Článek
Einstein prý začal mluvit až ve třech letech. Churchill opakoval šestou třídu. Beethovenovi jeho učitel říkal, že jako skladatel nemá žádnou naději. Disneyho vyhodili z novin pro „nedostatek nápaditosti“. Edisonovi říkali učitelé, že je příliš hloupý na to, aby se mohl něčemu naučit. Newton se učil velmi špatně. Otec sochaře Rodina pravil „mám za syna idiota“. Tolstoj byl vyhozen z vysoké školy pro „neschopnost a lenost“. Povídku Racek od Richarda Bacha odmítlo osmnáct vydavatelů.
Ať už Einstein začal mluvit ve třech nebo v pěti, je to úplně jedno. Pro běžné okolí prostě nesplňoval představu, jak má vypadat normální dítě. Pamatuju si, jak můj nejstarší syn do dvou let vůbec nic neříkal. Začal až tehdy, když jsem mu ukázala jeho novorozeného bratra. To jím otřáslo natolik, že začal mluvit rovnou v celých větách. Totéž nejmladší dcera s prognózou, že se nejspíš ani nenaučí pořádně česky. Dnes drmolí anglicky tak rychle, že jí přestávám rozumět.
Podařilo se mi vychovat už několik dětí bez toho, aniž bych četla většinu jejich vysvědčení. Nikdy nezažily pocit, jaké to je, mít jedničku nebo pětku, protože naštěstí už patřili ke generaci, která dostávala ve škole pouze slovní, či bodové hodnocení. Dnes jsou někteří z nich už dospělí, mluví naprosto skvěle anglicky a francouzsky, neustále se vzdělávají a vymýšlejí nové projekty a nic pro ně není problém, protože si se vším dokážou poradit.
Jako největší vyznamenání svých rodičovských kompetencí jsem jednou náhodně vyslechla tento rozhovor:
– Já si nedovedu vůbec představit, co bysme museli udělat, aby na nás byla máma naštvaná!
– No, třeba kdybys podpálil školu, tak ona by na to řekla: „To nic, to se stane!“
Změnilo se naše školství?
Naše školství je až na výjimky stále na dost strašné úrovni. Když sleduju některé běžné postupy, i po těch letech se mi vracejí pocity z dětství, kdy jsem druhého září odložila aktovku před mlékárnu s tím, že ji nebudu potřebovat, protože do školy už chodit nebudu, a šla domů.
Poté, co se mi později přece jen podařilo odmaturovat, jsem s velkou úlevou roztrhala a spláchla všechna vysvědčení.
Když jsme na gymnáziu brali Franze Kafku, učitel se mě zeptal, zda jsem něco četla. Řekla jsem, že ano, a on vyzval spolužáky: „Pište si.“ Odvyprávěla jsem jim celého Kafku v podstatě sama.
Jindy jsem ho přistihla, že nezná nějakou antickou komedii. Na vysvědčení jsem pak měla z češtiny a literatury čtyřku. Když se dnes živím psaním scénářů a knih a jedna má kniha je doporučenou četbou v čítance pro děti, mám lehký pocit zadostiučinění.
Ani na vysoké škole to nekončí
Za celou dobu jsem potkala jen jediného učitele, laskavého ředitele gymnázia, kterého moje znalost Monetova obrazu o mlze nad Temží neiritovala, ale naopak ji oceňoval. Nebyl jako naše třídní, která byla udivená mým přáním půjčit si ve školní knihovně Kerouacovu On the road, protože to podle ní dosud nikdo v historii školy nechtěl. Když mě později před maturitou vzali na DAMU, brala to osobně a trvala na tom, že přijetí neplatí, protože mám absence v chození do sauny v hodinách tělocviku.
Na vysoké škole šel můj odpor vůči známkování tak daleko, že jsem index omylem vyhodila do smetí. Moje podvědomí to zřejmě udělalo za mě, aby mě zbavilo stresu. Jenže jsem si moc nepomohla, musela jsem později obcházet všechny učitele, aby se mi zapsali znovu.
Naprosto surreálná scéna nastala, když jsem šla pro podpis za režisérem Jiřím Svobodou. Pozval mě na právě probíhající sjezd komunistické strany. Byla jsem v té době signatářka Charty 77, disidentka a člověk, který se po listopadu při studiích na FAMU živil psaním komentářů do novin, kromě jiného o zločinném totalitním režimu. Staří soudruzi mi ochotně radili a vítali mezi sebou jako mladou soudružku. Musela jsem se překonat, projít mezi všemi těmi delegáty, nechat si Jiřího Svobodu přivolat a poprosit ho, aby se mi zvěčnil do příslušné kolonky.
Jediná škola, která mě kdy v životě bavila a kam jsem se vždycky těšila, byla Homeopatická akademie. Po osmnácti letech studia jsem konečně našla něco, co mě zajímalo. Studium rostlin a zvířat, minerálů a jedů, lidské psychiky a emocí bylo na jedné straně téměř detektivním pátrání po nalezení správného léku a na straně druhé přemýšlením nad lidmi a jejich osudy.
Když jsem po druhém ročníku napsala výsledky testu na papír a šla domů, vyučující za mnou běžel po chodbě, udivený tím, jak rychle jsem test vyřešila. Do třetího ročníku už jsem nenastoupila, přestalo mě to bavit. Šla jsem studovat k ukrajinskému lékaři, který měl mnoho desítek let zkušeností z praxe na Ukrajině a studia v Moskvě.
Škola není dobrým místem pro ty, kdo mají trochu ADHD
Když k tomu připočítám, že mám odjakživa problém sedět dlouho na místě a nemoct reagovat, je zřejmé, že jsem u svých učitelů nikdy nebyla moc oblíbená. Po mnoha letech mí spolužáci vzpomínali, jak jsem v páté třídě doplňovala učitelku, která nám něco říkala o Balzacovi. A sotva jsem dosedla, už jsem se hlásila znovu: „Já bych ještě chtělo něco k tomu Balzakovi!“
„No dobře, ale už si sedni!“
Ne všichni byli osvícení jako paní učitelka Růžena Kašpárková, kterou jsme měli v první třídě. Když viděla, že mám všechno hned hotové, poslala mě proběhnout se na chodbu.
Kromě metod paní učitelky Růženky mi nejvíc vyhovoval systém na FAMU, kdy jsme v počtu tří chodili s vyučujícím do vinárny. Místo psaní scénářů nám tam vyprávěl, jak nad námi lítá ve vrtulníku Petruška Šustrová, která nás sleduje. Později se ukázalo, že s ní měl díky svému zapletení s StB nevyřízené účty.
Pětka s vykřičníkem
Lituju všechny děti, které mají těžkou hlavu z vysvědčení. Někdo by jim měl říct, že vysvědčení ve skutečnosti neznamená vůbec nic, je to cár papíru, který se dá kdykoli vyhodit.
To, že je některé dítě vystresované z výsledků natolik, že raději ukončí svůj život, je naprosto šílené. Rodiče takových dětí by měli mít na vysvědčení rodičovských kompetencí pětku s vykřičníkem. Stejně jako ti, kteří své děti za špatné školní výsledky „pouze“ bijí. Taková pětka by se měla trestat odnětím svobody.
Násilím či zastrašováním nikdy nikdo nic dobrého nevymyslel a nedosáhl. Kdoví, kolik Einsteinů a Beethovenů mohl svět mít, kdyby je v zárodku nezničili jejich rodiče či učitelé.
