Článek
Na celý návrh se můžete podívat zde.
Český panovník (král či královna) bude hlavou státu, která stojí mimo každodenní výkonnou, zákonodárnou a soudní moc. Bude to nestranný symbol jednoty národa, tradice a historie, jenž ztělesňuje státnost podobně jako tomu bylo v českých dějinách před rokem 1918. Jeho role nebude absolutistická – půjde o konstitučního monarchy, který vládne v rámci mezí ústavy a spolupracuje s demokratickými institucemi. Současně však panovník bude mít více pravomocí než dnešní prezident republiky, aby mohl aktivně napomáhat stabilitě a vyvažování systému. Důležité je, že všechny jeho zásadní kroky budou vyvažovány mechanismy kontroly (parlamentem, ústavním soudem nebo referendem), takže nedojde k ohrožení demokracie, spíše k jejímu posílení skrze nadstranický prvek.
Nástupnictví a osobnost panovníka: Český trůn bude dědičný v rámci panovnické dynastie. Nástupnictví bude zachováno podle historických zákonů platných k roku 1918 – tedy dle tehdejších nástupnických řádů (pokud nebudou v budoucnu upraveny). To v praxi znamená obnovit historickou linii českých králů tak, jak byla uznávaná do konce monarchie (následnictví Habsbursko-Lotrinské dynastie), což dává instituci panovníka historickou legitimitu a kontinuitu s předchozím královstvím. Panovníkem se nová hlava státu stává okamžikem, kdy předchozí panovník zemře nebo abdikuje. Bezprostředně poté nový král složí slib na ústavu Zemí koruny České před shromážděnými představiteli státu. Slib je nutnou podmínkou pro výkon pravomocí – pokud by jej panovník nesložil, nemůže úřad vykonávat a dočasně by ho zastupoval regent, dokud slib není složen. Korunovace se předpokládá jako slavnostní akt (navrácení historické tradice korunovace českých králů), ale není právní podmínkou pro nástup na trůn.
Panovník může abdikovat (vzdát se trůnu), ovšem taková abdikace musí být učiněna zcela svobodně, bez nátlaku. Tím se předchází situacím, kdy by někdo mohl panovníka k odstoupení nutit – pokud by abdikace nebyla dobrovolná, neměla by platnost.
Hlavní úkoly a pravomoci panovníka: Panovník bude plnit tradiční úlohy hlavy státu, ale s několika posíleními oproti pravomocím současného prezidenta. Jeho kompetence lze rozdělit do několika oblastí:
- Reprezentace navenek (zahraniční role): Panovník zastupuje stát navenek. Podepisuje a ratifikuje mezinárodní smlouvy (například smlouvy s jinými státy či mezinárodními organizacemi). Při tom spolupracuje s příslušným členem vlády – např. ministrem zahraničí – takže je zajištěna součinnost vlády a hlavy státu. Dále přijímá a jmenuje velvyslance (vedoucí zastupitelských misí cizích států a naše velvyslance v zahraničí). Tyto zahraniční pravomoci jsou podobné dnešnímu stavu – panovník bude reprezentovat stát s důstojností, kontinuitou a autoritou vyplývající z jeho nadčasové role, což může posílit prestiž země. Díky doživotní funkci může vybudovat dlouhodobé mezinárodní vztahy a být vnímán jako stabilní partner.
- Vrchní velitel ozbrojených sil (obranná role): Panovník bude stát v čele armády jako vrchní velitel. Bude jmenovat generály a vyšší důstojníky armády. Panovník jako vrchní velitel poskytuje armádě apolitickou autoritu a kontinuitu velení. Tradičně čeští panovníci byli spojeni s armádou (např. král byl v čele zemské hotovosti), navázání na tuto tradici posiluje vlastenecký étos ozbrojených sil.
- Ceremoniální a symbolické pravomoci: Panovník bude pokračovat v roli oceňování zásluh občanů – uděluje státní vyznamenání (řády, medaile) a také může povýšit do šlechtického stavu. Obnovení šlechtických titulů by bylo spíše čestné a symbolické, nemající dopad na rovnost občanů před zákonem, ale navazuje na historickou tradici a umožňuje stát vyjádřit uznání výjimečným jednotlivcům (podobně jako dnes udělování vyznamenání).
- Jmenování vlády a moderování politického procesu (výkonná role): Zřejmě nejvýraznější úlohu bude mít panovník při vzniku a případném ukončení vlády. Po volbách do Poslanecké sněmovny pověřuje vybranou osobu jednáním o sestavení nové vlády (tzv. Moderátor). Není právně vázán výsledkem voleb, ale samozřejmě bere v úvahu rozložení sil – jeho povinností je jednat tak, aby co nejdříve vznikla stabilní vláda odpovídající vůli voličů. Prakticky to znamená, že typicky pověří představitele vítězné strany nebo jiné osobnosti, která má šanci sestavit většinovou koalici (ale není to nutné, může to být např. osoba, jež požívá důvěru všech zúčastněných politických stran). Pokud pověřený politik uspěje, předloží panovníkovi seznam kandidátů na ministry a požádá o jmenování vlády. Panovník pak jmenuje premiéra a na jeho návrh ostatní členy vlády.
Nová ústava by dala panovníkovi určitou diskreci při jmenování vlády pro případ sporných situací: Panovník není nucen jmenovat navržené kandidáty na ministry obrany a zahraničí, pokud s nimi nesouhlasí. Tyto dva resorty (obrana a diplomacie) jsou s osobou panovníka úzce provázané (je vrchním velitelem a reprezentuje stát navenek), proto má mít panovník právo veta u nominací na tyto ministry. To má zajistit, že v čele armády a diplomacie stane osoba, ke které má důvěru jak vláda, tak hlava státu – čímž se předejde sporům a posílí se jednota navenek. Pokud panovník takové ministry vetuje, budoucí premiér si může vybrat někoho jiného, nebo může zatím vládu sestavit i bez nich a tyto posty nechat dočasně neobsazené. Panovník může odmítnout jiné navržené ministry, pouze pokud pro to existují vážné důvody, například neschopnost úřad řádně vykonávat – například pokud navržený kandidát není českým občanem, má zjevné závažné psychické problémy nebo postrádá základní kvalifikaci. Toto opatření je pojistkou proti extrémním případům, kdy by politická nominace byla vysloveně nevhodná (např. snaha jmenovat do čela resortu člověka, který nesplňuje zákonné požadavky). Panovník však nemůže odmítat ministry z politických důvodů svévolně – jen při objektivních překážkách.
Pokud je vláda jmenována nekompletní (např. chybí ministr obrany), panovník dočasně pověří vedením takového ministerstva jinou osobu, než bude řádný ministr jmenován, aby úřad nebyl bez vedení. Jakmile je vláda jmenována, ujímá se svých funkcí a předchozí vláda končí. Nová vláda musí následně předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a získat její důvěru (to se nemění – vláda je nadále odpovědná parlamentu). Když by vláda důvěru nezískala, celý proces začíná znovu – hledá se nový premiér.
Jak postupovat, když první pokus o sestavení vlády selže? Pokud panovníkem pověřená osoba není schopna dovést jednání o složení vlády, panovník požádá předsedu Poslanecké sněmovny, aby se pokusil on vybrat vhodného moderátora. To je důležité zlepšení oproti současnému stavu: dnes má prezident dvě jmenování premiéra a při třetím pokusu navrhuje premiéra předseda Sněmovny. Navrhovaná úprava to posouvá už na druhý pokus – zapojuje tak parlament dříve, čímž se zvyšuje transparentnost a legitimita procesu, pokud panovníkův výběr napoprvé neuspěje. Když by ani předseda Sněmovny neuspěl sestavit vládu, právo jmenovat premiéra se vrací opět panovníkovi. Tento cyklus zajišťuje, že se do hledání vlády zapojí jak hlava státu, tak parlamentní reprezentace, a minimalizuje riziko patové situace.
Celkově panovník formálně jmenuje i odvolává premiéra a ostatní členy vlády a přijímá jejich případné demise. V praxi to znamená, že vláda může podat demisi panovníkovi, a ten ji buď přijme (čímž vláda končí, typicky po volbách či ztrátě důvěry), nebo může pověřit vládu v demisi či její členy dočasným výkonem funkce, než bude jmenována nová vláda. Tím je zajištěna kontinuita – nestane se, že by země byla bez vlády; stávající ministři buď pokračují dočasně, nebo jsou rychle nahrazeni.
- Právo rozpustit Poslaneckou sněmovnu: Panovník bude mít (podobně jako dnešní prezident) pravomoc rozpustit Poslaneckou sněmovnu, ale za přesně vymezených okolností. Tyto podmínky zajišťují, že rozpuštění nastane buď při funkčním selhání Sněmovny, nebo s jejím souhlasem, či v opodstatněných krizových situacích. Navrhované důvody pro rozpuštění PS jsou následující:
- Nevyslovení důvěry nové vládě na návrh předsedy PS: Pokud Poslanecká sněmovna nevysloví důvěru nově jmenované vládě, jejíž premiér byl panovníkem jmenován na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, může panovník Sněmovnu rozpustit. Jde o situaci, kdy už byl vyčerpán zmíněný třetí pokus o sestavení vlády. V takové chvíli je zjevné, že stávající Sněmovna nedokáže vygenerovat vládu s důvěrou, a nové volby mohou být řešením patu. (Alternativně může panovník zkusit ještě další jmenování.)
- Nepřijetí klíčového zákona spojeného s důvěrou: Pokud Poslanecká sněmovna do 3 měsíců nerozhodne o vládním návrhu zákona, s nímž vláda spojila otázku důvěry, tedy pokud vláda žádá o důvěru formou prosazení důležitého zákona a Sněmovna dlouhodobě nekoná (neprojedná jej ani neschválí), může panovník Sněmovnu rozpustit. Tato situace značí, že Sněmovna fakticky paralyzuje vládní politiku – když vláda vsadí svou důvěru na nějaký zákon a parlament se tím odmítá zabývat, není jiná možnost ověření důvěry než nové volby. Toto je obdobné pravidlo jako dnes (podle současné ústavy prezident může rozpustit Sněmovnu, pokud ta do 3 měsíců neprojedná vládní zákon spojený s důvěrou).
- Dlouhé přerušení zasedání: Pokud Poslanecká sněmovna přeruší své zasedání na delší dobu, než je ústavou přípustné, a toto prodlení přesáhne povolený rámec, může panovník také rozpustit Sněmovnu. (Dnes lze zasedání Sněmovny přerušit max. na 120 dnů.)
- Neschopnost Sněmovny se usnášet: Pokud Poslanecká sněmovna více než 3 měsíce není usnášeníschopná, ačkoli její schůze nebyly oficiálně přerušeny a poslanci byli opakovaně svoláváni, může ji panovník rozpustit. Tím se řeší případ, kdy by Sněmovna upadla do chaosu (např. masovými obstrukcemi či bojkotem, kvůli nimž se neschází dost poslanců) a nemohla plnit svou funkci. Místo trvání takové nefunkční komory by následovaly volby, aby občané mohli složení napravit.
- Žádost samotné Sněmovny o rozpuštění: Pokud Poslanecká sněmovna sama přijme usnesení (minimálně 3/5 většinou poslanců) s žádostí o své rozpuštění, vyhoví panovník a komoru rozpustí. Jde o případ, kdy se napříč politickými stranami Sněmovny dojde k závěru, že je vhodné vypsat předčasné volby (např. patový výsledek voleb, rozpad koalice apod.). Toto odpovídá současné ústavě – dnes se Sněmovna může také rozpustit sama ústavní většinou.
- Výjimečné oprávnění panovníka: Panovník může Sněmovnu rozpustit i z vlastního podnětu, pokud je přesvědčen, že to vyžaduje situace (například vleklá vládní krize, dlouhodobá absence zřejmé většiny apod.). Tuto možnost však smí využít nejvýše jednou za dva roky a musí předem svůj záměr probrat ve Státní radě (viz dále). Jde tedy o silnější pravomoc, než má dnes prezident (ten sám od sebe Sněmovnu rozpustit nemůže, musí být splněny konkrétní podmínky). Zavedení této možnosti dává hlavě státu nouzový nástroj, jak řešit vážnou politickou krizi, kdy by formálně nebyla splněna žádná z předchozích podmínek, ale země by přesto nové volby potřebovala. Omezení jednou za 2 roky a nutnost konzultace ale brání zneužití – panovník nemůže tímto hrozit každou chvíli a musí získat podporu nebo aspoň vyslechnout názor klíčových představitelů státu ve Státní radě.
Po rozpuštění Poslanecké sněmovny jsou vypsány nové volby, které dají vzniknout nové Sněmovně. Platí pojistka, že poslední 3 měsíce před řádným koncem volebního období Sněmovnu rozpustit nelze, aby se tím nekrátil mandát těsně před volbami (to je také obdobné jako dnes).
Přínos: Tyto vymezené podmínky zajistí, že předčasné volby budou vyhlašovány jen tehdy, kdy je to opravdu nutné – když Sněmovna selže v základních funkcích (nedokáže vytvořit vládu, neschází se, ignoruje klíčové zákony) nebo když se na tom široce shodne. Zabraňuje se tak svévoli, ale zároveň je větší flexibilita než dnes: Panovník bude moci řešit i méně formální krize, což může zemi ušetřit vleklého bezvládí. V mimořádných situacích tak budou moci vždy rozhodnout voliči v nových volbách, namísto aby se jen čekalo do řádného termínu. Stabilita je chráněna tím, že zneužití je omezeno (konzultace ve Státní radě, dvouletý odstup). Senát mezitím vždy zůstává, takže zákonodárná moc zcela neochromí – v době rozpuštění Sněmovny může Senát na návrh vlády přijímat zákonná opatření pro naléhavé záležitosti, obdobně jako dnes, s tím rozdílem, že by jim nově mohl panovník případně vetovat, pokud by se mu jevila nepotřebná či nevhodná.
- Jmenování soudců a dalších činitelů: V souladu s principem dělby moci bude panovník jmenovat řadu významných činitelů, ale zpravidla ne zcela sám. Zejména bude jmenovat ústavní soudce – a to tak, že dvě třetiny z nich předtím zvolí Parlament (jednu třetinu Poslanecká sněmovna a jednu třetinu Senát) a jednu třetinu vybírá panovník přímo dle svého uvážení. Tuto volbu pak panovník stvrdí jmenováním. Nemůže odmítnout jmenovat kandidáta zvoleného parlamentní komorou, ledaže by existovaly zjevné a závažné pochybnosti o způsobilosti dané osoby. Tím je zajištěno, že obsazení Ústavního soudu je výsledkem spolupráce všech složek moci – parlament dá návrhy, panovník je jmenuje. Naproti tomu dnes jmenuje všechny ústavní soudce prezident se souhlasem Senátu; nový model zapojuje více i Poslaneckou sněmovnu a omezuje možnost, aby jedna osoba jednostranně ovlivnila složení soudu. Kromě toho panovník jmenuje předsedu a místopředsedy Ústavního soudu (z řad již jmenovaných soudců, podobně jako to činí prezident).
Dále panovník bude jmenovat např. guvernéra České národní banky a schvalovat (spolu se Senátem a Sněmovnou) jmenování dalších členů bankovní rady, čímž bude dbát na stabilitu měny a finančního systému. Jmenuje také soudce obecných soudů, rektory vysokých škol, profesory a další činitele, stejně jako to činí současný prezident (vždy s kontrasignací příslušného ministra). Panovník tedy převezme ceremoniální jmenovací pravomoci prezidenta.
- Milosti a amnestie: Panovníkovi bude nadále svěřeno právo odpouštět a zmírňovat tresty či vyhlašovat amnestii – tedy obdobně jako dnes prezident může dát milost odsouzené osobě nebo amnestovat určitou skupinu trestných činů. Tyto akty jsou výrazem milosrdenství a korekce přílišné přísnosti zákona v individuálních případech. Panovník jakožto nestranný symbol může milosti udělovat bez podezření z politických motivů.
- Zákonodárné pravomoci – veto a podpis zákonů: Panovník bude hrát klíčovou roli v poslední fázi legislativního procesu. Po schválení zákona oběma komorami Parlamentu je zákon předložen panovníkovi k podpisu. Panovník má právo vetovat (odmítnout podepsat) zákon a vrátit jej tak Parlamentu k dalšímu projednání. Návrh ústavy počítá se dvěma stupni veta:
- První veto (odkladné): Když panovník poprvé vetuje přijatý zákon, vrátí se zákon do Poslanecké sněmovny a po určitou dobu (1 rok) se o něm nesmí znovu hlasovat. Tato roční lhůta působí jako „ochlazení“ – zabraňuje se okamžitému přehlasování veta rozpálenou většinou. Pokud by do konce volebního období Sněmovny tento rok neuplynul, má se za to, že zákon nebyl vůbec přijat a nový parlament by musel začít projednávat téma od začátku. Tím se zaručí, že kontroverzní zákon nelze rychle protlačit proti vůli panovníka, a dává se čas na veřejnou diskusi či úpravy. Nicméně Sněmovna může po uplynutí lhůty zákon znovu schválit. Aby veto překonala, musí při opětovném hlasování zákon podpořit alespoň 101 poslanců (nadpoloviční většina všech poslanců). Tím se potvrzuje, že Sněmovna na zákonu trvá. Pokud zákon prošel i Senátem beze změn, pak toto přehlasování 101 hlasy stačí k tomu, aby zákon znovu putoval k panovníkovi. Pokud však v prvním kole zákon Senát v této podobě odmítl, či přijal s pozměňovacími návrhy, které sněmovna nepřijala, musí být první veto přehlasováno alespoň počtem 121 poslanců.
- Druhé veto (absolutní zadržení podpisu): Jestliže byl zákon už jednou takto vrácen a znovu Sněmovnou (a případně Senátem) potvrzen, ale panovník ani poté nesouhlasí, má možnost jej vetovat podruhé nepodepsáním. V takovém případě už zákon nemůže vstoupit v platnost bez panovníkova podpisu. Dá se říci, že panovník tím uplatní absolutní veto – legislativní proces formálně skončil, ale zákon nevstoupil v platnost (není publikován a nevyvolává právní účinky). Takový „pozdržený“ zákon nespadne pod stůl ani po volbách – zůstane „čekat“, dokud se situace nevyřeší. Panovník jej může kdykoli v budoucnu podepsat, pokud změní názor. Zákon také může zaniknout přijetím jiné nové zákonné úpravy, která jej výslovně zruší. A konečně, může být svolán už zmíněný konvent, který hlasováním 2/3 většinou obou komor rozhodne, že zákon bude účinný i bez panovníkova podpisu. Toto je ultimativní pojistka, aby panovník nemohl trvale blokovat něco, co má podporu drtivé většiny zástupců lidu.
- V případě ústavních zákonů: Poté, co ústavní zákon projde s příslušnými většinami oběma komorami, putuje k panovníkovi. Pakliže ten s ním souhlasí, svolá konvent, který tuto změnu odsouhlasí příslušnou většinou. Následně panovník ústavní zákon podepíše. Pokud nesouhlasí, má tento nesouhlas charakter veta absolutního, jež nelze přehlasovat ani konventem, pouze referendem.
- V případě mezinárodních smluv: Poté, co je schválena oběma komorami příslušnými většinami, putuje k panovníkovi. Panovníkovo případné veto má v tomto případě charakter veta absolutního (suspensivní veto se nepoužívá), obdobně jako u ústavních zákonů, je však možno ho prolomit v konventu.
Tento dvoustupňový systém veta je významnou změnou oproti současnému stavu, kdy prezident má jen jedno suspenzivní veto, jež může Sněmovna snadno přehlasovat absolutní většinou (101 hlasy). Cílem je dát hlavě státu silnější nástroj ke zpomalení nebo zamezení přijetí zákonů, které považuje za škodlivé nebo unáhlené, a přimět tím Parlament k přehodnocení či hledání širší shody. Zároveň se však zabraňuje zneužití tím, že existuje konečný korektiv – konvent, případně referendum (viz dále), tedy pokud by panovník blokoval zákon, který národ a parlament v ohromné většině chtějí, lze jej přehlasovat. Většina běžných zákonů tak projde, jen pokud získají podporu nejen v obou komorách, ale nevyvolají vážné výhrady u panovníka. Kvalita legislativy by tím měla stoupnout (a mohlo by to alespoň trochu zpomalit neustálou legislativní smršť posledních let) – sporné návrhy by byly více diskutovány a upravovány, aby prošly nejen parlamentem, ale i sítem panovnického veta (které reprezentuje dlouhodobý státní zájem). Pro občana to znamená větší jistotu, že zákony nebudou přijímány zbrkle či jen těsnou většinou, ale projdou vícenásobným posouzením.
- Další pravomoci: Panovník bude mít pravomoc vydávat tzv. organické zákony v rámci panovnické dynastie. To jsou vnitřní předpisy upravující pravidla nástupnictví, fungování královské rodiny, udělování rodových titulů či řádů apod. Tyto záležitosti budou plně v diskreci panovníka a nebudou vyžadovat souhlas Parlamentu. Jde o jakési „rodinné zákony“ monarchie – například pokud by se měnila pravidla následnictví, učiní se to organickým zákonem panovníka, nikoli politickým rozhodnutím parlamentu. Tím se panovnická dynastie stává do jisté míry samostatnou institucí, jejíž vnitřní život není předmětem politických zásahů. Královská dynastie jako taková bude definována v ústavě také – členové dynastie nebudou držet běžná politická práva (například volební právo), aby byla zajištěna jejich nestrannost a nadstranickost. Nejsou tedy voliči ani volenými politiky, plně se soustředí na reprezentační roli. Pokud by se člen dynastie vzdal svého postavení, stane se opět plnoprávným občanem. Toto vše má zajistit, že panovnická rodina bude plnit roli služby veřejnosti a nebude současně zasahovat do politického soutěžení jako běžní občané.
V ústavě se také počítá s Nouzovým článkem: v případě nejvyšší nouze, kdy by bylo ohroženo fungování ústavních orgánů nebo samotná existence státu (například situace srovnatelná s 2. světovou válkou či jinou extrémní krizí), může se panovník dočasně odchýlit od ústavy a vládnout prostřednictvím dekretů s mocí zákona. Tato výjimečná pravomoc by platila jen po dobu krize a jejím cílem by bylo co nejrychleji obnovit ústavní pořádek. Panovník by při tom musel dbát na ducha ústavy a nesměl by dekrety trvale měnit ústavu – jakmile krize pomine, musí svolat parlament, který dekrety buď dodatečně schválí, nebo pozbydou platnosti. V zásadě jde o pojistku pro přežití státu, kdy běžné mechanismy nefungují. Je to mimořádná pravomoc, ale důkladně omezená: nemůže být zneužita k uzurpaci moci v běžných podmínkách, slouží jen v extrémní nouzi k zachování státu.
Státní symboly a dvůr: Panovník bude samozřejmě hrát roli i v oblasti symbolické – bude nositelem státních symbolů, tradic a patronem řady společenských aktivit. Pro výkon jeho funkce se zřídí instituce jako Panovnický dvůr (pro reprezentaci státu a panovníka), Královská komora (správa majetku panovnické rodiny, zejména navrácených historických majetků, které byly vlastnictvím dynastie před rokem 1918) a Královská kancelář (úřad pomáhající panovníkovi v politických a administrativních záležitostech). Financování monarchie bude kombinované: jednak fixní částka ze státního rozpočtu, jednak výnosy z navráceného majetku spravovaného Královskou komorou. To znamená, že monarchie nebude závislá jen na veřejných penězích – historický majetek (např. některé zámky jako Ploskovice či Zákupy) zajistí částečnou soběstačnost. Pro daňové poplatníky tak zavedení monarchie nebude představovat výraznější zátěž v porovnání se současnými výdaji na prezidentskou kancelář; navíc získají živou národní tradici a reprezentaci, která může přinášet i ekonomické benefity (turismus, prestiž značky země apod.).
Shrnutí významu konstitučního panovníka: Návrat krále či královny do čela státu má několik zamýšlených přínosů:
- Historická kontinuita a identita: České království má více než tisíciletou tradici. Obnovením monarchie navážeme na naši státní identitu přerušenou roku 1918 a znovu pozvedneme historické symboly (koruna svatého Václava apod.). Panovník jako živoucí symbol státu může pomoci stmelit národ hrdostí na svou historii a tradice.
- Nadstranická stabilita: Na rozdíl od voleného prezidenta (který je často spojen s politickou stranou či určitou politickou silou) bude panovník vychováván od mládí k úloze reprezentanta všech občanů bez rozdílu. Není závislý na volebních kampaních ani stranických dohodách. Tím odpadá rivalita o prezidentský úřad a s ním spojené konflikty mezi vládou a prezidentem, jaké jsme zažili v minulosti. Panovník bude respektovat, že výkonnou moc drží vláda vzešlá z voleb, a bude zasahovat pouze v mezích ústavy – ale svou autoritou může přispět k řešení sporů. Politická scéna tak získá neutrálního moderátora a arbitra v krizích.
- Kontrola kvality a dlouhodobý pohled: Posílené veto a další pravomoci dají panovníkovi možnost korigovat krátkodobé či populistické výstřelky politiků. Monarchie ze své podstaty uvažuje v generačním horizontu, nikoli volebním cyklu. Panovník motivovaný zachovat dobré jméno dynastie a blahobyt země pro budoucnost může být hlídacím psem veřejného zájmu proti unáhleným zákonům. Neudělá to svévolně – ví, že pokud by brzdil něco, co má skutečnou většinovou podporu, může být přehlasován konventem nebo referendum. Ale v situacích, kdy např. těsná většina prosazuje kontroverzní zákon proti vůli značné části společnosti, může panovník svým vetem přimět k přehodnocení nebo alespoň odložení a dalšímu dialogu.
- Reprezentace a prestiž: Král jako hlava státu dodá reprezentaci země lesk a zájem médií, což může zvýšit prestiž Českého státu ve světě. Oficiální návštěvy, státní ceremonie či charitativní akce pod záštitou krále přitahují pozornost a respekt, který volení politici někdy postrádají. Zároveň se monarchie může stát turistickým lákadlem (korunovační klenoty, královské akce).
- Lidová suverenita zůstává zachována: Důležité je zdůraznit, že i přes posílení pravomocí panovníka zůstane České království demokracií. Vláda se zodpovídá Poslanecké sněmovně, zákony schvaluje volený parlament a občané mají v konečném důsledku možnost rozhodovat i v referendu. Panovník nemůže vládnout sám – nemůže vydávat běžné zákony, nemůže odvolat vládu s důvěrou, nemůže nikoho soudit atd. Jeho role je vyvažující a ceremoniální. Proto mluvíme o konstituční monarchii, kde ústava přesně vymezuje královy možnosti.
Nově nastavená instituce panovníka tedy přináší to nejlepší z monarchistické tradice – stabilitu, kontinuitu, jednotu, a zároveň neubírá nic z demokratických práv občanů, spíše přidává další pojistky proti excesům.
Autor: Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska)
