Článek
Pařížský činžák dýchá směsí starých parket a neklidného očekávání, které se nevejde do žádného půdorysu. Mezi byty Bergerových a Tissandierových nestojí jen cihly, ale neviditelná, napjatá vrstva soužití – něco mezi pravidlem a výbušninou. Každý plán na rozšíření prostoru ji jen víc napíná. Metr čtvereční se tu přestává chovat jako jednotka plochy. Stává se nárokem. A ten má nečekaně ostré hrany.
V sále Divadla Lucie Bílé se smích rodí rychle, téměř reflexivně. O to pomaleji pak doznívá otázka, která se mezi jednotlivými výbuchy lehkosti nenápadně usazuje: Kolik lidskosti jsme vlastně ochotni vyměnit za pár metrů čtverečních navíc?
Když se domov změní v bitevní pole
Režijní vedení Antonína Procházky staví inscenaci Ďábelský plán jako přesně seřízený mechanismus, kde každý dialog posouvá napětí o další zub. Scéna Renaty Štefkové není jen bytovým interiérem, ale zhuštěným polem střetu. Stolek, dveře, stěna i židle zde fungují jako hranice, které se dají překročit jen za cenu drobného násilí.
Autor hry Didier Caron vytvořil komedii, která se sice tváří lehce, ale pod povrchem nese velmi přesnou studii lidské nenasytnosti. Překlad Alexandra Jerie tuto lehkost drží, aniž by ji zbavil ostří – jen ji občas nechá nečekaně zavadit o divákovo svědomí.
Herecký koncert plný intrik
Dynamiku večera jednoznačně určuje Dana Morávková. Její „Beruška“ není karikatura, ale precizně vystavěný pohyb mezi mateřskou péčí o rodinné hnízdo a chladnou strategií. V jednom okamžiku působí téměř samozřejmě, v dalším už řídí situaci s klidem někoho, kdo přesně ví, kde je slabé místo druhých.
Jan Čenský v roli „Broučka“ vytváří tichý, ale důležitý protipól. Jeho ironický odstup není únikem, ale součástí promyšleného systému. Právě v jejich souhře vzniká nejnepříjemnější moment celé inscenace: domácí intimita, která se bez varování mění v taktické partnerství, kde už nejde o lásku, ale o společnou kořist.
Sousedé, manželé Tissandierovi, přinášejí do tohoto uzavřeného prostoru jiný rytmus. Zuzana Slavíková (v alternaci s Vlastou Žehrovou) dává postavě Annie pevnost, která se postupně obrušuje o drobné manipulace okolí. Daniel Rous jako Jean-Jacques pak představuje největší provokaci celého příběhu: jeho klidné a samozřejmé „nechci se stěhovat“ působí v logice dnešní neustálé expanze jako tichý revoluční akt, který rozbíjí celý systém očekávání.
Zrcadlo, které nám nemusí být příjemné
Inscenace se postupně posouvá od sousedské komedie k jemně nepříjemnému obrazu každodenního vlastnictví světa kolem sebe. Smích tu funguje jako filtr – propouští lehkost, ale zároveň na chvíli zakrývá to, co je pod ní: Jak rychle se z potřeby stává nárok a z nároku tlak, který už nepočítá s druhým jako s člověkem.
Režie drží tempo bez výkyvů, ale nechává situacím prostor, aby v divákovi doznívaly o něco déle, než je příjemné. Z klasické francouzské konverzačky se tak stává zrcadlo, které neukazuje jen postavy, ale především mechanismy našeho vlastního chování.
Zůstává v tom zvláštní dozvuk: ne o tom, kdo vyhrál sousedskou válku, ale o tom, jak snadno se vůbec taková „bitva o prostor“ stane v naší moderní společnosti myslitelnou. Ďábelský plán je tak víc než jen zábavným večerem – je to trefná diagnóza dnešní doby, zabalená do elegantního divadelního hávu.
Původní verzi této kulturní reflexe a další texty o estetice a lidském nitru najdete na autorském webu Mezi řádky…
