Článek
Dozvuky postmoderního mýtu o tom, že každý má svou část pravdy, takže je třeba dát prostor pět minut Židům a pět minut Hitlerovi, nese své ovoce zejména tam, kde je země postavená na vlastních mýtech, s nimiž se nikdy nevyrovnala.
Mýtus o holubičí povaze (rozpáraná břicha těhotných sudetských Němek jsme vytěsnili), Rukopis zelenohorský a královédvorský dokládající naši slavnou historii (ano, i dodnes existují lidí, kteří v jeho pravost věří), balada o zlých a neplodných Norech, kteří rodí děti s největším počtem Downovým syndromů na světě, a proto musí péct koláčky ze slz slovanských dětí (volně interpretovaný příměr Petra Gočeva, který podle mě nejlíp vystihuje situaci), hilsneriáda, Anticharta a další a další. V dnešní době také mýtus o ultraortodoxní a extremistické levici, která je odpovědná za veškeré zlo světa.
Jedním z takových mýtů je životní příběh Věry Sosnarové Svatá, který nyní ožil na televizních obrazovkách díky Jiřímu Strachovi. Člověku, který popírá MeToo a zastává se soudně usvědčených násilníků jako je Harvey Weinstein. Jenom ne Strach, chtělo by se říci slovy Oty Rambouska.
Spoléhat na pravdivost vyprávěného příběhu Jiřím Strachem moc nejde, protože jeho interpretace reality dosud téměř vždy byla zabarvená ideologií, či náboženstvím a sám Strach vystupuje jako přinejmenším Milada Horáková XXI. století a veškerou kritiku odmítá. V tom se trochu podobá mému spolužáku Janu Hřebejkovi, který mě stejně jako Strach zablokoval na sítí X, abych nemohla psát své názory na jejich interpretace minulosti. Ke zdravému prostředí ale podle mě přispívá možnost diskuse a zveřejňování argumentů, nikoliv představa o vlastní neomylnosti, kterou má snad jen Duch svatý.
Zajímavé v této souvislosti je, jak často minulost interpretují právě muži a jak málo se dává prostor ženskému pohledu na svět. (Psala jsem o tom v posledních vydáních knihy Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky; srovnání mezi tím, jak na minulost vzpomíná Ginzburgová a jak Solženicyn; k tomuto tématu se jistě ještě budu vracet.) Považuju za velmi důležité mluvit o historických faktech poctivě. Přestože Češi milují falešné vzpomínky.
Od Rukopisů přes Michalákovou k Sosnarové
Možná si někdo vybaví příběh s koťátkem, kterého najdou ruští vězni, ujmou se ho a ono jim pomáhá přežít hrůzy každodenního života. Člověk, který takové hrůzy prožil na vlastní kůži podotkl, že takové zvířátko by nevydrželo ani vteřinu. Vězňové by se servali o to, kdo jej roztrhá zaživa.
Vzbudit emoci prostřednictvím literární fikce je ošemetné. Nejvíc emocí totiž paradoxně vzbuzují vyprávění svědků, které jsou oproštěné od fabulace. Pro mě jsou nejsilnějším čtením o komunismu a komunistickém vězení knihy Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky a Krutá cesta Jevgenije Ginzburgové. Komunistická novinářka Ginzburgová, která strávila v gulagu a později ve vyhnanství mnoho dlouhých let, má schopnost strhnout čtenáře natolik, že její knihu, která má několik set stran, dokáží čtenáři přečíst téměř na jeden zátah.
Půjčila jsem ji jednou kamarádce o vánočních svátcích. Uvařila dětem a manželovi a četla tak dlouho, dokud neskončila – tři dny v kuse.
Dagmar Šimková nemá knihu tak dlouhou, dá se přečíst za jednu noc, což – jak mi stále někdo dokládá – udělalo většinu čtenářů, kteří nemohli jít spát, dokud nevěděli, jak příběh skonči. Obě autorky přitom strávily v zajetí dohromady několik desítek let. Jejich knihy jsou výjimečné tím, že si nevymýšlí a nepřikrašlují skutečnost; jen popisují každodenní trápení, příkoří a snahu přežít. Bez vymyšlených koťátek, a o to silnější.
Dřív jsem trávila hodně času s lidmi, kteří prošli vězením, nebo zažili holocaust. Vybudovala jsem si tím jakousi závislost na utrpení, takže když jsem čekala staršího syna, scházela jsem se s Otou Krausem a sbírala jeho vzpomínky na Osvětim. Do nemocnice se starším synem a před porodem mladšího už jsem si rovnou zabalila obsáhlou knihu Anny Applebaum Gulag s tím, že budu mít alespoň čas na čtení.
Lidí, kteří byli věznění za války, nebo v komunismu, jsem potkala mnoho a někteří z nich se stali mými nejbližšími přáteli. Strávila jsem s nimi mnoho dnů, hodin, procházek, výletů, obědů a večeří, popíjení vína a povídání.
Vláďa Struska (11 let) povídal o tom, jak u nich na zahradě sedával Prokop Drtina a že v mládí spolupracoval jako médium známého parapsychologa Břetislava Kafky. Ota Rambousek (15 let), místo o sobě mluvil raději o Mašínech. Anastáz Opasek (11 let) se zajímal o umění a měl rád krásné ženy, dobrý koňak a psaní básní. Irenka Vlachová Šimonová (12 let) uvažovala v pětaosmdesáti o novém faceliftingu, vozila mi z Holandska parfémy a šaty a brala mě na večeře k Pohlreichovi.
Opravdu nikdy jsem se nesetkala s tím, že by kdokoliv z těchto vzácných lidí sám od sebe vzpomínal na muka, která prožil. Opat Opasek jedenkrát řekl, že samovazby, které podstupoval a které v úhrnu trvaly téměř dva roky, byly tak strašné, že kdyby se nedokázal modlit, nejspíš by se zbláznil. Irenka se za celá ta léta k tématu násilí přiblížila jen jednou a bylo to pro ni tak bolestivé, že jsme o tom hned přestaly mluvit. Proto když jsem někde poprvé narazila na novinový titulek odkazující k Věře Sosnarové, který poukazoval na to, že už ve vlaku cestou do gulagu ji několikrát znásilnili, ani jsem se na text nepodívala. Jistě je možné a stává se, že člověk je přestálým utrpením natolik ztraumatizovaný, že se zblázní. Pokud to ale není ten případ, a přesto nahlas vykřikuje o svém utrpení, působí to divně. Odmyslete si gulag a jednoduše si představte ženu, která přijde do televize a začne hned vypočítávat nahlas detaily svého znásilnění.
V příběhu Věry Sosnarové je zapleteno mnoho emocí, které lidem brání podívat se na to, co se stalo. Kromě toho u nás stále existuje paranoia z „Rusáků“, kteří všechno zfalšovali, ututlali a zatloukli. Přitom Solženicynova kniha o gulagu Jeden den Ivana Denisoviče vyšla už v roce 1962; sama mám doma české vydání z roku 1963.
Předpokládám, že Věra Sosnarová při svém pobytu v SSSR slyšela nejrůznějších vzpomínek na válku a hladomor mnoho a že si z vyprávění cizích lidí utkala falešnou vzpomínku na svůj neexistující život. Do ní se posléze zamotala natolik, že už jí sama uvěřila a bylo těžké rozmotat, co se skutečně stalo a co ne.
Věra Sosnarová se dostala do SSSR jako dcera otce, který se pokoušel zfalšovat doklady o svém, působení tak, aby získal výhody, a matky, která se živila prostitucí a požádala pro sebe a děti říšské občanství. Kromě toho byla prý matka konfidentka gestapa a sestra později údajně udávala StB. Sosnarová absolvovala jen čtyři třídy základní školy a její život byl nesporně krutý a plný utrpení. Bohužel ale nevlastnila jediný dokument, který by dokazoval, že v gulagu skutečně pobývala. Přitom všichni propuštění byli vybaveni dokladem, bez něhož by se těžko mohli volně pohybovat.
Ani oficiální pátrání českých úřadů ve věci nepřineslo žádné potvrzení. Na přímý dotaz v pořadu DVTV před pár lety Sosnarová neodpověděla a detailním popisům, nebo konkrétním faktům se vždy vyhnula. Místo toho až do své smrti objížděla zemi s besedami plnými emocí a slz, kde mluvila o pojídání lidí, hromadném upalování a dalších těžko představitelných hrůzách.
O hladomoru na Ukrajině a v Rusku dnes už víme velmi mnoho. Stejně jako o hromadném upalování za války. Světoznámou psychoanalytičku Sabinu Spielreinovou i s dcerami zahnali spolu s dalšími do místní synagogy a tam je zastřelili a upálili. Takových zpráv se dochovalo o druhé světové válce plno.
Stejně jako neexistuje doklad o tom, že byla Sosnarová v gulagu, neexistuje ovšem ani doklad o tom, že by se v gulazích dělo něco podobného. Předpokládám, že Věra Sosnarová při svém pobytu v SSSR slyšela nejrůznějších vzpomínek na válku a hladomor mnoho a že si z vyprávění cizích lidí utkala falešnou vzpomínku na svůj neexistující život. Do ní se posléze zamotala natolik, že už jí sama uvěřila a bylo těžké rozmotat, co se skutečně stalo a co ne. Žel bohu za znásilnění, či neoprávněný pobyt v ruském vězení se odškodnění nedává – i když by jistě bylo spravedlivé - za gulag ano. Nejspíš proto se tedy Věra Sosnarová se svým neskutečným příběhem přihlásila.
Češi rádi slyšeli, že mají rukopisy, které potvrzují slávu národa. Nevadí, že byly zfalšované, důležitější bylo, že potvrzovaly národní sebevědomí. To bylo před více než sto lety. Podobně před časem většina národa hromadně uvítala smyšlenou historku ohledně údajně nespravedlivého odebrání bratrů Michalákových, která jim měla potvrdit obavu, že ti zlí Norové (čti nacisté) už zase loupí české děti. Nepravdivost některých mediálních příběhů přitom čiší už na hony.
Poznávacím znamením je vždy vzbuzení obrovské vlny emocí. Normální lidské osudy, zmařený život krásné a nadané Dagmar Šimkové, která se po čtrnácti letech kriminálu nikdy nevdala a nemohla mít děti, stejně jako osud Jevgenije Ginzburgové, která v době, kdy byla vězněná, přišla o jednoho ze synů a sama pak adoptovala opuštěnou dceru jiné politické vězeňkyně, svou zdánlivou obyčejností tolik emocí, a tak masově jako osud Věry Sosnarové nevyvolávají.
Člověk většinou nepředpokládá, že mu lidé lžou. Vcítit se do něčího utrpení je mnohem snadnější než k němu přistupovat s kritickým rozumem. Kdo by nevěřil staré ženě, která pláče, když vzpomíná na svůj život?
Věra Sosnarová používala klišé, které stále i dnes vyvolávají emoce. To, že Rusové byli naši úhlavní nepřátelé sedí. Smutnou skutečností je i fakt, že v gulazích skončili kromě miliónů jiných také Češi. Co ale zcela určitě pravda není, je příběh Věry Sosnarové tak jak ho podávala ona sama, ačkoliv samozřejmě v některých jednotlivostech pravdivý být může.
Někteří lidé tvrdili, že je třeba „slyšet poselství“ nešťastné staré ženy a nešťourat se v detailech. Tak to ale není. Je to přesně naopak. Pokud připustíme, že historii můžeme stavět i na lži, dáváme tak munici do ruky budoucím možným popíračům lidského utrpení a dopouštíme se tak křivdy na těch, kterým se skutečně stalo.
