Článek
1. ledna se u nás zrodil nový recept na teens brambory. Stačí vám brambory a jeden teenager v rozmezí 13 až 18 let. Důležité je, aby splňoval základní znaky, které jsou nezbytně nutné k dokonalým teens bramborám.
První, pravděpodobně nejvýraznější a nepřehlédnutelný znak jsou v uších vrostlá sluchátka. Žádné volné zvukovody, které ještě do nedávna dychtivě nasávaly váš mateřský milující hlas nehledejte.
Místo nich jsou různobarevná plastová mikrosluchátka, která vytváří tolik potřebnou bariéru proti okolnímu světu. Co okolnímu světu? Svět by ještě skousli, ale ne všechny ty příkazy a hlavně nevyžádané rady.
Měním typ Calibri a nahazuji typ UPŘÍMNOST: Je to bariéra proti rodičům. Proti nám, kteří bychom za ně dýchali. Za ty malé růžové bochánky, které jsme si v porodnici přivinuly na srdce. S tím dechem opatrně, budeme jej potřebovat.
V okamžicích, kdy nám rodičům dochází dech, teens mají jednoduchou pomoc. Sluchátka a volume na maximum. Blažené dunění prosakuje skrze hemisféry a Varolův most se otřásá v základech. Pravá hemisféra slintá radostí vystřelená do nebeských výšin melodie a tonů. Levá hemisféra se tváří, že tohle není její job a marně hledá ve všem tom chaosu náznak řádu a pravidel.
Marnost nad marnost, její dráhy v šedé kůře se začínají vlnit v rytmu vonabí či sexylav a neurony jiskří jak prskavky. Zvukové vlny a vibrace vytváří v prostoru lebky naprosto ohromující mix basů, které levou vyřazují z provozu. Odkládá logaritmické pravítko i úhelník a tiše doufá, že až se dráhy dají zase do klidu, tak z nich posbírá aspoň zbytky rozházené trojčlenky. Vždyť přijímačky se blíží.
Mě osobně ze sluchátek zaražených do zvukovodů chytá šlak, protože pokaždé, když na dceru volám, tak je reakce nulová. Proč? No, protože sluchátka, přeci.
Před Vánocemi jsem sundávala závěsy z tyče a potřebovala jsem, aby mi je pomohla na koncích stáhnout. Stojím na jídelním stole, v ruce přes tři metry dlouhou tyč, se kterou balancuji, abych neomlátila boční zdi. Na jednom konci tyče se závěs zadrhne a nejde spustit dolů.
Třepu s tyčí, ale zatvrzelec se drží a nechce sklouznout. S tyčí dolů díky okolnímu nábytku neseskočím a na shrnutí závěsu potřebuji mít rozpětí albatrosa stěhovavého. S rozpětím 3,63 metru si může hrábnout daleko. Já ne, nemám požadované rozpětí, ale mám dceru ve vedlejším pokoji. Volám o pomoc. Volám. Nic.
Volám znovu. Znovu. Hlasitěji a HLASITĚJI! Kdo mě zná ví, že jsem hlasitá i při normálním mluveném projevu, protože jak říká moje máma: „Nás učili doma mluvit nahlas.“ Takže vzdálenost přibližně šesti metrů z obýváku do pokoje jsem schopna překonat sílou svého běžného hlasu. Můj hlasový projev se však zvyšuje a s každou další prodlevou bez odezvy se zvyšuje i krevní tlak a vztek.
Stojím na stole, řvu jak pardál, stále balancuji s tyčí mezi bočními zdmi a nasranost dosahuje maxima. Díky zachumlanému závěsu na konci tyče ji není možné ani nahodit zpět do držáků u stropu. Snažím se stále střepat zadrhnutý závěs z jedné strany tyče a můj hlasový projev neustává.
Zvonek. Za dveřmi někdo urputně utlačuje klapku zvonku, která v bytě rozeznívá chrčivé CRRRR. Skvělé, ještě tohle. Přemýšlím, zda se mám ozvat. Vzhledem k heavy metalovému koncertu, který jsem právě uspořádala pro celý dům i okolí není možné hrát mrtvého brouka. „Nemůžu, jsem u tyče!“ Slova letí ke dveřím a než přes ně prosáknou, mozek spouští alarm, že tohle nebyla právě nejvhodnější formulace. Nevadí. Zvonek už své CRRR nezopakuje.
Jak dlouho tady budu skákat na jídelním stole s tyčí nakloněnou na jednu stranu? Do háje s umýváním oken. Řvu tak, že mě musí slyšet i v protějším domě, o sousedních bytech nemluvě. Zvuková vlna naráží do okenních tabulí, ještě 10 decibelů navíc, sklo praskne a já mám umývání z krku. Tyč se závěsem pak prohodím skrz a mám i vypráno.
Klíče zašramotí v zámku, přichází zachránce. „Co tak řveš? Jde tě slyšet až do sklepa.“ „Kdepak, mě jde slyšet až k hasičárně čtyři kiláky odtud, ale do vedlejšího pokoje asi ne?!“ Měníme si pozice, vrazím mu tyč do ruky, seskočím ze stolu, servu stávkující závěs z tyče a jako býk s bílým hadrem letím do pokoje. Tam?
Tam sedí schoulená v obrovském křesle, zachumlaná do kárované vlněné deky, v uších sluchátka a čte si. Stojím tam rudá vztekem, z řevu naběhlé žíly na spáncích, v ruce bílý závěs, který rozhodně není vlajkou smíření. Stále má sluchátka v uších, usměje se na mě, vyndá si sluchátka a zeptá se mě: „Mami, copak se děje? To je tak báječná knížka.“
Zamávám bílou vlajkou, která však není symbolem kapitulace a vychrlím na ni tisíckrát řečené, že hudbu ve sluchátkách má mít tak hlasitou, aby slyšela, když na ni někdo volá. Na víc se nezmůžu. Narvu závěsy do pračky a spustím program. Hledím na pramínek vody, který sebou ze zásobníku přináší voňavé granulky pracího prášku. Tiché napouštění pračky a šepot vody zklidňují můj dech, žíly splaskly a jen unavené svaly v ramenou jsou připomínkou zuřivého zápasu u tyče.
Přemýšlím nad tím, jak může číst a vnímat text, když se ji do uší sypou decibely tak hlučné, že přehluší i vřískající matku. Jednu výhodu to má, kdyby se plavila kolem ostrova Thassos, kde by ji vábily Sirény, tak jsem v klidu. Sluchátka působí lépe než uši zalité voskem.
Druhým kritériem je neustálá kontrola zpráv na Snapchatu nebo Instragramu. Neschopnost soustředit se na film, jídlo, knížku, předanou informaci, učení, na cokoliv. Stálá kontrola příchozích pípajících zpráv mě přivádí k otázce, zda mé dítě již není i bezkontaktní. S ohledem na konverzaci přes sociální sítě by se o bezkontaktních teens, i bez nadsázky, hovořit dalo. Díky bohu, že ještě chodí do školy, kde své komunikační dovednosti zdokonalují face to face.
Máme tedy teens od okolního světa izolovaného sluchátky a díky neustálé kontrole telefonu naprosto nesoustředěného. To je pro teens brambory naprosto dostačující.
Nyní vezměte brambory a požádejte svého teens, aby je uvařil k obědu.
Postup v rámci testování:
Teens se zeptá, kde je bio odpad, do kterého má brambory oloupat. Přemýšlím, zda se pod stromečkem objevila nějaká nová nádoba na bio odpad, která sama od sebe kočuje po bytě či balkóně. Překvapivě ne a naše stará nádoba je pořád na stejném místě na balkóně. Nasměřuji tedy teens do prvního cíle, kde získá pomyslnou první minci.
Teens oloupe brambory, vrátí bio odpad na balkón, čímž získá další minci. Teens jde zkontrolovat zprávy na mobilu.
Po deseti minutách jdu zkontrolovat, jak to vypadá s vařenými bramborami. Brambory se nahaté choulí ve studeném hrnci a čekají na teplou slanou lázeň s vůní kmínu. Marně, jejich nahatá tělíčka začínají jemně oxidovat a barvit se do tónu lehkého letního opálení. Volám na teens, že ty brambory se v hrnci bez vody na lince asi neuvaří. Přichází teens, bez sluchátek, další mince. Prohlásí: „Á jó, vodu jsem zapomněla.“ Zalije brambory vodou, přidá sůl a světe div se jako bonus i kmín. Další dvě mince. Odchází.
Manžel po dalších dvaceti minutách, kdy se servíruje druhé jídlo vznese dotaz: „Ty jsi ty brambory nenakrájela?“ „Aha, to jsem zapomněla.“ Pět mincí propadá otci Furatovi za nesplnění úkolu.
Výsledek:
Velkou naběračkou nakládáme na talíř krásně zelený špenát, domácí vajíčka se žloutkem barvy letního západu slunce a k tomu tři velké kobzole. Food style, který by i Forbes mohl závidět.
Chybí jen namlet šrot k bramborám a ke slepicím na zahradě můžeme bez problémů pořídit pašíka. Jsem si jistá, že naše teens by se o něj postarala skvěle.
Suma sumárum. U pomyslných mincí jsme na nule. Zkušenost k nezaplacení a já se těším na příští food bojovku. Strategie je jasná. Přes sdílený kalendář nastavit teens přesné pokyny k úkolům. Přidat časování a minimálně tři připomínky, kdyby náhodou první notifikace zapadly v signálním moři zpráv, chatů a reels. Vítejte v on-line, plně digitální, bezkontaktní rodině.
