Článek
Když jsem četla zprávy o ceně Ministerstva kultury udělené in memoriam Juraji Herzovi, čekala jsem především připomenutí jeho života a filmů. Místo toho jsem narazila na titulky o rodinném rozkolu, zradě a fotografii jeho dcery s ministrem. Michal Herz převzetí odmítl, Annelie cenu přijala. Rozdílné rozhodnutí dvou sourozenců se stalo hlavním příběhem.
Rozumím tomu, že lidé mají vůči politikům výhrady a že pro ně může být důležité, z čích rukou ocenění přebírají. Přesto ve mně zůstává nepříjemný pocit. Kde je v tom všem Juraj Herz? Člověk, jehož práce měla být důvodem, proč se o ceně vůbec píše?
Než začneme rozhodovat, kdo jeho památku uctil správně, připomeňme si, co po něm zůstalo.
Dětství, v němž poznal skutečnou hrůzu
Juraj Herz se narodil 4. září 1934 v Kežmarku do židovské rodiny. Jako desetiletý chlapec prošel nacistickými koncentračními tábory. Válka tak pro něj nebyla vzdáleným historickým námětem, k němuž se později mohl jako režisér obracet, ale součástí vlastního dětství. Osobní prožitky z táborů později promítl do působivého dramatu Zastihla mě noc, které v Karlových Varech získalo festivalové ocenění Zlatá růže.
Výtvarník, který vyprávěl filmem
Juraj Herz byl svým viděním především výtvarník. Na obrazové podobě svých filmů si mimořádně zakládal, od kompozice záběrů přes prostředí a barevnost až po nejmenší detail. Výtvarné pojetí pro něj bylo podstatnou součástí vyprávění i atmosféry.
Jeho cesta k filmu vedla přes několik uměleckých oborů. Nejprve vystudoval fotografii na Umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a později režii a loutkoherectví na pražské DAMU. Tam se jeho cesta protnula s Janem Švankmajerem a Jiřím Srncem. Tři výrazné tvůrčí osobnosti spojovala představivost, cit pro obraz a schopnost oživovat svět předmětů a loutek. Každý z nich později osobitým způsobem obohatil divadlo nebo film.
Herz působil v divadle Semafor, odkud postupně přešel k filmové práci. Samostatně debutoval v roce 1965 středometrážním snímkem Sběrné surovosti podle povídky Bohumila Hrabala. Tím se zařadil k československé nové vlně, s níž jsou spojena také jména Věry Chytilové, Jiřího Menzela nebo Miloše Formana. I v této mimořádně silné generaci si uchoval vlastní rukopis, v němž se výtvarná imaginace prolínala s groteskností, černým humorem a znepokojivou atmosférou.
Během své kariéry měl kvůli odvážné filmové tvorbě, která ne vždy odpovídala požadavkům tehdejšího režimu, problémy s cenzurou a politickým tlakem. V roce 1987 odešel do Německa, kde pracoval zejména pro televizi. V roce 1999 se vrátil do Česka.
Natočil více než pětadvacet celovečerních filmů. Jeho tvorba zahrnovala také televizní filmy, seriály a dokumenty, spolupráci na scénářích i herecké role. Pro Českou televizi režíroval například seriál Černí baroni, k jeho televizním pracím patří také československo-západoněmecký Gagman. V Německu natáčel mimo jiné pohádky, pracoval však také v Rakouskou, Francii a Americe. Věnoval se i divadelní a operní režii.
U filmu začínal jako herec a pomocný režisér. Podílel se například na Transportu z ráje Zbyňka Brynycha a na oscarovém Obchodu na korze Jána Kadára a Elmara Klose. Zahrál si ve filmu Limonádový Joe aneb Koňská opera nebo ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, na němž pracoval také jako pomocný režisér. S československou kinematografií tak byl spojen mnohem šířeji než pouze vlastní režijní tvorbou.
Fotografie, divadlo, loutky, literatura. Z těchto zkušeností vyrůstal jeho cit pro tvář, gesto, prostor i neklid ukrytý pod zdánlivě obyčejnou situací. Krása u něj mohla být znepokojivá a laskavý hlas mohl nahánět větší hrůzu než křik.
Filmy, bez nichž by česká kinematografie byla chudší
Stačí vyslovit Spalovač mrtvol. Adaptace prózy Ladislava Fukse s Rudolfem Hrušínským v roli Karla Kopfrkingla vznikala v roce 1968 a do kin vstoupila na jaře následujícího roku.
Na tom filmu je pro mě děsivé, jak nenápadně dokáže člověka vtáhnout do pokřiveného uvažování hlavní postavy. Uhlazenost, něha v hlase a řeči o dobru se postupně propojují s něčím obludným. Hrůza nepřichází zvenčí. Zabydluje se v člověku, který si pro své jednání nachází stále vznešenější vysvětlení.
Takový film nezestárne jen proto, že vznikl před více než půlstoletím. Otázka, co všechno si dokážeme omluvit, zůstává nepříjemně živá.
Vedle něj stojí Petrolejové lampy, adaptace románu Jaroslava Havlíčka s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem. Příběh touhy po lásce, manželství a postupného zklamání, v němž se pod povrchem maloměstského života odehrává hluboké osobní neštěstí. Potom Morgiana, vizuálně podmanivý příběh dvou sester, kterým Iva Janžurová propůjčila dvě rozdílné tváře. A také Panna a netvor, v níž se pohádkový příběh proměnil v temný svět strachu, samoty a postupně se rodící blízkosti. Právě tyto literární adaptace patří mezi Herzova nejvýše ceněná díla.
Autoportrét Juraje Herze
Jeho filmografie ovšem sahá mnohem dál. Patří do ní Holky z porcelánu, Holka na zabití, Den pro mou lásku, Deváté srdce, Upír z Feratu, Pasáž, T.M.A. a pozdější Habermannův mlýn. Už ten výčet ukazuje, jak rozdílné příběhy dokázal vyprávět: od komedie přes bolestné rodinné drama až k pohádce a hororu.
Myslím, že řada diváků má některý z těchto filmů uložený ve své vlastní paměti, aniž si při každém dalším zhlédnutí vybaví jméno režiséra. Známe tváře, scény, atmosféru. Něco nás dojímá, něco děsí, k něčemu se vracíme. I tak vypadá místo umělce v kulturní paměti.
Jeho práce překročila hranice
Herzovo jméno nezůstalo známé pouze českému publiku. Spalovač mrtvol byl nominován na oscara a ve Francii se stal druhým nejnavštěvovanějším filmem roku. Sladké hry minulého léta získaly Zlatou nymfu a Grand Prix na MTF Monte Carlo, Morgiana Zlatého Huga v Chicagu a za Pannu a netvora obdržel cenu za režii v Sitges. Petrolejové lampy byly v roce 1972 uvedeny v hlavní soutěži festivalu v Cannes a jeho první hraný dokument August 39 získal hlavní německou filmovou cenu. Pohádka Hloupá Augustína se představila v dětské soutěži Berlinale. Přestože hlavní cenu nezískala, dostala se k divákům v mnoha zemích světa. Jeho tvorba tak nacházela uznání na významných zahraničních přehlídkách.
Při pohledu na zahraniční ohlas Herzovy tvorby vnímám bolestný rozdíl mezi tím, jak některé jeho filmy přijímali za hranicemi a jak se o nich psalo doma. Nejvýrazněji na mě tento rozpor působí u Pasáže, uváděné v zahraničí pod názvem Passage. Film podle prózy Karla Pecky byl v roce 1997 zařazen do sekce Panorama na Berlinale, mimo hlavní soutěž. V zahraničních ohlasech zaznívalo přirovnání k setkání Federica Felliniho s Ingmarem Bergmanem, jako by si oba podali ruce a natočili společný snímek. V Torontu byl označován za nejlepší „kafkárnu“ všech dob. Promítal se také na festivalech v Palm Springs a Bruselu.
V českých recenzích naproti tomu zaznělo, že si Herz utahuje smyčku celuloidu kolem krku, a objevilo se i přirovnání k pejskovi a kočičce, kteří vařili dort. Také sám režisér později popisoval, že se Pasáž doma setkala s odmítáním části kritiky i publika, zatímco v zahraničí s ní objel jedenáct festivalů a nacházel tam podstatně příznivější přijetí. Vzpomínal i na pozdější projekci pro studenty, kteří se podivovali, proč takový film téměř neznají.
Domácí uznání samozřejmě také přišlo. V roce 2004 získal na Zlín Film Festivalu ocenění Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež, v roce 2009 převzal Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu a o rok později Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii na festivalu v Karlových Varech. Byly to významné pocty, které však přišly až po desetiletích jeho práce.
Připomínka zahraničních úspěchů nám pomáhá pochopit, proč může mít další domácí ocenění pro pozůstalé význam i po umělcově smrti. Je příležitostí znovu vyslovit jeho jméno, připomenout jeho práci a říct, že do naší kulturní paměti patří právem.
Čí je vlastně cena?
Cena Ministerstva kultury není soukromým darem člověka, který právě stojí v čele úřadu. Má pravidla zakotvená v nařízení vlády a oceňuje přínos kinematografii a audiovizi. Jak je všeobecně známo, cenu neuděluje ministr, ale odborná porota složená z profesionálů a ministr jí stvrzuje pouze svým podpisem. Její význam tak podle mého názoru přesahuje osobu, která jí předává. U ocenění in memoriam se navíc neposkytuje peněžní odměna.
Já v takové ceně vidím především veřejné uznání práce, která po člověku zůstala. Přijetí pro mě automaticky neznamená souhlas se všemi kroky současného vedení ministerstva. Stejně jako odmítnutí nemusí znamenat neúctu k samotnému ocenění.
Michal Herz má právo cenu nepřevzít a vysvětlit své důvody. Annelie má právo rozhodnout se jinak. V kontextu zahraničního uznání a rozporuplného domácího přijetí některých jeho filmů je pro mě Anneliino rozhodnutí pochopitelné. Převzetí ceny vnímám jako poctu otci a jeho odkazu. I tento postoj si zaslouží respekt. Rozdílná rozhodnutí sourozenců přece nemusíme proměňovat ve zkoušku charakteru, v níž jedno z dětí musí selhat.
Zvlášť mi vadí narážky na televizní soutěž Zrádci, v níž Annelie účinkuje. Přenášet její herní roli do rozhodnutí o převzetí ceny za zesnulého otce považuji za laciné. Z osobní a citlivé věci tím vzniká snadná slovní hříčka, která člověka soudí dřív, než se vůbec zajímá o jeho důvody.
Juraj Herz, Tereza Herz Pokorná a Annelie
Za Juraje Herze už nikdo nerozhodne
Michal Herz vyjádřil přesvědčení, že by jeho otec ocenění z rukou bývalého spolupracovníka StB nepřijal. S otcem se přitom přibližně pětadvacet let nestýkal a jejich kontakt se obnovil až v závěru Jurajova života. V té době o něm natočil pro ČT jeden z dílů dokumentárního cyklu Gen. O někdejším odcizení i následném sblížení ostatně veřejně hovořil také samotný režisér.
Rodinnou minulost nechci soudit. Dlouhé odloučení ani pozdější sblížení nám nedávají jistotu, jak by se Juraj Herz rozhodl dnes. Michalovo přesvědčení proto respektuji jako jeho pohled, nikoli jako nezpochybnitelné stanovisko zesnulého.
Nemohu tvrdit, že by cenu přijal, ani s jistotou říkat, že by ji odmítl. Právě proto bychom měli být zdrženlivější při souzení jeho dětí.
Juraj Herz zemřel 8. dubna 2018, ale jeho filmy tu zůstaly.
Zůstává Kopfrkinglův hlas, Štěpčina touha po obyčejném štěstí, dvě tváře Ivy Janžurové i temný svět Panny a netvora. To všechno je součástí naší kinematografie a pro mě také důvodem k úctě.
Přála bych si, aby se při ocenění Juraje Herze dostalo nejvíc pozornosti právě jemu. Aby člověk, kvůli němuž se cena uděluje, nezůstal na okraji vlastního příběhu.
Dokázali byste při převzetí umělecké ceny oddělit úctu k oceněnému od svého názoru na člověka, který ji předává?
