Článek
Mnichovská bezpečnostní konference roku 2026 nepřinesla převrat. Nepřinesla ani nové heslo, které by bylo možné tisknout na titulní strany. Přinesla něco podstatnějšího. Potvrzení směru, jímž se Spojené státy vydaly už dávno.
Vystoupení amerického ministra zahraničí Marca Rubia nebylo důležité proto, že by ohlašovalo novou doktrínu. Bylo důležité proto, že bez okolků pojmenovalo skutečnost, na níž se ve Washingtonu shodují lidé napříč stranami i generacemi.
Hlavním soupeřem Spojených států není Rusko. Tím je Čínská lidová republika a od tohoto se odvíjí priority USA – rozpočty, přesuny vojsk, obchodní politika i diplomatická pozornost.
Kontinuita za oponou voleb
Evropská veřejnost má sklon vysvětlovat americkou politiku osobnostmi. Jednou je vše svedeno na Trumpa, podruhé se čeká spása od jiného prezidenta. Takové uvažování je však zjednodušující.
Obrat k asijsko‑tichomořské oblasti nezačal s Donaldem Trumpem. Už administrativa Baracka Obamy otevřeně hovořila o přesunu těžiště americké pozornosti k Pacifiku. Důvod byl zřejmý: právě tam se dnes soustřeďuje hospodářská váha světa, technologická soutěž i rozhodující námořní napětí.
Donald Trump tento směr neobjevil. Pouze jej formuloval přímočařeji. Obranná strategie z roku 2018 označila Čínu za hlavní dlouhodobou výzvu. Joe Biden trend nezastavil. Naopak jej ukotvil v aliančních vazbách, průmyslových opatřeních a technologických omezeních vůči Pekingu. Marco Rubio tedy v Mnichově nepřišel s novinkou. Vyslovil kontinuitu.
Rubio bez eufemismů
Rubio mluvil věcně a bez ozdob. Současně však zdůraznil i něco, co v evropské debatě často zapadá – hlubokou historickou a kulturní provázanost obou břehů Atlantiku. Připomněl, že transatlantické partnerství není pouze smluvní konstrukcí, ale výsledkem společných dějin a hodnot. Jak uvedl v projevu: „Spojené státy a Evropa nejsou jen spojenci z nutnosti. Jsme součástí jednoho civilizačního prostoru, propojeného historií, kulturou a společným chápáním svobody.“ Nejprve se věnoval válce na Ukrajině. Potvrdil, že Spojené státy budou nadále pomáhat. Současně však jasně řekl, že bezpečnost evropského prostoru nemůže být dlouhodobě nesena převážně americkými zdroji.
Upozornil na rozdíl mezi politickými sliby a skutečnými schopnostmi evropských armád. Zmínil nedostatek munice, omezené výrobní kapacity i slabiny protivzdušné obrany. Hovořil o nutnosti zvýšit obranné výdaje nejen formálně, ale i fakticky – tak, aby se promítly do výzbroje a výroby.
V druhé části projevu obrátil pozornost k Číně. Nešlo pouze o vojenskou otázku. Šlo o soupeření v oblasti polovodičů, umělé inteligence, námořních cest, podmořských kabelů i kontroly surovin. Rubio zdůraznil, že právě v Tichomoří se rozhoduje o budoucím uspořádání moci.
Připomněl posilování spolupráce s Japonskem, Austrálií, Filipínami a Indií. Zmínil potřebu zachovat současné postavení Tchaj‑wanu a zabránit jeho změně silou. A otevřeně řekl, že americké námořní i letecké síly budou nadále přesouvány do tohoto prostoru.
Třetím tématem byla výroba a technologie. Rubio upozornil, že Spojené státy nemohou současně udržovat plnou vojenskou převahu v Evropě i v západním Pacifiku, aniž by zásadně navýšily zdroje. Pokud je třeba stanovit pořadí, přednost má asijsko‑tichomořská oblast.
To není ústup z Evropy. Je to určení pořadí důležitosti.
Z amerického hlediska je ruská hrozba omezená na určitý prostor, byť brutální. Čínská výzva je hlubší. Dotýká se výroby čipů, dopravy zboží, finančních toků i budoucí podoby světového obchodu.
Rozhoduje směr, nikoli jména
Mnichov roku 2026 ukázal věc, kterou Evropa nerada slyší. Americkou zahraniční politiku dnes neurčuje nálada voličů ani osobnost prezidenta v takové míře, jak si zde mnozí představují. Určuje ji rozložení moci ve světě.
Volby mohou změnit tón projevu. Mohou zpřísnit nebo zjemnit jazyk. Nemění však základní východisko.
Čína je hlavní soupeř. Asijsko‑tichomořský prostor je rozhodující. Evropa musí nést větší díl odpovědnosti. Na tomto se shodují republikáni i demokraté. Liší se rétorika, nikoli směr. Představa, že změna prezidenta vrátí svět do devadesátých let, je iluzí. Hospodářské těžiště se přesunulo. Technologická soutěž se odehrává převážně v Asii. Námořní rovnováha se láme v Jihočínském moři.
Spojené státy na to reagují a reagovaly by bez ohledu na to, kdo právě skládá přísahu.
Co to znamená pro Evropu
Byla potvrzením dlouhodobě popírané skutečnosti. Evropa si musí položit otázku, zda chce být chráněným prostorem, nebo rovnocenným partnerem. Buď posílí vlastní obranu a průmysl, nebo bude nadále čekat na signály z Washingtonu a vykládat je jako výkyvy nálad.
Právě v tom spočívá význam Mnichova 2026: výmluvy o nejasnosti už nejsou možné. Směr byl pojmenován zřetelně. Tento závěr ostatně výstižně shrnul bývalý jihokorejský ministr zahraničí Chung Eui‑yong při ústním vystoupení na půdě CEVRO Institutu dne 1. prosince 2025 v rámci odborné debaty věnované transatlantickým vztahům a bezpečnosti Indo‑Pacifiku. Na otázku, zda mají Korejci obavy z návratu Donalda Trumpa do Bílého domu, odpověděl bez váhání: „Spojené státy jsou strategickým partnerem Korejské republiky a to, koho si američtí občané zvolí do Bílého domu, je jejich svrchované rozhodnutí.“ Partnerství se neodvíjí od jména prezidenta, ale od společných zájmů a dlouhodobé bezpečnostní architektury.
Tato věta je možná nejpřesnější tečkou za celým Mnichovem. Vztahy mezi státy nejsou založeny na sympatiích k jednotlivým politikům. Jsou založeny na rovnováze moci, sdílených zájmech a vědomí, kde leží těžiště světa.
Autor: Martin Cikán
Použité zdroje
Biden, J. (2022) National Security Strategy of the United States of America. Washington, DC: The White House. Dostupné z: https://bidenwhitehouse.archives.gov/wp-content/uploads/2022/10/Biden-Harris-Administrations-National-Security-Strategy-10.2022.pdf
Obama, B. (2011) ‚Remarks by President Obama to the Australian Parliament‘, Canberra, 17 November 2011. Dostupné z: https://obamawhitehouse.archives.gov/the-press-office/2011/11/17/remarks-president-obama-australian-parliament
Rubio, M. (2026) Projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci, Mnichov, únor 2026. Oficiální archiv vystoupení MSC: https://www.securityconference.org/en/msc-2026/
Trump Administration (2018) Summary of the 2018 National Defense Strategy of the United States of America. Washington, DC: Department of Defense. Dostupné z: https://dod.defense.gov/Portals/1/Documents/pubs/2018-National-Defense-Strategy-Summary.pdf
Chung, E.-y. (2025) Ústní sdělení k otázce americko-korejských vztahů, vystoupení na CEVRO Institutu, 1. prosince 2025.
Železný, J. (2024) ‚Do Indopacifiku a ještě dál. Stojí NATO na prahu nové éry?‘, Info.cz. Dostupné z: https://www.info.cz/zpravodajstvi-a-komentare/do-indopacifiku-a-jeste-dal-stoji-nato-na-prahu-nove-ery
Železný, J. (n.d.) Přednáška o geopolitice a transatlantických vztazích, YouTube video. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=LHO2R9zGX74
Munich Security Conference (2026) Program a vystoupení řečníků. Dostupné z: https://www.securityconference.org/
The White House (2022) Indo-Pacific Strategy of the United States. Washington, DC: The White House. Dostupné z: https://bidenwhitehouse.archives.gov/wp-content/uploads/2022/02/U.S.-Indo-Pacific-Strategy.pdf
