Článek
V pražském O2 universu se nedávno odehrál koncert, který nebyl jen nostalgickým ohlédnutím za filmovou klasikou, ale hlubokou vnitřní sondou do toho, co v nás z velkých příběhů skutečně zůstává.
Hudba jako krajina, ne kulisa
Sál se nadechl ještě před prvním tónem. Ticho mělo váhu okamžiků těsně po důležitém rozhodnutí. Světlo zůstalo zdrženlivé, neokázalé, a ponechalo prostor tomu podstatnému: zvuku, který se neměl kam schovat. Hudba Vangelise si o takový prostor říká – nechce být kulisou, chce být krajinou.
Koncert, v němž The City of Prague Philharmonic Orchestra interpretoval Vangelisovo dílo, se od prvních taktů nesl v duchu návratu. Nebyl to však návrat k filmovým pásům, ale k emocím, které v nás tyto obrazy kdysi otevřely. Touha po objevování, pýcha, naděje i křehkost lidského snažení se vracely ve vlnách. Každé crescendo znamenalo krok do neznáma, každé ztišení připomínalo cenu, kterou za něj člověk platí.
Mezi neonem a solí oceánu
Vangelisova tvorba není lineární cestou z bodu A do bodu B. Je to prostor, ve kterém se čas ohýbá. Zatímco u Blade Runnera cítíme neonovou samotu budoucnosti, v motivech z 1492: Dobytí ráje se dotýkáme dřeva palub a soli oceánu. V ten večer se tyto světy prolnuly. Nebylo podstatné, zda se díváme do minulosti nebo budoucnosti – podstata lidského hledání zůstává stejná.
Když zazněl ikonický motiv Conquest of Paradise, nepůsobil triumfálně. Spíš jako pomalé vzpřímení – vědomí síly i jejího stínu. Co vlastně dobýváme, když mluvíme o ráji? A koho při tom ztrácíme?
Lidský dech v kosmickém zvuku
Orchestr nesl tuto ambivalenci s obdivuhodnou plasticitou pod vedením Peta Harrisona. Smyčce byly monumentální, ale měkké, zatímco dechové nástroje vnášely do monumentálního zvuku lidský prvek. Zlomovým momentem byl vstup lidského hlasu. Daniel Hůlka nepůsobil jako sólista přicházející zazářit, ale jako zhmotnění lidské zkušenosti. Jeho temně zabarvený hlas se s Vangelisovou hudbou přirozeně propojil a připomněl, že návraty nebývají snadné.
Tento večer byl zkouškou pozornosti. V době fragmentů a rychlých vjemů se ukázalo, že stále dokážeme naslouchat pomalu a v celcích. Že velké příběhy nezačínají efektem, ale vnitřním pohnutím.
Pod taktovkou The City of Prague Philharmonic Orchestra ožila 27. února 2026 v pražském O2 universu hudba Vangelise. Večer nabídl dvouhodinový instrumentálně-vokální zážitek, který v návštěvnících dozníval ještě dlouho po posledním tónu.
Kompletní reflexi a další autorské texty si můžete přečíst na mém webu: Když hudba otevřela horizonty – Monika Škubalová
