými historickými, kulturními a hospodářskými vztahy. Milei byl hrubý. Sánchez byl státnický.

Rozdíl spočíval v tom, že Milei urazil jednu ženu, zatímco Sánchez poškodil vztah dvou států. Zahraniční politika vyžaduje schopnost nerozpoznat každou osobní urážku jako útok na suverenitu. Sánchez tu tuto schopnost nemá. Domácí kulturní válku exportuje stejně ochotně jako španělské pomeranče.

Nyní se dostáváme k nejnovějšímu Sánchezovu příspěvku evropské soudržnosti.

Není přesné tvrdit, že Španělsko jedním soudním rozhodnutím zlegalizovalo pobyt půl milionu nelegálních migrantů. Taková formulace by totiž Sánchezově vládě upírala její vlastní zásluhy.

Mimořádnou regularizaci schválila vláda královským dekretem. Týkala se osob, které se ve Španělsku nacházely před 1. lednem 2026 a prokázaly nejméně pět měsíců nepřetržitého pobytu. Přijetí žádosti jim umožnilo získat roční povolení k pobytu a práci. Do konce června přišlo 1 174 978 žádostí. Zpracováno jich už bylo více než 609 tisíc. Ne půl milionu. Skoro 1,2 milionu žádostí.

Sánchezova vláda tomu říká uznání existující sociální reality. Ostatní členové Schengenu tomu mohou říkat jednostranné rozhodnutí o lidech, kteří po získání španělského pobytového oprávnění vstupují do prostoru bez pravidelných kontrol na vnitřních hranicích.

Právě proto se otázkou zabýval Evropský parlament ještě před dokončením regularizace. Poslanci upozorňovali na možné druhotné pohyby, dopady na vzájemnou důvěru a skutečnost, že španělská legalizace pobytu není pouze španělskou věcí.

Sánchez se zachoval jako majitel bytu v domě se společnou chodbou, který se rozhodne rozdat klíče od hlavního vchodu a sousedům vysvětlí, že jde o čistě soukromou záležitost.

Do toho přišlo rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu z 8. července 2026. Soud omezil možnost okamžitých navrácení lidí, kteří se do Ceuty dostali plaváním kolem pobřežních překážek. Zjednodušeně řečeno, zvláštní režim okamžitého vrácení se vztahoval na překonání hraničních zátarasů, nikoli automaticky na lidi připlouvající mořem. Rozhodnutí samozřejmě neříkalo: připlavte, Španělsko je vaše. Takové detaily však na sociálních sítích dlouho nepřežívají.

Z právní věty vznikla zpráva, že člověka, který do Ceuty doplave, nelze vrátit. Zpráva se spojila s vědomím, že Španělsko právě regularizovalo statisíce lidí, kteří do země dříve přišli bez odpovídajícího pobytového oprávnění. Koncem července se přes hranici Ceuty dostaly desítky tisíc lidí. Většina se následně vrátila do Maroka, ale politická škoda již vznikla. Ceuta se stala obrazem státu, který nejprve vysílá signál velkorysé legalizace a potom se diví, že lidé na druhé straně hranice signál pochopili po svém.

Sánchezovi obhájci správně namítnou, že regularizace se vztahovala pouze na osoby pobývající ve Španělsku před stanoveným datem. To je právně pravda. Migrační rozhodování se ovšem odehrává se prostřednictvím pověstí, převaděčů, příbuzenských sítí a zjednodušených zpráv.

Sánchez očekává, že ostatní země rozliší mezi španělským pobytovým oprávněním, volným pohybem, právem pracovat, právem usadit se a dočasným cestováním uvnitř Schengenu. Jistě to rozliší jejich ministerstva vnitra. Voliči uvidí něco jednoduššího.

Španělská vláda legalizovala pobyt statisíců lidí bez předchozí evropské dohody. Krátce poté se španělská hranice v Ceutě na několik hodin prakticky zhroutila. Itálie proto zavedla na jeden měsíc cílené kontroly lidí ze třetích zemí přicházejících ze Španělska letecky nebo po moři. Francie posílila kontroly na francouzsko-španělské hranici.

Přesně právně vzato nelze Španělsko jednoduše jednostranně „vyhodit ze Schengenu“. Státy však mohou při vážném ohrožení veřejného pořádku nebo vnitřní bezpečnosti dočasně obnovit kontroly na vnitřních hranicích. Musí je zdůvodnit, časově omezit a zachovat přiměřenost.

To je právní teorie. Politická praxe může vypadat tak, že nejprve zavede kontroly Itálie. Potom Francie. Následně Německo, Rakousko, Nizozemsko nebo kdokoli další, kdo prohlásí, že španělská migrační politika vytváří nebezpečí druhotných přesunů. Formálně zůstane Španělsko v Schengenu. Prakticky budou lidé přijíždějící ze Španělska opět ukazovat doklady.

Něco jako členství se zvláštními účinky. Sánchez může následně svolat tiskovou konferenci a prohlásit, že ostatní členské státy podlehly krajní pravici. Ostatní členské státy mohou odpovědět, že pouze chrání vlastní území před následky rozhodnutí, na kterém se nepodílely.

Aktuální krize v Ceutě jim poskytla politický casus belli. Nikoli pro právní vyloučení Španělska ze Schengenu, ale pro jeho faktické odříznutí soustavou obnovených kontrol.

Základní problém Sánchezovy zahraniční politiky nespočívá v tom, že je levicová. Spočívá v tom, že nechápe rozdíl mezi ideologickým postojem a rozložením sil. Maroko neustoupí proto, že Sánchez obhájí lidská práva. Ustoupí, pokud bude cena konfliktu vyšší než cena dohody. Alžírsko nezapomene na Západní Saharu proto, že mu Sánchez začne znovu říkat přítel.

Čína nezmění průmyslovou politiku proto, že Španělsko chce stavět mosty. Rusko neukončí válku proto, že obranné výdaje ohrožují sociální stát. Izrael nezmění strategii proto, že španělský premiér pronese mravně čistší projev. Migranti nepřestanou přicházet proto, že dekret obsahuje rozhodné datum napsané drobným písmem.

Sánchez se chová, jako by bilaterální vztahy byly pokračováním domácí stranické politiky. Stačí přijmout správné stanovisko, veřejně odsoudit nesprávný tábor a dějiny se postupně přizpůsobí.

Jenže dějiny jsou neukázněné.

Španělsko je příliš velké a důležité na to, aby Sánchezovy omyly zůstaly španělskými. Leží na vstupu do Středomoří. Spravuje evropská území v severní Africe. Kontroluje část klíčových námořních, energetických a migračních tras. Hostí americké základny. Je členem NATO, Evropské unie a Schengenu.

Když malý stát provede ideologický experiment, poškodí sebe. Když jej provede Španělsko, ostatní začnou kontrolovat hranice. Pedro Sánchez chce být představitelem nové progresivní Evropy. Evropy otevřené, morální, sociální a strategicky autonomní. Výsledek je poněkud jiný.

Španělsko závisí na Maroku při ochraně hranice, na Alžírsku při dodávkách plynu, na Spojených státech při obraně, na Číně při průmyslových investicích a na Evropské unii při řešení následků vlastní politiky. Tak vypadá strategická autonomie podle Pedra Sáncheze. Každý drží nějakou španělskou páku.

Autor: Martin Cikán

ČT24 (2026) „Do Maroka se vrátili téměř všichni migranti z Ceuty, tvrdí španělská vláda“. ČT24, 31. července, aktualizováno 1. srpna 2026. Dostupné online: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/stovky-marocanu-se-opet-snazi-proniknout-do-ceuty-376135 [cit. 6. 8. 2026].

ČTK a iDNES.cz (2026) „O legalizaci žádá ve Španělsku už bezmála milion migrantů. Vláda čekala polovinu“. iDNES.cz, 15. června 2026. Dostupné online: https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/do-spanelskeho-programu-legalizace-pobytu-se-jiz-prihlasilo-900-000-migrantu.A260615_160608_zahranicni_rtn [cit. 6. 8. 2026].

ČTK (2024) „Tři evropské země oznámily, že uznají státnost Palestiny“. České noviny, 22. května 2024. Dostupné online: https://www.ceskenoviny.cz/zpravy/2521806 [cit. 6. 8. 2026].

Liboreiro, J. (2024) „Sánchez urges the EU to ‚reconsider‘ tariffs on Chinese electric cars, exposing cracks“. Euronews, 11 September 2024. Dostupné online: ttps://www.euronews.com/my-europe/2024/09/11/sanchez-urges-the-eu-to-reconsider-tariffs-on-chinese-electric-cars-exposing-cracks? [cit. 6. 8. 2026].

Reuters (2025) „Spain agrees with NATO to skip 5% defence spending target“. Reuters, 22 June 2025. Dostupné online: hhttps://www.reuters.com/world/europe/spain-agrees-with-nato-skip-5-defence-spending-target-2025-06-22/ [cit. 6. 8. 2026].

Ministerio de Inclusión, Seguridad Social y Migraciones (2026) El Gobierno aprueba la regularización administrativa extraordinaria de personas migrantes que ya residen en España. Madrid: Gobierno de España, 14 April 2026. Dostupné online: https://www.inclusion.gob.es/en/w/el-gobierno-aprueba-la-regularizacion-administrativa-extraordinaria-de-personas-migrantes-que-ya-residen-en-espana? [cit. 6. 8. 2026].