Článek
Od MMR přes Macinku až po armádu pod dohledem SPD
Zatímco se Andrej Babiš z povzdálí usmívá a říká, že „neřeší židle, ale výsledky“, v realitě se kolem ministerstev točí kolotoč jako na pouti. Jednou se má odvolávat, pak se zase „přehodnocuje“ a nakonec se couvá.
Příklad? Ministerstvo pro místní rozvoj. ANO nejdřív tlačilo na výměnu ministra, ale když hrozilo, že resort připadne jinému koaličnímu partnerovi, přišlo náhlé prozření a začalo se „zvažovat všechny varianty“. Přeloženo do lidštiny: nejde o program, jde o posty.
A to je ten největší paradox – právě Babiš chtěl MMR ještě před pár lety úplně zrušit. Tvrdil, že je „zbytečné“ a jeho agendu lze rozdělit mezi jiné úřady. Dnes se o něj ANO pere, jako by šlo o poslední volnou chalupu u moře.
Macinka a zelené hony
Na jiném konci vládního vesmíru se mezitím objevuje Petr Macinka, motoristický aktivista a nový adept na ministra životního prostředí. Jenže spíš než ochranu přírody má v plánu „osvobodit“ CHKO Soutok.
Kolem Macinky se navíc točí fámy, že celé tohle tažení za ministerským křeslem je jen účelovka. Tedy cesta, jak se elegantně zbavit nepohodlné ochrany území, kde má zmíněný sponzor honitbu.
Když se ochrana přírody stane politickou zbraní a zrušení chráněné oblasti darem pro dárce, nejde o ekologii. To je klientelismus v přímém přenosu.
Zelený extremismus není o nic lepší než benzínová lobby. Ale zrušit CHKO jen proto, že se tam lépe střílí jelen? To není odvaha. To je výprodej veřejného zájmu.
Obrana v rukou SPD?
Další kapitola české tragikomedie: ministerstvo obrany. Podle dohod by jej mohla získat SPD. Ano, ta SPD, která ještě včera mluvila o „suverénní neutralitě“ a odmítala podporu Ukrajiny.
Ministerstvo obrany ale není trafika. Potřebuje kontinuitu, důvěru a spojenectví. V rukou SPD by se však mohlo změnit v laboratoř gest pro voliče – gest, která by mohla ochladit vztahy s NATO i se sousedy.
A zahraničí po Turkovi?
Zahraniční politiku by podle ambiciózních plánů mohl vést Filip Turek z Motoristů. „Když to zvládl Lipavský, zvládnu to taky,“ říká.
Jistě. Zhruba stejně, jako by zubař mohl vést chirurgii, protože „je to taky o řezání“.
Diplomacie potřebuje znalost a především reputaci. Ne dalšího influencera s názorem na všechno a znalostí ničeho.
Naštěstí za nás ministerstva neřídí ministři
A tak nezbývá než si s trochou cynismu říct: ještě že ministerstva ve skutečnosti neřídí jejich ministři. Kdyby tomu tak bylo, stát by už dávno přestal fungovat.
Zatím nás drží při životě setrvačnost úřednictva, evropská pravidla a nekonečný proces schvalování, který dokáže většinu bláznivých nápadů rozpustit v mlze byrokracie.
Je to paradox – ale v zemi, kde ministři přicházejí a odcházejí podle nálady svých předsedů, je právě tahle nehybnost poslední pojistkou, že vláda ještě připomíná stát.
