Článek
Byla jsem se starším synem a nejmladší dcerou v obchodním domě na indickém jídle, které u nás všichni milují, Chodili jsme k Indům ještě v době, kdy v Praze téměř žádní nebyli, a vydrželo nám to doteď; nikdy nás to neomrzí.
Když nám signalizovala krabička na stole, že je jídlo hotové, automaticky jsem vstala, ale syn řekl, ať si sednu, že to přinese sám. Vrátil se po chvíli a jeho výraz, který byl veselý a spokojený, se najednou změnil.
„Tamhleten chlap,“ řekl a ukázal rukou za sebe, „zničehonic praštil malého kluka jen proto, že nestihl včas zareagovat.“
Všichni u stolu jsme se otočili a uviděli poměrně vypaseného muže ve středních letech, v brýlích a v plnovousu, který seděl u stolu sám se třemi dětmi.
„Cože?!“
„Nestačil ho dostatečně rychle upozornit, že je jejich jídlo hotové a on ho praštil. Normálně mu dal bombu. Ne že by ho jen tak plácnul, nebo mu dal pohlavek. Praštil ho do hlavy.“
Sevřel se mi žaludek. Radost z indického jídla byla tatam.
„Počkám si na něj,“ řekl syn, „a tomu klukovi řeknu, že jednou přijde doba, kdy mu to vrátí.“
„To je rozumné,“ odpověděla jsem stále se sevřeným žaludkem a přemýšlela nad tím, co by bylo nejlepší. “ Je potřeba podpořit toho kluka a dám mu najevo, že není sám a že to, co dělá ten fotr, není OK.“
Kolem zrovna procházela dvojice policistů v černém, kteří obhlíželi terén. „Kdybychom byli země, kde se týrání dětí bere vážně, přišli by jako na zavolanou,“ řekla jsem.
„No jo, ale to bychom asi museli žít v Norsku,“ komentoval to syn a měl pravdu.
Když spočítám celkově své zkušenosti s českou policií, kdy jsem opakovaně nahlašovala týrání dětí, možné zneužívání, obtěžování na sociálních sítích nebo matku vražednici, ani jednou nezareagovali tak, jak bych si představovala. Policajti byli dobří, když měli udělat něco konkrétního: Pomoct se zatoulanými psy uprostřed rušné silnice, naložit z mostu zraněnou labuť. Ve chvíli, kdy měli přemýšlet nad tím, jestli něco je týrání dětí, nebo není, až na dvě výjimky selhali. Pokud bylo dítě živé a dýchalo, nemělo zpřerážené všechny kosti, lebku a nos, tak víceméně zas tak o nic moc nešlo.
Dokonce mi o matce vražedkyni, kterou později odsoudil soud do vězení, tvrdili, že nic neudělala a že je stejně na útěku, ačkoliv bydlela pár set metrů od jejich služebny. Policistka z Prahy 7 mě za mé snahy obvinila z křivého obvinění, což bylo naprosto absurdní, protože jsem předložila důkazy. Její kolega na služebně ani nehlesl, zato se oblékl do trička s hanlivými nápisy týkající se LGBTI+. Naštěstí to státní zástupkyně shodila ze stolu.
Takže i tentokrát si asi budeme muset poradit sami.
Po zbytek oběda jsme zvažovali, co udělat.
„Hlavně tam nechoď,“ kladl mi na srdce syn, který zná mou prudkou povahu. Ani léta meditační praxe a psychologických výcviků mě neochrání a když vidím někoho, kdo ubližuje dětem nebo zvířatům, má první reakce je pořádně ho praštit.
„A co budeš dělat, když tě napadne?“ zeptala jsem se. „Kdepak, půjdeme všichni, aby u toho byli svědkové.“
A když jsme vstali a odnášeli podnosy s talíři, přesně v tu samou chvíli se zvedla i skupinka tří dětí s mužem. Líp by to nikdo nenaplánoval, divže jsme do sebe nevrazili.
„Odnes to támhle, tady není místo,“ navigoval taťka syna, kterého před chvílí praštil, pryč od nás, a úslužně nám vytvářel prostor.
Než se tak ale stalo, můj syn se obrátil k malému chlapci a řekl mu: „Nic si z toho nedělej! Až vyrosteš a budeš velký jako táta, tak mu to vrátíš!“
Úslužný taťka bryskně přešel do ofenzivy a prohlásil, že on své děti bije opravdu jen výjimečně, skutečně jen málokdy, a to jen tehdy, když si to doopravdicky zaslouží. Aha. Takže když nereagují dost rychle.
Připočtěte k tomu, že jste v nákupním centru v Praze, kde jsou kolem desítky lidí a ani to vás nezastaví – jaké to asi bude doma, kde si můžete dělat, co chcete?
„To je váš biologický syn?“ zeptala jsem se, protože mě na chvíli napadlo, jestli to třeba není dítě jeho partnerky.
„Já mám tři děti a vychovávám je dobře!“ vypnul taťulda hruď. Málem jsem připojila dotaz, jestli není z Aliance pro rodinu, ale raději jsem se ovládla a spolkla to.
„Mě můj otec také bil a já vychovávám své děti dobře!“ sdělil nám na odchodu a tím vlastně dokázal, že je to jen další ztraumatizovaný chudák, zbabělec, který si dovolí na dítě, ale nikdy nepřekročí stín svého otce.
I já jsem byla v dětství bitá a nikomu jsem si nestěžovala, taky proč a komu. Nikoho by to nezajímalo, nikdo by se do toho nehodlal plést a nakonec děti se mlátily úplně běžně. Mé kamarádky dopadly i mnohem hůř, ať už byly ze Zlína, z Prahy, nebo z Bratislavy, jak jsem zjistila později, když jsme byly dospělé a mluvily spolu o tom. Jejich tatínkové jim zlomili ruku nebo je kopali do hlavy. Všechny jsme byly z tzv. dobrých, bílých, heterosexuálních, vzdělaných, nerozvedených a úplných rodin. Naši otcové měli vysoké školy, jeden byl dokonce filharmonik!
Považuju za své osobní štěstí, že se mi tento bludný kruh podařilo přetnout a že mí synové už takoví nejsou. Takže mě nepřekvapí, když přijedou do cizí země a okamžitě se zamotají do pouliční rvačky, kdy muž s nožem pronásleduje ženu, za naprostého nezájmu okolí. A dokážou se zastat slabších. Na rozdíl ode mě, velmi elegantně, velmi diplomaticky a v několika jazycích.
Kdyby to tak nebylo a já bych vychovala generaci dalších agresorů, musela bych se nejspíš střelit do hlavy.
