Když stát váhá a korporace jednají

Válka na Ukrajině je první velký konflikt, v němž se v plné síle ukázalo, že vedle států a armád vstoupili do dějin i další aktéři. Nejsou voleni, nenesou politickou odpovědnost a přesto mohou svými rozhodnutími ovlivnit průběh bojů, chod ekonomik i každodenní život milionů lidí. Jsou to technologické firmy, logistické společnosti, finanční instituce i spontánně vzniklé občanské iniciativy.

Zároveň se ukázalo ještě něco: moderní válka není jen střet zbraní. Je to střet systémů – energetických, komunikačních, logistických a politických. Kdo dokáže tyto systémy udržet v chodu, ten obstojí. Kdo o ně přijde, ztrácí schopnost jednat.

Jedním z nejvýraznějších rysů současných válek je skutečnost, že vedle států a armád vystupují stále zřetelněji jako samostatní aktéři také velké technologické a průmyslové společnosti. Nejde o žádnou konspirační představu, ale o prostý důsledek technologického vývoje. Infrastruktura, na níž závisí komunikace, výroba i doprava, je dnes z velké části v rukou soukromých firem.

První výrazný důkaz technologické slabosti ruských sil se objevil už v počáteční fázi války. Média tehdy upozorňovala na případy narušení navigačních systémů a rozsáhlého rušení signálu, které zasáhlo i ruské prostředky. Objevily se zprávy, že některé jednotky byly nuceny spoléhat na civilní navigaci a v krajních případech i na papírové mapy, protože digitální systémy selhávaly nebo byly nepřesné. Tento moment byl varovným signálem, že armáda, která se navenek prezentovala jako technologicky moderní, je ve skutečnosti na digitální infrastruktuře mimořádně zranitelná.

Do této situace vstoupily i kroky soukromých firem. Společnost Google například na počátku invaze omezila některé funkce mapových služeb a veřejně dostupných dat, aby zabránila jejich zneužití k vojenským účelům. Už samotný fakt, že globální technologická firma může svým rozhodnutím ovlivnit dostupnost navigačních a lokalizačních informací v oblasti probíhající války, ukázal, jak zásadní roli dnes tyto subjekty hrají.

Nejviditelnějším příkladem je role společnosti SpaceX a její sítě Starlink. Elon Musk se stal jednou z osob, jejichž rozhodnutí mají v reálném čase dopad na bojiště. Ukrajina byla na počátku války na této technologii do značné míry závislá a satelitní komunikace jí pomohla stabilizovat obranu i koordinovat operace. Je také třeba otevřeně přiznat, že bez systému Starlink by se datová infrastruktura Ukrajiny pravděpodobně zhroutila už v prvních měsících války. Pozemní sítě byly opakovaně ničeny a rušeny a právě satelitní spojení umožnilo zachovat komunikaci mezi jednotkami, úřady i civilními strukturami.

Současně se však ukázalo, jak křehká je situace, kdy klíčová infrastruktura závisí na rozhodnutí jediného soukromého aktéra. V minulosti se objevily spory o rozsah využívání systému, o financování i o technická omezení. Některá Muskova veřejná vyjádření a politické postoje, včetně jeho koketování s americkou vnitropolitickou scénou a osobními sympatiemi k Donaldu Trumpovi, vyvolaly mezi spojenci Ukrajiny obavy, zda tak zásadní infrastruktura nemůže být ovlivňována i politickými nebo osobními motivy.

Nejde přitom o hodnocení osobních názorů jednoho podnikatele. Jde o širší otázku: jakou roli mají v konfliktech hrát subjekty, které nejsou voleny, nenesou politickou odpovědnost a přesto mohou svými rozhodnutími ovlivnit průběh války.

Je však poctivé dodat i druhou stranu. Nedávné kroky, které vedly k omezení využívání satelitní komunikace ruskými jednotkami a k narušení jejich koordinace, ukázaly, že stejná technologická moc může působit i ve prospěch obrany napadené země. V tomto ohledu je namístě uznat, že Elon Musk a jeho společnosti v konkrétním okamžiku přispěli k oslabení agresora. Právě tato ambivalence, schopnost jedním rozhodnutím pomoci a jiným situaci zkomplikovat, je nejpřesnějším obrazem role globálních korporací v konfliktech jednadvacátého století.

Moderní armáda je závislá na dodávkách energie, na funkční dopravě, na nemocnicích, na výrobě a především na spojení. V okamžiku, kdy se některý z těchto prvků naruší, začne se rozpadat celek. Historie zná mnoho příkladů armád, které neporazil nepřítel v poli, ale kolaps zásobování nebo komunikace.

Válka na Ukrajině tento fakt ukazuje v přímém přenosu. Satelitní internet, který ještě před několika lety patřil do oblasti technologických inovací, se stal základní součástí velení, průzkumu i koordinace palby. Jednotky, které ztratí spojení, ztrácejí orientaci, schopnost reagovat a nakonec i bojovou hodnotu. Zprávy z bojiště opakovaně potvrzují, že výpadky komunikace vedou k dezorganizaci a někdy i k tragickým omylům.

Jinými slovy: kdo má spojení, má iniciativu. A kdo o spojení přijde, může během několika hodin přijít o schopnost bojovat.

Debata o pomoci Ukrajině se v českém prostředí často zužuje na otázku dodávek zbraní. Existuje však i jiná rovina. Humanitární pomoc, která rozhoduje o tom, zda stát napadený válkou dokáže fungovat jako společnost.

Humanitární pomoc není charita v sentimentálním smyslu. Je to jeden z pilířů stability. Umožňuje fungování nemocnic, zásobování, opravy infrastruktury i základní správu území. Bez těchto prvků se stát rozpadá zevnitř, i kdyby jeho armáda dokázala držet linii.

Omezení takové pomoci proto není jen účetní položka. Je to politické rozhodnutí se strategickými důsledky. Právě při sestavování státního rozpočtu se ukazuje, zda vláda chápe bezpečnost v širších souvislostech, nebo zda ji redukuje na krátkodobé účetní úvahy. Škrty v oblasti podpory země, která brání evropský prostor před agresí, nepůsobí jako projev odpovědnosti, ale spíše jako nedostatek strategického uvažování.

Menší státy si často neuvědomují, že jejich váha v mezinárodním prostředí stojí především na důvěře. Ta se buduje dlouhodobě a ztrácí rychle.

Jestliže mohou soukromé firmy a jednotlivci nést část odpovědnosti za chod infrastruktury a podporu napadené země, měla by si z toho vzít poučení i politická reprezentace. Česká vláda by měla být schopna jednat se stejnou rozhodností, jakou v některých situacích projevili i soukromí aktéři – a to nejen v oblasti technologií, ale i v oblasti humanitární a logistické podpory.

Stejně tak stojí za připomenutí role občanských iniciativ. Právě dobrovolnické a nadační projekty v mnoha případech zajišťují týlový servis, dopravu materiálu, zdravotnické vybavení či obnovu základní infrastruktury. Tyto aktivity nevznikají z povinnosti, ale z přesvědčení.

Platí to i pro menší politické a občanské subjekty. Koruna Česká například ze svého skromného rozpočtu přispěla na dodávku dieselových generátorů do Kyjeva, tedy na pomoc, která nemá symbolický, ale zcela praktický význam. Generátor v nemocnici nebo ve výměníkové stanici neznamená gesto, ale světlo, teplo a fungující přístroje.

Právě v tom je rozdíl mezi deklaracemi a skutečnými činy. Solidarita není prázdné slovo, ale konkrétní čin – a někdy jej dělají ti, od nichž by to mnozí nečekali, zatímco ti, kdo mají největší prostředky, váhají.

O to nápadnější je rétorika politických proudů, které v české debatě prosazují izolacionismus a tváří se, že se nás válka na východ od našich hranic netýká. Argument, že pomoc napadené zemi je „cizí problém“, zní líbivě jen do chvíle, než si člověk uvědomí, že právě destabilizace východní Evropy by dopadla nejdříve a nejtvrději na státy jako je ten náš. Politika, která se tváří jako obrana národních zájmů, ale ve skutečnosti podkopává bezpečnostní prostředí, v němž tyto zájmy existují, není projevem realismu, nýbrž krátkozrakosti.

To platí jak pro část politické scény reprezentovanou hnutími typu SPD, tak pro různé nově vznikající protestní proudy, které rády mluví o suverenitě, ale opomíjejí, že suverenita malého státu stojí především na stabilním mezinárodním prostředí a na síti spojenců. Je třeba to říci otevřeně: vést permanentní volební kampaň i po volbách, a dokonce ve chvíli, kdy jsou politické posty již rozděleny, není projevem strategie, ale krátkozrakosti. Stát se neřídí hesly z billboardů, ale rozhodnutími, která mají dlouhodobé důsledky.

V české debatě se ostatně opakovaně objevují spekulace a dohady o personálních krocích v oblasti obrany a bezpečnosti a o tom, nakolik jsou motivovány skutečnými potřebami armády a nakolik politickými kalkuly. Takové úvahy – ať už se týkají kteréhokoli jména – samy o sobě ukazují, jak snadno může být otázka bezpečnosti zatažena do domácího politického soupeření. A právě to je pro malý stát nebezpečnější než jakákoli volební rétorika protivníků.

Válka na Ukrajině ukazuje proměnu světa v přímém přenosu. Státy zůstávají hlavními aktéry, ale už nejsou jedinými. Vedle nich stojí technologické firmy, finanční struktury a občanská společnost, která je schopna jednat rychleji než instituce.

Ukazuje se také, že síla dnes nespočívá jen ve zbraních. Spočívá ve schopnosti udržet infrastrukturu, komunikaci a společnost v chodu. A právě zde se rozhoduje o výsledku konfliktů jednadvacátého století.

Stát, který tuto skutečnost pochopí, obstojí. Stát, který ji přehlédne, bude jen reagovat na rozhodnutí druhých.

Konzervativní strana (2026). Omezení humanitární pomoci Ukrajině je hanbou ČR. Dostupné z: https://www.konzervativnistrana.cz/stanoviska/tiskove-zpravy/tz/article/omezeni-humanitarni-pomoci-ukrajine-je-hanbou-cr.html

Novinky.cz (2026). Bez Starlinku zavládl mezi Rusy na frontě chaos. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-bez-starlinku-zavladl-mezi-rusy-na-fronte-chaos-celi-katastrofe-tvrdi-ukrajinci-40561252

Kyiv Post (2026). Russian forces ‚destroying themselves‘ as Starlink shutdown sparks friendly fire. Dostupné z: https://www.kyivpost.com/post/69547

The Guardian (2026). Ukraine war – latest updates and negotiations. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/live/2026/feb/05/ukraine-russia-us-talk-end-war-abu-dhabi-live-updates-latest-news

Reuters (2022). Google disables some Maps features in Ukraine to protect civilians. Dostupné z: https://www.reuters.com/technology/google-disables-some-maps-features-ukraine-2022-02-27/

BBC (2022). Ukraine war: GPS jamming and navigation problems reported in conflict zone. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/technology-60548544