Článek
Po týdnu zde začínáme chápat jejich život. Prvotní rozčarování z chabého vybavení kuchyně již neřeším, protože toto je opravdu jejich standard.
Nikdy nevycestovali z Albánie. Původně jsme v dobrém chtěli „decentně“ navrhnout, aby ty hnusné pánvičky vyházeli a koupili nové, ovšem jsme v jejich zemi, jejich kultuře.
V Indii taky nikomu nebudu říkat, aby si utíral zadek papírem.
Oceňujeme, že se opravdu snaží. Koupili krásné načechrané ručníky, které máme jen my, koupili nové posezení a sami sedí na prasklých plastových židlích. Nabízí okurky ze zahrádky, paddleboard a jsou vážně hodně milí.
Rodina žije v domě celý rok, není to nějaká letní chatka, jak jsme si prvně mysleli. Oni v tom jednom pokoji skutečně bydlí a zbytek pronajímají. Když se vedlejší pokoje uvolní, tak tam spí děti.
Klíč výběru jsme neodhalili, ale máme tušení, že zde funguje pravidlo „očůraného území“, jelikož při příjezdu jsme v míse našli žlutou tekutinu a určitě nešlo o citronový Bref.
Standard na venkově je koupelna, kde není sprchový kout ani závěs či zástěna. Prostě vykachlíkovaná místnost s umyvadlem, WC a sprchou.
Osprchujete se tedy v místnosti, případáte si jako ve veřejných sprchách v lázních a když zapomenete předtím oddělat toaleťák, tak máte smůlu. Mokrým se utírá fakt blbě.
Okno do koupelny je vypadlé z vrchních pantů, takže se otevírá pomocí šňůrky, která je umně obvázaná kolem okna. Při otevření zatáhnete za šňůrku a okno se vyklopí tak rychle, že se modlíte, aby vám nespadlo na hlavu. Při zavírání musíte hodně nadskočit, aby jste jej zavřeli.
Proto jsme ho nechávali stále otevřené. Tedy do doby, než jsem šla o půl jedné ráno na toaletu a rozespalá zahlédla nějaký šmír na zdi. Když se to, co mělo být špínou na zdi pohlo, já zaostřila, zjistila, že to má víc noh než já a setsakramentsky rychle to leze, tak jsem málem proskočila dveře od koupelny.
Manžel stonožku ladně vyhodil, ale její kamarádky v následujících dnech přišly hledat její upadlé nohy, protože jinak si nedovedu představit zvýšenou frekvenci návštěv u nás.
Rodina má tři dcery - 16, 12 a 4. Nejstarší studuje v Tiraně a je stále na pláži a v moři. Prostřední lítá jak hadr na holi. Pomáhá s nejmladší, jezdí i pětkrát za den do obchodu na kole na nákup, vytírá pokoj a pomáhá s vařením.
Táta pracuje na benzínce vždy jeden den a pak dva dny má volno. Maminka pracuje v restauraci od května do srpna, kdy je sezóna na plný úvazek. Mimo sezónu jen občas. Pak mají příjmy z pronájmu a nejstarší učí 3 x týdně ráno staršího pána z Nového Zélandu albánsky.
Alba chodí na gymnázium v Tiraně, kde bydlí u sestřenice v domě. Škola je zdarma, platí jen nájem. Nikdy nebyla mimo Albánii. Chce cestovat a poznávat. Tatínek nám říká, že chce, aby se jeho děti měly lépe a že k tomu vede jediná cesta - vzdělání. Sami byli roky v izolaci a když padl režim, jeho sestra se odstěhovala do Švýcarska a bratr do Řecka.
Druhý den na prašné cestě potkáváme lidi ze Zlína. Morava je všude a kde jinde se potkat než v Albánii. Na další dny máme parťáky. Pavel je Albánec jak vyšitý - snědý, černé vlasy, tmavě hnědé oči skrývají husté řasy. Po prvotním spálení na člunu chytl dokonalý odstín albánské RAL hnědé a typičtějšího Albánce abyste pohledali.
Má člun pro pět. Takže plán je jasný. Pavel neumí jazyky, avšak když se vracíme z projížďky, místní děti se s ním rukama nohama domlouvají na svezení. Oči se mu rozzáří a na místě kde nejsou žádné vodní atrakce zahajuje svůj první start up. Po pěti kolech má jasno, až ho podnikání zcela vyčerpá, vezme svůj člun a bude vozit děcka po moři.
Pavel mi přišel zde, tisíce kilometrů od mého domova, nastavit zrcadlo. Mně, věčně řešící perfekcionistce, která musí mít promyšlené vše do posledního detailu a doladěné k dokonalosti. Mně tenhle velký chlap s dětskou duší a zářícíma očima ukazuje, jak je život krásně jednoduchý. A ve spojení s albánskou mentalitou, klidem, šuměním moře a mozkem v režimu OFF je tenhle pobyt lepší než Lurdy.
Po celém dni na člunu jej táhneme k Pavlovému autu. Chceme počkat, až si zajde pro klíčky od auta, avšak Pavel vedle auta v úrovni očí hrábne na jeden drát plotu a stahuje z něj klíčky.
To jako vážně? Ty sis nechal klíčky od auta tady na tom plotě, hned u auta? Já bych se zbláznila strachy, ani by mě to nenapadlo, manželovi bych za tuhle blbost vynadala a Pavel? Ten se usměje, oči mu zazáří a zeptá se: „Kdo by tady kradl auto?“
Pravdu má, tady jezdí všichni v Mercedesu a Pavel Mercedes nemá…
Další noc spíme celou noc s otevřenými dveřmi. Beze strachu někde v Albánii. Doma bych si to nedovolila, ale tady je prostě vše tak trochu jiné. Ráno nás probouzí mňoukání kočky, která se přišla podívat, kdy ji nakrmíme.
