Článek
Před Vánoci to byl frmol, můj životní styl dostával na frak. Už dávno jsem si říkala, že musím začít žít zdravěji. A vůbec organizovaněji a lépe, všude to píší. Žiju tak nějak v poklusu, věčně něco rychle sním, věčně bojuji s únavou, nevím, co dřív.
Od Nového roku to bude všechno jinak
Takže od Nového roku začnu. Skončí předvánoční stres, vánoční přejídání a dám se do toho. Začnu cvičit a zdravě jíst. Budu chodit do fitka, aspoň dvakrát týdně. Když nepůjdu do fitka, zacvičím si alespoň doma. Omezím sacharidy, budu jíst víc zeleniny a možná bych mohla zkusit ten přerušovaný půst, pořád o tom všude píší. Taky se každý den budu chvíli učit angličtinu. Budu víc číst a míň prokrastinovat. Od teď budu dokonalá.
Jdu do fitka, mám to nastudované
Odhodlání bylo silné, hned 3.1. jsem vyrazila do fitka. Určitě bude narvané, plno lidí má stejná předsevzetí, bude tam spoustu lidí, co potřebuje po Vánocích shodit pár kil a dostat se do formy.
Důkladně jsem načetla návod, jak ve fitku postupovat. Nejlepší by bylo najmout si trenéra, ale na to po Vánocích fakt nemám. Navíc teď budeme platit kroužky dětem na další pololetí a to se zase vyšplhá do výše tisíců. Takže musí stačit příručka. Jsem odhodlaná, teoreticky připravená, jdu na to.
Strasti začátečnice
Nejistě jsem otevřela dveře fitka. Přes nos mě praštil zvláštní zápach směsice potu, gumy a desinfekce. Na recepci jsme si zaplatila jednorázové vstupné. Permanentka prý vyjde levněji, ale zatím si zaplatím jen dnešek. Prý jestli chci nějaké nápoje. No to nechci, mám s sebou vodu. Tyhle proteinové nápoje jsem v příručce ještě nenastudovala. Jdu do šatny a navlíkám na sebe legíny a triko. Můj fitness dress code se tedy diametrálně liší od toho, co jsem tu zatím po cestě do šaten viděla. Nemám žádné funkční prádlo, žádné přiléhavé tílko, ale vytahané legíny a triko. No nic, v tom se dá také cvičit. Vyrážím do boje. Nejdřív se má začít rozehřátím, k tomu je podle příručky nejlepší rotoped nebo běhací pás. Taky se může třeba skákat přes švihadlo, ale jsem žensky na hrudi dost vyvinutá a skákání by nemuselo dopadnout dobře. Ještě jsem si nekoupila sportovní podprsenku a hrozil by úraz mě i blízkému okolí. Nastoupím tedy na běhací pás, chvíli zkoumám, jak se to zapíná a jak se to nastavuje, to v příručce nebylo. Ale po chvíli se rozcházím. Ono to zrychluje! Ježiš, je to strašně rychlé, nestíhám a v hlavě mi běží vtipná videa ze sociálních sítí, jak lidi ujíždí a na konci pásu si natlučou. Zoufale kmitám nohama a mačkám na tlačítka, aby to zpomalilo. Konečně. Mám optimální rychlost chůze. Můžu se rozhlédnout kolem sebe. Vidím samá namakaná těla, jak zvedají obří závaží, vzdychají u toho a v podpaží mají mokré koláče. Kde jsou všechny baculky a všichni baculíci se stejným novoročním předsevzetím?
No nic, už jsem tady, zvládla jsem rozehřátí, podle příručky přistupuji ke stroji na ramena a prsní svaly. Jsou tam nandané nějaké cihličky. To dám. Sedla jsem si, zabrala jsem a nic. Ještě jednou. Nic. Musím ubrat. Slečna na recepci pozorovala moje snažení. Co jako, to ještě neviděla začátečnici? Opatrně ke mně přistoupila a diskrétně zašeptala: ,,Jestli Vám můžu poradit, sedněte si na to obráceně, sedíte špatně a já Vám pomohu nastavit výšku. No a jestli Vám mohu ještě poradit, tak jestli jste tu poprvé, uberte si alespoň tři kila.“ Sedám si na lavici, zabírám. Jde to ztuha, ale makám. Na zádech cítím divný tlak. Už tuším, co se stane….., jo, rozepla se. Podprsenka to nevydržela a háčky se vyvlékly. V tu chvíli mi spadla nasazená prsa do podprsenky, a já sice pocítila obrovskou úlevu, ale fyzika je neúprosná, cvičit už se nedalo. Takže jsem se nenápadně rozhlédla, zkřížila si ruce na hrudi a odešla jsem na toaletu, abych si mohla prsa nandat zpátky a zapnout podprsenku.
Jdu dál, nevzdávám se
Teď břicho. To si musím lehnout na lavici, která připomíná středověký mučící nástroj. Ten pocit umocňuje lesknoucí se pot, který tam zanechal někdo přede mnou. Naštěstí mám podle příručky svůj ručník a tak se od vyloučených tělesných tekutin předchozího svalovce izoluji. Ležím s hlavou níž, než mám tělo a fakt mi nejde se zvednout. Snažím se, hekám jako ti svalovci, co zvedají ocelové koule, marně se vlním do stran jako housenka, ale ne a ne se dostat nahoru. Vzdávám to, jdu jinam. Teď stehna. Lehnu si na lehátko. Konečně ležím a budu jen nohama zvedat něco. To mi jde. To jde samo. Jsem nadšená, mám ze sebe radost. Dala jsem 3 × 15 jako nic a mohla bych dál. Ale končím, podle příručky hlavně nepřepálit začátek. Slezu ze stroje, po mně už chce jít někdo další. Má na tváři divný úsměv. Proč se tak divně směje, říkám si. Začne nandavat závaží. Aha, už vím, proč se směje. Já tam neměla žádné cihličky. Takže radost je pryč. Nenápadně mizím do šatny a jdu pryč. Tohle pro mě není, asi zkusím hormonální jógu, pilates u stěny nebo cvičení pro straší dámy na židli, nebo něco jiného, co na mě pořád vyskakuje ze sociálních sítí. Do fitka už nejdu.
Dieta taky nevyšla
Jasně, že mi to nevyšlo ani s dietou ani s přerušovaným půstem. Mám prostě chuť a hlad. V televizi na mě vyskakují reklamy se zaručenými hubnoucími přípravky. Ty už jsem v minulosti zkoušela. Jsou šíleně drahé a efekt žádný. Říkám si, že kdyby to opravdu fungovalo, nebudou nikde obézní lidé.
Mám to vůbec za potřebí?
Koukám na sebe do zrcadla. Nejsem modelka. Mám na stehnech trochu celulitidu a břiše trochu strie po dětech. Ale tlustá také nejsem. Mám větší prsa, užší pas a zadek. Možná by si mě ve Věstonickém muzeu nechali jako živoucí exponát. Podle BMI mám lehkou nadváhu, ale podle manžela jsem krásná. Vždyť já jsem vlastně sama se sebou v pohodě. Sice nejsem žádný sportovec, ale denně chodím se psem na hodinu ven. Tak proč jsem vlastně podlehla pocitu, že musím…
Angličtinu taky necvičím a prokrastinuji pořád stejně. Ale víc čtu, víc spím a jsem v pohodě. A to je vlastně nejlepší předsevzetí – být v pohodě. Jinak nemusím nic z těch předepsaných předsevzetí.
Už teď znám svoje novoroční předsevzetí na rok 2026. Být v pohodě.
