Článek
Narcistický manipulátor se pozná mj. podle toho, že se o něm často mluví v jeho nepřítomnosti. Má přehnaný obdiv vůči sobě, arogantní chování a žádnou sebereflexi. Tvrzení z psychologických příruček, na která jsem si v poslední době často vzpomněla. Jaký je opak takového člověka? Lidé čestní a upřímní, empatičtí vůči ostatním. Slušní a zdvořilí. Takoví tomu prvnímu typu rádi sedají na lep. Za sebe bych dodala, že také zřejmě mírně masochističtí, protože člověk se zdravým sebevědomím od toho prvního utíká.
Kundera se narodil v Brně, má rád Hermanna Brocha a astrologii, jeho život je spojený s FAMU a s vážnou hudbou. Kdyby mi ho před lety takto někdo popsal, nemohla bych být pro něj více zapálená. Dokonce před svým odjezdem bydlel několik desítek metrů od místa, kde nyní píšu. A moje životní filozofií je, že lidé by se měli setkávat spíš na tom, co je spojuje, nikoliv na tom, co je odlišuje.
O Kunderovi už jsem na svém webu psala. A před pár dny jsem měla chuť napsat znovu. Nějakou náhodou totiž při hledání dokumentů na Netflixu na mě vyskočil oslavný český film, zbožňující autora natolik, že jsem u něj nedokázala sedět a dodívala se na něj jen s největším možným zapřením z odstupu mnoha metrů, když jsem přitom vykonávala nějaké domáci práce. V tom snímku naprosto chyběla jakékoliv kritická místa o autorovi (který si říká romanciér), jako kdyby na světě mohl existovat někdo, kdo je naprosto bez chyb a do života ostatních zasáhl pouze v dobrém. Okamžitě jsem měla puzení o Kunderovi napsat, ale pak jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi psala kriticky o Gottovi a on druhý den zemřel a já jsem vypadala jako nějaká hyena; tak jsem to raději vzdala. A Kundera poté asi za dva dny skutečně zemřel.
Napsala jsem jenom na Facebook a tím jsem se pro sebe s kunderovským tématem vypořádala, že cítím Kunderu jako nepřijatý stín české národní povahy, se kterým bychom se měli ještě popasovat, když za jeho života to ostych před velikánem nedovolil
Kundera rozhodně nebyl jenom pozitivní; měl spoustu slabých míst a hodně neochoty o nich mluvit. Podle mě byla třeba Dagmar Šimková stejně talentovaná, nebo i víc, ale to už se nikdy nedozvíme, protože ona tu šanci nedostala a téměř 15 let v kriminále se na ní podepsalo. Kunderu autora ráda nemám, nelíbí se mi jeho ženské figury, nesnáším cynismus a jeho básním z 50. let jsme se na gymplu smáli. K esejům se vrátím; měl rád Hermanna Brocha a to je mi na něm sympatické. Bez toho, co si o něm myslím já, nebo kdokoliv, to prostě byl velký evropský autor a Češi by se s ním už mohli konečně nějak vyrovnat. Nezatajovat, co sám zatajoval, ale dát mu místo, které mu patří.
Glorifikace mrtvého spisovatele, která poté nastala a která se valila ze všech stran a nebylo před ní úniku, mi ale neustále vrtala hlavou. Zejména proto, že jsem posledních pětadvacet let věnovala šíření a vydávání knihy Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky, kterou považuju za nejlepší svědectví o komunismu a o tom, co jsme žili v 50. letech. Právě proto jsem ji před těmi mnoha lety znovu vzkřísila k životu, protože nikdo jiný neuměl popsat dobu komunistického temna jako ona. Kniha, kterou mnozí dokáží i po více jak dvaceti letech citovat zpaměti, kterou čtou lidé jedním dechem přes noc, protože má něco, co u Kunderových knih postrádám a to je schopnost vzbudit ve čtenáři emoce. A naopak jí chybí povýšenost, přezíravost a cynismus, v nichž je romanopisec z Brna mistrem.
Existují literární studie a kritiky, které Kunderovi přisuzují schopnost rozbíjet filozofické koncepty, ukazovat život jako paradox a vykreslovat povahu totalitního režimu. Někteří literární kritikové a školy pracují také s osobou autora, jiné ji odmítají jako nepodstatnou. Sama za sebe se nějak nemůžu smířit s tím, že by bylo nepodstatné, že zatímco elita tohoto národa byla zavřená ve vězeních – by the way, spisovatel Honza Beneš, který mi před smrtí věnoval jeho knihu, jejímž velkým fanouškem byl mj. Graham Greene, byl ve vězení ještě v 60. letech – Kundera v té době vstupoval do KSČ, vystupoval a znovu vstupoval; pobíral prebendy a odměny, nechal se oslavovat a publikoval texty typu Poslední máj (1955), který u nás na gymplu ve druhé půlce 80. let koloval po třídě a kterému jsme se vysmívali.
Podivní jste, vy komunisté…
Za štěstí lidí budoucích
svůj vlastní život dáte.
…
Podivní jste, vy komunisté…
Podobáte se rybáři, jenž uzřel
v daleké mlze pannu lunu
a do hluboké vody za ní
vyběhl omámeně z člunu,
Poému oslavující Julia Fučíka Kundera později škrtl jako všechno, co se mu do jeho životopisu nehodilo, stejně jako to, co se stalo s Miroslavem Dvořáčkem, k čemuž se nikdy nevyjádřil. Naopak místo toho sehnal na svou podporu kohortu známých autorů typu Salman Rushdie, Gabriel García Márquéz, nebo Nadine Gordimerová, jako kdyby oni sami nejlépe věděli, co přesně se stalo 15. března 1950 v Praze.
Asi není překvapivé, že se Kundera k celé záležitosti, která pro Miroslava Dvořáčka znamenala třináct let těžkého žaláře (přičemž prokuratura žádala trest smrti) ani nevyjádřil. Přičemž zcela normální lidskou reakcí by bylo třeba jenom říct to mě mrzí.
To samozřejmě v případě člověka, který sám sebe vidí jako demiurga, jako bůžka, který vodí své postavy jako marionety na provázku a určuje, jak je uvidí čtenáři i kritikové, není možné. Sebemenší vyjádření lidské účasti, slza, která by se zaleskla v oku, je jednoduše směšná.
Zajímavé a nejspíš i v řádu věcí logické ovšem je, že když se dříve Kundery ptali na jeho minulost v totalitní zemi – nejenže zatajil, jaké výhody měl a jak se mu podařilo proplouvat, zatímco někteří jeho kolegové byli zavření, či donucení k emigraci – mluvil o sobě dokonce jako o někom, kdo se živil boxem a byl téměř disidentem. Což mi nikdy nepřišlo jako důkaz jeho imaginace a smyslu pro hru, protože jsem v tom viděla spíš jeho neochotu podívat se pravdivě na svou minulost. Jiný intelektuál té doby, Václav Havel, ručil za své názory vězením.
Traduje se, že zatímco Kundera v 50. letech vyhazoval lidi ze studií a později zabránil Havlovi být přijat ke studiu na FAMU, Václav Havel se zasadil, že Nobelovu cenu získal básník Jaroslav Seifert, žijící v Praze a stavící se na obranu Plastic People, svobody slova a Charty 77, a ne česko-francouzský spisovatel, který toho na obranu disentu moc neudělal, ale možná že to je jen zlovolná pomluva.
Na sociálních sítích teď často běží Kunderův citát o tom, jak bychom se měli chovat ke zvířatům, s nímž nelze nesouhlasit. Hned mě ale napadne, že Dagmar Šimková našla jednoho konkrétního toulavého pejska na ulici, kterého se ujala a navzdory tomu, že to vypadalo nemožné, ho propašovala až do Austrálie. Ideje o dobrém vztahu ke zvířatům psané na papír jsou určitě správné; mnohem důležitější je ale schopnost něco udělat konkrétně, nebo ne?
Můj osobní názor, na který se mě nikdo neptá a který není směrodatný je, že autor, který ručí za své názory svým životem – a je ochoten za to jít dokonce do vězení – nemůže být na jedné lodi s někým, kdo píše to, co je právě žádané, nebo co si myslí, že mu momentálně přinese úspěch. Navíc mám starosvětský pohled na intelektuála jako na veřejné svědomí, na obhájce hodnot, který může zpochybňovat kdeco, ale musí přitom zastávat postoje humanismu, obhajovat svobodu a lidská práva. Intelektuál jako hlásná trouba totalitního režimu není nic jiného než jeho slouha.
Existují tací, i když jich mnoho není, kteří to pochopili a zpětně si sypali popel na hlavu. To ovšem není Kunderův případ; ten vždy a za všech okolností musel vypadat dobře, takže i veškerá jeho vystoupení v posledních mnoha letech podléhala obsesivní kontrole sebeobrazu, který si pečlivě vymodeloval a vysnil.
Dějinnou spravedlností ale podle mě je, že zatímco Kafka a Musil budou nejspíš čtení i po stech letech – jak si správně povšimla jedna česká literární kritička, Kundera tím, že se šikovně zařadí na konec této řady, se jedním z nich opravdu nestává – a doba Hermanna Brocha podle mě teprve přijde.
Dagmar Šimkovou doufám budou číst budoucí generace jako obraz kruté doby. Ženské psaní, které bylo po staletí a tisíciletí umlčováno, mluví totiž o historii trochu jinou řečí; řečí, která bude pochopitelná i po mnoha letech. Řečí, která byla celá léta umlčovaná mimo jiné proto, že Kunderové všech dob měli ostřejší lokty a větší schopnost jít s dobou, sklonit hlavu a říct, co se od nich čeká.
Kundera samotný dostane co proto od nastupující generace literárních kritiček – ostatně pomalu už dostává – a jeho mechanické obrazy budou nejspíš čteny jako obrazy doby; podobně asi jako se dnes díváme na socialistický realismus.
Zajímavé v tomto světle je, že jeho guruy Kafku a Brocha spojovala kromě literárního nadání a jasnozřivosti vůči dějinám také jedna věc a tou je obdivuhodná česká novinářka, překladatelka a spisovatelka Milena Jesenská. Na oba dva měla výrazný vliv, oba se s ní po svém ve svém díle vyrovnávali. Jak ta by asi hodnotila Kunderu? To netušíme, můžeme se ale domýšlet.
Pro mě je podstatné vyjádření Růženy Grebeníčkové, ženy, kterou mám navždy spojenou jak s Brochem, tak s Ödönem von Horváthem, ženou, která měla k autorům, k nimž se Kundera vztahoval, co říct. Podle ní byl Kundera pozér a kýčař.
Možná, že ženy dokáží jeho dílo právě skrze popis ženských postav mnohem jasnozřivěji prohlídnout. Milena z Dopisů Mileně, nebo Růžena z Náměsíčníků jsou postavy žen, jaké Kundera nikdy v životě nedokázal stvořit.
Co je vlastností knih a dramat, která nás uhranula a zřejmě budou uhranovat i po stech letech? Král Oidipús, Antigona, Médeia, Élektra, Lady Macbeth, Romeo a Julie, Hamlet, Ofélie, Faust a Markétka, Luisa Millerová, David Copperfield, Tess z d'Urbervillů, Heathcliff, Viktorka od splavu, Kašpar Hauser, Ema Bovaryová, Moll Flanders, Soňa Marmeladová, Jean Valjean, Swan, Anna Karenina, Štěpán Dedalus, Justina a Balthazar, Harry Haller, Jurij Andrejevič Živago a Lara, Atticus Finch, Remedios, Francouzova milenka, Tóru Watanabe, Paní Dalloway, Laura Brown a Clarissa Vaughan a všechny ty další postavy, které s námi žijí a nedají nám spát, protože s nimi prožíváme emoce, které je člověk schopný zažít a fascinují nás právě tím, že v sobě ukrývají protiklady, vzbuzují vášně a sami vášním podléhají? Nedokážu si představit jedinou Kunderovu postavu, která by ve mně nějaké podobné pocity vzbuzovala. Možná když si vzpomenu na zhrzeného milovníka z povídky Já, truchlivý bůh, vzbudí se ve mně odpor k tomu, kdo něco takového vymyslel. Nemluvě o tom, že je mým osobním názorem, který mi nikdo nevezme, že autor popisoval pouze to, co sám zažil, co chtěl zažít, nebo co si ve svých pomstychtivých fantaziích vysnil.
Je mi líto, že asi naštvu lidi, kterých si vážím – Kundera ale nepopisuje prolhanost a cynismus doby, popisuje jenom sám sebe.
