Článek
Někdy se příběh začne rodit z jediného obrazu, který člověku nedá pokoj. Když Jiří Klečka narazil na fotografii sochy dvou chlapců, zasáhla ho natolik, že o ní musel stále přemýšlet. Začal proto zjišťovat, proč socha vznikla a jaký příběh připomíná. Pátrání ho zavedlo ke skutečným událostem ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století ve Spojených státech. Právě odvaha staršího chlapce, který pomohl mladšímu, se stala podnětem k napsání Černého kosa.
Klečka však americký případ nepřevyprávěl. Vytvořil vlastní příběh zasazený do Československa, v němž chtěl vedle lidské krutosti zachytit především hrdinství a sílu pouta mezi dvěma dětmi.
Z technického oboru k literatuře
Jiří Klečka se narodil v roce 1983 a pochází z Ostravy. Vystudoval Vysokou báňskou a pracuje jako manažer kvality v nadnárodní společnosti. Vedle zaměstnání se věnuje psaní a také vystupuje jako řečník v projektu Atmosféra Ostrava, který propojuje hudbu s duchovním slovem.
Černý kos je jeho čtvrtým románem. Předcházely mu knihy Pět ročních období, Papírové domky a Zapomenutá, v nichž pracoval s fantaskními prvky. Tentokrát se rozhodl zůstat v mezích skutečného světa. Děj i jednání postav tak musely obstát bez pomoci nadpřirozena.
Ostrava má v jeho tvorbě pevné místo. Při zachycování její minulosti vycházel z vlastních vzpomínek i dobových fotografií. Stopy průmyslu a předchozího režimu ve městě vnímal ještě během svého dospívání. Do Černého kosa navíc vložil vzpomínky na dětství a svou maminku. Román tak má pro autora i osobní rozměr.
Knihu vydalo nakladatelství Host v roce 2025. O rok později získala v rámci cen Magnesia Litera ocenění v kategorii detektivka.
Minulost, která se znovu hlásí
Na Černého kosa jsem byla zvědavá už delší dobu. Přitahovala mě kombinace temného tématu, odkazů na Beatles a prolínání minulosti se současností.
V roce 2023 dostává Roman Hanoš zprávu o vážné nehodě svého přítele Tomáše. Oba spojuje hrůzná zkušenost z dětství, k níž se Roman nechce vracet. Když však zmizí jeden z jeho žáků, dávné události získávají novou naléhavost. Do pátrání vstupuje také bývalý kriminalista Alexandr Patera, jehož život tehdejší případ rovněž poznamenal.
Autor postupně skládá mozaiku bolestivých a nejednoznačných osudů. Zajímá ho, co si člověk z prožité hrůzy odnese do dalších let a jak to ovlivní jeho vztahy, rozhodování i schopnost důvěřovat.
Atmosféra pro mě byla jednou z nejsilnějších stránek knihy. Přestože příběh obsahuje krutost a dotýká se velmi těžkého tématu, nejsilněji na mě působil neklid, který se držel mezi řádky. Pocit, že něco zůstalo nevyřčené a minulost může kdykoliv znovu zasáhnout do přítomnosti.
K této tísni přispívá také zachycení normalizační Ostravy. Při čtení se mi vracely vzpomínky na dobu, kterou jsem sama zažila. Klečka ji dokázal přiblížit tak živě a přesvědčivě, až mě místy mrazilo. Prostředí, v němž jeho postavy žijí, působí opravdově a minulost je v něm téměř hmatatelná.
Beatles uprostřed tísnivého příběhu
Na hudbu Beatles odkazuje už samotný název románu, inspirovaný skladbou Blackbird. Klečka je jejich fanouškem a jejich písně zná od dětství. Do vyprávění pronikaly postupně během psaní, a nakonec se promítly také do názvů kapitol. Autor v nich našel symbol nevinnosti, který postavil do kontrastu s krutostí příběhu.
Takové propojení mi v knize sedlo. Hudba dokáže vyvolat vzpomínky dřív, než se jim člověk stačí ubránit. V příběhu o minulosti, již nelze jednoduše odložit, proto tento motiv nachází přirozené místo.
Když je příliš metafor
Velmi mě bavil Klečkův jazyk. Píše čtivě, obrazně a umí zachytit emoci i prostředí. Některé pasáže na mě působily téměř filmově: při čtení jsem si dokázala snadno představit scénu i její náladu.
Právě k obraznosti ale směřuje moje největší výhrada. Některé metafory na mě působily příliš usilovně. Opakující se obrazy slunce nebo větru sice text sjednocovaly, občas jsem však měla pocit, že jich je víc, než daná chvíle potřebuje. Tam, kde už situace sama nesla silnou emoci, bych uvítala střídmější vyjádření.
Úspornější by místy mohly být i návraty do minulosti. V první polovině knihy byly tak dlouhé, že jsem už netrpělivě čekala na pokračování předchozí dějové linky.
Ani tyto výhrady však nepřevážily nad zvědavostí. Chtěla jsem vědět, co se skutečně stalo, co postavy skrývají a jak do sebe všechny části zapadnou.
Konec, který nechává prostor
Závěr mě potěšil tím, kolik prostoru ponechal mé fantazii. Nemusím mít za každým osudem definitivní tečku a za každou otázkou jednoznačnou odpověď. U příběhu, v němž se následky dávných událostí přenášejí do dalších desetiletí, mi takové zakončení připadalo přirozené.
Knihu jsem zavřela, ale v myšlenkách jsem u ní ještě nějaký čas zůstala.
