Článek
Přichází k nám něco, co nepotřebuje překladatele, protože mluví jazykem tepu a krve.
Stojíme na prahu okamžiku, kdy se ticho sálu promění v živoucí organismus. Irsko, ten smaragdový ostrov bičovaný větry Atlantiku, k nám znovu vysílá své posly v podobě fenoménu Rhythm of the Dance. Není to jen představení, je to rituál, v němž se lidskost zrcadlí v dokonalé synchronizaci těla a ducha, a my se chystáme stát se jeho tichými svědky.
Co nás čeká, až zhasnou světla v sálech Prahy, Brna či Ostravy? Především setkání s časem, který neplyne lineárně. V choreografiích, které pro nás připravil James Greenan, se totiž minulost s přítomností nesetkávají jako dvě cizinky, ale splývají v jediném pohybu. Greenan neusiluje o pouhé oprašování skanzenových tradic; on vdechuje starým mýtům moderní plíce, aby mohly dýchat v rytmu jednadvacátého století. Je to odvážná vize, kde se tradiční kroky irských předků proplétají s moderními prvky, vytvářejíce most mezi tím, co bylo, a tím, co teprve vznikne.
Sledujeme-li v duchu chystanou scénu, vidíme virtuózní stepaře, kteří se stávají tlukoucím srdcem celého večera. Jejich nohy nejsou jen nástrojem tance, jsou to bicí nástroje, které v neuvěřitelném tempu vyklepávají kód naší společné existence. Každý úder podpatku o podlahu je potvrzením naší přítomnosti tady a teď, je to výkřik radosti i vzdoru. Tato geometrie lidského pohybu nás fascinuje svou přesností, ale dojímá svou zranitelností.
Vzduchem se ponesou tóny, které pamatují mlhy nad irskými útesu. Živá hudba zde není jen doprovodem, je to krevní oběh celého díla. Představujeme si křehkost harfy, jejíž struny chvějí vzduchem jako křídla motýlů, zatímco se do nich opírá dravý rytmus tradičního bodhránu. Flétny a housle pak v rukou mistrů rozvinou melodií, která nás povede krajinou keltského dědictví. A uprostřed toho všeho zazní zpěv v gaelštině – jazyk, který možná neovládáme rozumem, ale kterému rozumíme skrze mrazení v zádech a nevědomou paměť genů. Je to hlas dávných dob, který nám připomíná, že i v digitálním věku zůstáváme bytostmi z masa a kostí, toužícími po sdíleném příběhu.
Tento příběh bude vyprávěn i skrze světlo a prostor. Bohatá výprava a velkoplošné projekce nejsou pouhou dekorací, ale okny do jiných světů. Scénografie slibuje být dynamickým partnerem tanečníků, prostředím, kde se barvy kostýmů mísí s digitálními obrazy, aby společně vytvořily totální smyslový prožitek. Je to pozvánka do prostoru, kde se estetika potkává s technologií, aniž by jedna potlačovala druhou.
Proč nás irský tanec tak magicky přitahuje? Možná proto, že v něm nacházíme odpověď na naši vnitřní roztříštěnost. V precizně sladěných tanečních dvojicích i v nespoutaných sólech vidíme harmonii, po které v hloubi duše toužíme. Je to oslava temperamentu, který se nebojí být hlučný, rychlý a strhující, ale který umí i utichnout v lyrické pasáži, kdy se sál naplní čistým, průzračným tichem, v němž doznívá ozvěna posledního tónu.
Až se v únorových dnech roku 2026 otevřou brány kulturních center, nepůjde jen o návštěvu „akce“. Půjde o participaci na něčem, co nás přesahuje. Rhythm of the Dance k nám přiváží energii, která už stihla obejmout svět od Tokia po Toronto. Nyní se tato vlna chystá dorazit k našim břehům. Nechejme se jí unést, nechejme v sobě probudit onen divoký rytmus, který je nám všem společný, bez ohledu na to, odkud pocházíme. Čeká nás večer, kdy se slova stanou zbytečnými a kde jedinou pravdou bude pohyb a melodie.
Pokud vás tato ozvěna oslovila, přijměte tiché pozvání k osobnímu setkání s irskou duší. Představení se uskuteční 3. února v pražském Kongresovém centru, 4. února v brněnské Bobyhall a svou pouť českými městy zakončí 5. února v ostravském Gongu. Vstupenky, které jsou klíčem k tomuto světu, jsou již nyní dostupné v síti Ticketportal.
Na recenzi se můžete těšit na stránkách https://monikaskubalova.wordpress.com/.
