Článek
Robert Fremr mě o svém rozhodnutí předem informoval a já jsem jím navržený postup přijal. Nic to však nemění na tom, že ho považuji za odborníka s nepopiratelnou profesní pověstí, uznáním v mezinárodním prostředí a za jednoho z nejkvalitnějších trestních soudců v naší zemi, sdělil prezident Petr Pavel. Známé rčení říká, že když člověk šlápne do nějakého exkrementu, je lépe ho dále nerozmazávat. Sama už bych se k soudci Fremrovi raději nechtěla vyjadřovat, ale budiž.
Nashromáždila jsem za poslední týden už tolik důkazů, že nemám žádnou sebemenší pochybnost o tom, že Robert Fremr prostě není člověk na svém místě. Vypadá to navíc, že vykazuje zápornou emoční inteligenci a nedostatek empatie, což je v případě soudce Vrchního soudu neakceptovatelné (ačkoliv u nás, kde nemáme běžně soudce jako z amerických filmů, nejspíš pořád obvyklé). Do dnešního dne z jeho úst nezazněla sebemenší omluva, či lítost nad tím, že jeho přičiněním byl zničený život mladého kluka a celé jeho rodiny. Jediné, co jsme slyšeli, byl cynický výrok, že Alexander Eret rád zveličuje (Pan Eret, když nic jiného, velmi, velmi přehání, Interview ČT2 24 10.8. 2023.)
Fremr nelitoval ani mladého komunistu, kterého nechal uvěznit za hanlivé výroky; tj. řeči, které tenkrát vedla velká část národa, ať už veřejně, či nikoliv. Bagatelizace rozsudků ve věci nedovoleného opuštění republiky (asi jenom 105, nebo 140 – ve skutečnosti minimálně 172, jako kdyby na tom záleželo) a další Fremrovo vystupování na veřejnosti, včetně lhaní před Senátem, kterému zatajil podstatná fakta svého působení před rokem 1989, to všechno dohromady dokresluje obrázek člověka, který nikdy nepřipustí, že udělal chybu, neklade si otázky, nemá výčitky svědomí.
I ta jeho obhajoba (do KSČ vstoupil kvůli ručitelům, nebyl sám, kdo rozhodoval o trestu atd. atp.), je natolik chabá, že by neměl řídit ani soud v Horní Dolní. Jak si můžeme být jistí, že tento člověk bude soudit spravedlivě? Jak by postupoval v trestním řízení, když by hypoteticky na jedné straně stál nějaký disident a na straně druhé bývalý komunista? Zachoval by si objektivitu? Nenastala by znovu chvíle, kdy by mu někdo seshora řekl, jak má soudit, a on to znovu udělal? Kde se vlastně bere jistota, že člověk, který byl tak málo odvážný a selhal, bude nyní statečný a bude umět odolávat tlakům? Bude vydíratelný, poplatný? Vydržel mu ten jeho mravní relativismus dodnes?
On sám v Interview ČT 24 mluvil o tom, že když soudil například lidi, kteří odešli do exilu, tak všichni to brali jako normální, všichni to odsuzovali, nikdo mi nevysvětlil, že to je špatně. Na dotaz ohledně lidských práv a tehdejších mezinárodních úmluv odpověděl, že to nesledoval. Nejhorší ze všeho je ale jeho paranoidní vidění světa, kterým připomíná jednoho bývalého premiéra, když říká, že to je kampaň: Někdy mám pocit, že tak možná nejde úplně o mě…. mně se už i někteří lidé ptají, prosím vás, co za tím je?
Po sítích se šíří konspirace, která tomuto myšlení napomáhá, že útok proti Fremrovi je ve skutečnosti útok proti Petru Pavlovi, že to je snaha instalovat na Ústavní soud Marka Bendu. Osobně můžu dosvědčit, že celou kauzu Olšanských hřbitovů vnesl do veřejného prostoru evangelický farář a spisovatel Petr Pazdera Payne, protože jsem mezi lidmi, kterým své poznatky už několik let posílá. Jako vězeňský kaplan poznal Alexandra Ereta hned po revoluci. Já jsem v té době s lidmi jako Jarmilka Bělíková, Nikolaj Stankovič, Michal Matzenauer (původní VONS) a další byla v nově obnoveném VONSU a na to, že bychom řešili kauzu Olšanské hřbitovy, si nepamatuju.
Na druhou stranu jsem byla svědčit kamarádce třetí odboj a když jsme poté konfrontovaly vzpomínky, často jsme si každá pamatovala něco jiného, prostě pro každou byla důležitější nějaká jiná věc a nikdo si nepamatuje všechno. Když ale dáme ty střípky dohromady, tak ten obraz vyvstává naprosto jasně. Petr Pazdera Payne si dobře pamatuje, že hned na začátku roku 1990 mu bylo sděleno, že ve VONSU byla během Eretova procesu debata, zda ho zahrnout mezi pronásledované, či nikoliv. A že psycholožka Jarmila Bělíková měla k dispozici posudek Slavomila Hubálka, který říkal, že je Eret nebezpečný deviant (posudek, který si vyžádala StB. Jak už jsem psala dříve, Alexander Eret podstoupil po revoluci kompletní vyšetření a to žádnou deviaci neprokázalo). Tím pádem se případem dále VONS nezabýval. O Jarmilce Bělíkové, psycholožce, disidentce a přítelkyni Olgy Havové jsem natočila film a nemám důvod si myslet, že by se snažila Eretovi uškodit; spíš asi věřila tomu, co jí předložil renomovaný psycholog.
Očividně nyní kauzu soudce Fremra využili ti, kdo nemají rádi Petra Pavla, nebo mají rádi Marka Bendu; je ale zřejmé, že tím, kdo toto téma vnesl a vnáší do mediálního prostou už 33 let, je evangelický farář a spisovatel Petr Pazdera Payne. Jsem opravdu potěšená, že je možné díky snahám takového zarputilého jednotlivce vnést nějaké důležité téma do společnosti a včerejší rozhodnutí Richarda Fremra nekandidovat je z tohoto pohledu opravdu radostný den.
Generačně mám blízko jak k Payneovi a k Eretovi, tak i k těm advokátům a soudcům, kteří mravní relativisty v čele soudů odmítají. Možná, že právě teď je ta správná doba začít o těchto věcech mluvit.
Jak mám teď díky znovu oživenému případu Alexandra Ereta déjà vu, tak se mi vybavují věci z té doby; z doby, kdy rozhodoval soudce Fremr. Osmnáctiletému klukovi totiž přišil k tíži výstřižek z Květů jako důkaz trestné činnosti. U nás doma, když dělali domovní prohlídku, tak chtěli Květy z osmašedesátého rovnou odnést jako důkaz proti mně. To byl tenkrát opravdu strašný kalibr, schovávat si nějaké časopisy ve skříni.
Když se Marie Benešová s Lenkou Bradáčovou před časem rozplývaly nad Fremrem, jak je noblesní, měla jsem sto chutí jim říct: takových noblesních slouhů režimu jsem taky pár potkala. Od těch, co nás mlátili na ulicích, přes bachaře, kteří prohlíželi disidentům zadky, jestli tam neschovávají nějaké protistátní materiály, přes policajty, kteří neměli smysl pro humor a dali mi medvěda, takže jsem jela uprostřed noc 300 km v poutech kolem rukou a pasu a poslouchala jejich žoviální žertíky o tom, že mají v kapesníku sušené děcka, přes vyšetřovatele, kteří byli deviantní a ukájeli se tím, že vyslýchají mladé holky, až po estébáky, kteří při domovní prohlídce u kamaráda, kde nás vzbudili v pět ráno, a nic nenašli, tak mi alespoň sebrali občanku a pak šli do koupelny, kde zlomili kartáček na zuby, nebo v obýváku zlomili jehlu v gramofonu; prostě si nějak zaškodili, aby si ulevili.
Tomu všemu veleli prokurátoři a soudci, kteří to zašťiťovali a o všem pochopitelně věděli; jedna noblesa vedle druhé. Můj tehdejší soudce Václav Petrásek byl celý rudý, buď měl vysoký tlak, nebo se styděl, dodnes nevím; ale to, že mě soudil neprávem, si uvědomoval, což bylo vidět. Mám tu dobu v sobě jak v koze a nerada se k tomu vracím, ale když čtu takové řeči o noblese, tak se musím smát.
Ne, Fremr nebyl noblesní, stejně jako nebyli noblesní všichni ti přisluhovači režimu. Noblesní je například můj kamarád Fred, disident, u kterého jsme spávali v jeho pražském bytě, když byly demonstrace. Pracoval jako topič a když měl napsat rukou větu, tak s tím měl problém, protože to nebyl žádný písmák, takže u soudu by nemohl dělat ani zapisovatele; ale od počátku až do konce stál na správné straně, nebál se, pomáhal lidem a měl v hlavě naprosto jasno, přestože jeho matka byla komunistka. Před časem jsem dávala na Facebook fotku jeho vysoké hubené postavy, jak už zase stojí jako maják pod koněm na Václaváku a protestuje proti Babišovi. Ten byl a je noblesní dodnes.
Zdroje:
