Článek
Nobelovku si zaslouží ten, kdo vymyslel vakuované jídlo. Hodili jsme pytel na střechu auta, dvakrát obrátili a jelení ragú šlo na talíře. Při 40 stupních, které nás sevřely se ohřívá rychleji než v mikrovlnce.
V tomhle vedru nevařím a s vybavením zdejší kuchyně jsou pro mě jakékoliv kulinářské pokusy zapovězené.
Dvě pánvičky a jeden rendlík. První pánvička mě vrací 35 let zpátky do dětství, kdy jsem jezdila s babičkou na prázdniny na Slovensko. Ohřívalo se na ni jídlo pro psa, tady je pro turisty.
Druhá vroubkovaná na steaky a ryby pod nánosem připáleného tuku, který se mi lepí na prsty nejde ani vidět, avšak nenechává mě na pochybách, že olej kupovat netřeba.
Třetí otřískaný zelený rendlík s vnitřní šedou mozaikou vodního kamene taky nezabodoval.
Ráno slyšíme pokusy o zapálení venkovního plynového hořáku a prskání bublinek oleje. Přes okno vstupuje a do nosního chřípí putuje vůně čehosi olejového.
Vycházím ven a zjišťuji, že vybavení je totožné. Mladá Albánka vaří na stejně hnusných pánvičkách, které jsem objevila u nás. Vše je poprskané od oleje a po zdi se táhne jazýček olejového hada. Uklidí to někdo? Kdepak, vždyť tenhle rituál zopakuje za den ještě dvakrát. Tak kdo by se s tím mazal.
Vstup do moře přes balvany a dál už rychlý sráz a krásné písečné dno, jen na něj nedosáhneme. Na břehu a všude kolem kusy lodi, kostry slunečníků, všechno, co si dovedete představit.
Pak natočíte foťák na moře a vualá…foto pro FB jak vyšité. Modré moře skály omývající.
FB versus realita.
Nákup v místním obchodě u staré Albánky, kde hledáme věci po zemi nebo v polootevřených krabicích a nevíme u ničeho cenu. Vše je pokryto vrstvou jemného prachu z cesty před obchodem.
V dalším obchodě jsou ceny na regálech, ale nevíme, co k čemu patří. Manžel mi ukazuje sklenici s broskvemi a já mu říkám, že si přeci nebudeme kupovat kompot, když je tu tolik čerstvého ovoce.
Podává mi sklenici. Ze 3/4 je plná unavených půlek šednoucích broskví a zbylou čtvrtinu vyplňuje nádherná huňatá šedozelená čepice plísně. Bereme do ruky další sklenice a i ostatní broskve jsou připraveny na příchod mrazů, neboť si opatřily tutéž apartní huňatou čepičku.
V nouzi nejvyšší však víme, kde máme hledat tajné zásoby penicilinu.
Na pokoj přijíždí mladí Albánci s malým dítětem. Mercedes a tetování je samozřejmostí. Připraví si krabici s novým bazénkem, nový slunečník v obalu, chipsy, dítě a vyráží na pláž.
Odpoledne zůstává na pláži krabice a sáček od bazénku, igelitový obal od slunečníku a igelitová taška. Zajisté se po odpolední procházce vrátí a vše uklidí…
Ráno jsou pryč, na pláži zůstává vše, přibylo dětské bodýčko, dítě naštěstí nevidím a u stolu na ubytování se válí dvě plastové láhve od vody.
Příští rok se jistě rádi vrátí, aby si užili klidu a pohody u čistého moře.
V restauraci nám donesli polívky až po hlavním jídle. A vadilo nám to? Nevadilo. Moře, vzduch a klid nás přepli do režimu „v klidu, uvolni se, nemysli“.
První lekci jsme dostali již v Kosovu, kdy na vnitřní straně kruháče seděla bezzubá bába, u sebe něco jako gril, na něm kukuřice. Pod nohama obrovský polštář a něm položené nohy v bělostných ponožkách. Vprostřed kruháče před námi najednou zastavuje auto, bez blinkru, bez jakéhokoliv varování. Řidič vystoupí a jde si koupit kukuřici.
Nikdo nenadává, troubí, že vás pouští a nikdo nebourá.
Je potřeba se ponořit do jiné kultury, jiné mentality, jiného prostředí a prostě jen vnímat a nechat se pohltit. Věřím, že mají méně zdravotních problémů, než my všichni "západní' Evropané.
Můžete se rozčilovat nad všudypřítomným nepořádkem, ale k čemu vám to je? Oni na to musí přijít sami. A kdo cestuje ví, že s tímhle má problém více zemí.
Večer na pokoji stonožka jako kráva, takže ty kufry na zemi jsme asi měli zavírat. Její kratší kamarádka mi včera lezla dvakrát po noze.
