Zemřel kameraman Jaromír Kačer, nositel Českého Lva za nejlepší kameru

Uprostřed rodinné oslavy, kde se nás sešly tři generace, jsem dostala jen těžko uvěřitelnou zprávu. Zemřel Jaromír Kačer.

Jaromír byl pro mě nejbližší partner, kameraman, se kterým jsem víc jak čtvrt století sdílela kromě filmů a představ o něm také náhledy na život a názory na svět showbyznysu.

Byl známý tím, že si látky pečlivě vybíral a odmítl i řadu zvučných jmen, protože nesouhlasil s poselstvím příběhu. Zůstával proto solitérem, kterého sice velmi oceňovali lidé od filmu a zejména kolegové kameramani, ale kromě Českého lva a ceny kameramanské asociace moc věhlasu mimo branži nezískal. Jemu to ale  nevadilo; zůstával svůj.

Hned první film, který jsme spolu natočili, promítali prý kameramanům na FAMU, protože kamera byla úžasná. Vzhledem ke skutečnosti, že mě z České televize oslovili v době, kdy jsem měla čtyřdenního syna a druhému nebylo ani dva roky – a scénář nebyl hotový – natáčení vypadalo podle toho. Ale zůstalo mi z něj několik dobrých věcí: cena pro mentálně postiženého Vojtu Orla v hlavní roli, výtvarnice Andrea Králová, autor hudby Michal Vilím a právě Jaromír, s nímž jsme utvořili nerozlučnou dvojici. Kolega z produkce nás označil (ještě společně s naším zvukařem narozeným ve stejný den a měsíc jako Jaromír) za nový mozkový trust Podivíni sro. Opravdu; bylo na nás něco podivného, zejména neochota podřizovat se mainstreamu. U druhého filmu už Jaromír spolu s Karlem Rodeem získali čestné uznání a film Cenu Oty Hofmana za nejlepší film na festivalu pro děti v Ostrově. Kvůli třetímu filmu za námi přijeli z Ostravy, kdy si dramaturg vymínil, že ho budeme dělat my dva, ale poté, co jsme rozjeli přípravy, nás vyštípal jeden neomalený kolega, kterému vypadl nějaký kšeftík a potřeboval něco natočit. Nebránili jsme se a začali dělat dokumenty.

Vidět Jeroma, jak jsme mu říkali mezi sebou ve štábu, v televizi, bylo až neuvěřitelné Nikdo nedoufal, že se tam objeví. A nakonec jsme spolu natočili přes dvacet Třináctých komnat a několik malých i velkých dokumentů. Bořka Šípka, Ivana Martina Jirouse, Karla Schwarzenberga. Osm z nich ve spolupráci s naším společným kamarádem Jardou Duškem, který při jedné příležitosti zmínil, že Jaromír žil jako Kristus. Byla v tom nadsázka, ale svým způsobem pravdivá, protože Jaromírovi všechno špatné bylo cizí.  Míněno: ambice, drby, kšefty pro peníze, nepoctivost, lhostejnost. závist, nenávist, hloupost, omezenost, facha.

Spousta lidí, které jsme točili, už tu není. Havel, kníže, Lanďák, Bořek Šípek, František Lízna, Jiřina Prekopová, Hanka Androniková, Magor, Sváťa Karásek. Nikdy jsem nelitovala, že je točíme místo pohádek. Hrané věci můžeme točit vždycky. ale přišli bychom o možnost dokumentovat skvělé lidi, říkala jsem. Jaromír mezitím dál točil filmy a za jeden z nich – Pouta   – právem získal Českého lva. Po slavné Cestě pustým lesem, kterou natočil jako mladíček, to byla konečně chvíle znovu zazářit. Od té doby se dveře netrhly a jako kdyby se z Jaromíra stal nějaký nový, úplně jiný Jaromír, najednou měl práce tolik, že nevěděl co dřív. U nás, i v zahraničí. Jak jsme dřív na sebe čekali, tak tentokrát už jsem musela hledat i jiné kameramany, ale vždycky, když to šlo, jsme se k sobě vraceli.

Jaromír se mezitím oženil s mou spolužačkou Štěpánkou a měli spolu syna, který se jmenoval stejně jako můj syn. Jeho starší kluci, kteří s námi jako malí byli na natáčení, mezitím vyrostli a pokračovali v otcových stopách. Jaromír málokdy mluvil a jen velmi nerad mluvil zbytečně; ale jeho průpovídky dodnes baví lidi kolem něj. Když slyšel mého malého synka říkat ten Jaromír je kuřák jak něco. tak mu odpověděl průpovídkou, kterou si pamatuje dodnes: když něco děláš, tak to máš dělat pořádně!

Oblíbená také byla jeho rada jedné televizní hvězdičce, která se mu snažila vysvětlit, z které strany ji má brát a kde jí to víc sluší, protože má takový a makový nos. Jerom to pozorně vyslechl a pak prohlásil: A nebylo by lepší se s tím naučit žít?

Mně se za těch 25 let upřímnosti a totální otevřenosti jednou podařilo, že jsem se nezdržela a nějak sarkasticky komentovala jeho pomalost  a zapomněla jsem, že sice sedím v autě, ale jsem připojená na zvuk a Jaromír mě slyší. Okamžitě mi to ovšem došlo, tak jsem zmlkla. Na druhém konci bylo chvíli hluboké ticho a pak se ozvalo: Toto ale nebylo pěkné! Nutno ovšem podotknout, že Jaromír byl člověk, který dokázal půl dne stavět koleje pro jeden záběr a vůbec ho nerozhodil produkční, který chodil kolem a rval si vlasy z hlavy.

Když jsem teď psala o těch lidech kolem FAMU, kteří se pokoušejí osočovat, okřikovat a mistrovat mladé filmařstvo, je to tak vzdálené Jaromírovu světu jak jen může být. Před třemi týdny jsem mu ještě přála k svátku, domlouvali jsme se, že až se vrátí náš další kolega Petr z Kanárských ostrovů, znova se zase sejdeme. Před ani ne dvěma týdny se vrátil a hned jsme se sešli, že společně zavoláme Jaromírovi.

Mimo jiné jsme vymýšleli, jak ho nějak alespoň trochu zapojit do společné práce. Nezvedl ale telefon a Petrovi se ozval až ve chvíli, kdy jsme byli na ulici a neslyšeli ho. Dohodli jsme se pak, že mu zavoláme znovu až budeme zase spolu, což bylo před pár dny. Sraz jsem ale bohužel musela zrušit a přesunout na další týdem.  A ten bude už bez Jaromíra, protože v den naší plánované schůzky zemřel.

Vůbec netuším, jak se s tím vyrovnám. A myslím na jeho blízké. A na všechny ty filmy, které ještě mohl natočit a nenatočí, zatímco splachovací charaktery jako Leni Riefenstahl a Otakar Vávra se dožívají sta let. Je to strašně nespravedlivé.