Článek
Sebevědomý hlas, přesvědčivá řeč a schopnost vystupovat před publikem. Vlastnosti, které často spojujeme s úspěšnými osobnostmi, mohou působit jako důkaz vnitřní jistoty. Jenže člověk, který dokáže přesvědčivě mluvit před stovkami posluchačů, nemusí být stejně jistý v osobním rozhovoru.
Herec, spisovatel a lektor komunikace Josef Kubáník se s podobnými rozdíly setkává při své práci pravidelně. V letech 2022 a 2023 pomáhal také Petru Pavlovi s přípravou na veřejná vystoupení během prezidentské kampaně.
V původním rozhovoru pro kulturní web Mezi řádky popsal, proč při práci s lidmi nepoužívá jediný univerzální postup a co se musí stát, aby člověk začal druhému skutečně důvěřovat.
Nejdřív je potřeba pochopit člověka
Při přípravě veřejného vystoupení se často řeší technické dovednosti. Jak pracovat s hlasem, kam se dívat, jak formulovat odpověď nebo zvládnout nervozitu.
Kubáník však zdůrazňuje, že samotná technika nestačí. Nejdříve potřebuje porozumět osobnosti člověka, se kterým pracuje.
V případě Petra Pavla pro něj bylo důležité především pochopení jeho osobního tempa a způsobu zpracování informací.
„Zásadní pro mě byla informace, že je introvert a že si spoustu informací v sobě ukládá a pak je zpracovává svým tempem,“ vysvětluje Kubáník v rozhovoru pro Mezi řádky.
Podle jeho zkušenosti proto nebylo vhodné očekávat okamžité výsledky. Práce probíhala pravidelně, během několikahodinových setkání.
Tento přístup ukazuje jednu důležitou věc: dobrá komunikace není pouze schopností přesvědčit druhé. Souvisí také s tím, zda dokážeme respektovat, jakým způsobem druhý člověk přemýšlí a reaguje.
To se samozřejmě netýká pouze politiků nebo vrcholných manažerů. Podobná očekávání vznikají v pracovních týmech, rodinných vztazích i každodenních rozhovorech.
Někdo potřebuje reagovat okamžitě. Jiný si musí nejprve informace promyslet. Rozdílné tempo přitom samo o sobě nemusí vypovídat o schopnostech ani zájmu člověka.
Důvěra nemusí být slyšet
Jedna z nejzajímavějších částí rozhovoru se týká okamžiku, kdy se mezi lektorem a jeho klientem začíná vytvářet skutečná důvěra.
Kubáník ji nespojuje s velkými prohlášeními ani s náhlým projevem sebevědomí. Všímá si mnohem nenápadnějších změn.
Člověk například začne mluvit jiným tempem, klást vlastní otázky nebo si dovolí chvíli přemýšlet, aniž by cítil potřebu okamžitě odpovědět.
„Nebo si dovolí dlouho mlčet a ví, že je to úplně v pořádku,“ popisuje Kubáník jeden z takových okamžiků.
Právě schopnost nemuset neustále něco předvádět může představovat podstatný rozdíl mezi formálním rozhovorem a komunikací, ve které se člověk cítí bezpečně.
V pracovním prostředí přitom často očekáváme pravý opak. Rychlé reakce, pohotovost, přesvědčivé argumenty a připravenost vyjádřit názor na každou otázku.
Mlčení může být mylně vnímáno jako nejistota nebo nedostatek kompetence. Přitom někdy znamená pouze to, že člověk skutečně přemýšlí.
Kubáník své zkušenosti shrnuje neobvykle výstižně: „Klienti jsou křehké nádoby.“
Není to odborná definice psychologického procesu. Je to osobní zkušenost člověka, který dlouhodobě pracuje s veřejným vystupováním a lidskou komunikací.
Co zůstane, když odložíme svou roli
Josef Kubáník se otázkou lidských rolí nezabývá pouze jako lektor. Věnuje se jí také ve své literární a divadelní tvorbě.
Jeho nová kniha Jak se dělá prezident, kterou 9. listopadu 2026 vydává nakladatelství ZEĎ, vychází ze zkušeností z prezidentské kampaně. Nejde však o politickou dokumentární publikaci, ale o beletristický příběh založený na fiktivním rozhovoru novinářky a lektora komunikace.
Vedle kampaně se dotýká osobních vztahů a životních krizí. Autor při jejím vzniku procházel také náročným obdobím, v němž se podle vlastních slov vyrovnával s profesním vyhořením.
Propojení veřejného a osobního života se tak promítá nejen do jeho práce s klienty, ale i do psaní.
A právě zde se nabízí otázka, kterou si můžeme položit také mimo prostředí politiky či umění: Kolik energie věnujeme tomu, abychom před ostatními působili určitým způsobem, a kolik prostoru si necháváme na obyčejnou lidskou nejistotu?
Nemusíme být veřejně známou osobností, abychom během dne střídali několik různých rolí. V zaměstnání, doma i mezi přáteli od nás lidé očekávají jiné chování. Někdy se těmto očekáváním přizpůsobujeme tak dlouho, že je obtížné poznat, kdy jednáme skutečně podle sebe.
Kubáníkův pohled připomíná, že za přesvědčivým vystupováním nemusí být člověk, který má na všechno odpověď. Někdy je to někdo, kdo potřebuje čas, pochopení a možnost být chvíli sám sebou.
A že dobrý rozhovor nemusí být ten, v němž padne nejvíce slov. Někdy je důležitější, zda si při něm druhý člověk vůbec dovolí chvíli mlčet.
Text vychází z původního písemného rozhovoru Moniky Škubalové s Josefem Kubáníkem pro kulturní web Mezi řádky. V kompletním rozhovoru hovoří také o vzniku knihy Jak se dělá prezident, spolupráci s Petrem Pavlem, divadelní hře Terapie, osobní zkušenosti s vyhořením a otázce, kterou mu novináři už dlouho nepoložili.
Celý původní rozhovor si můžete přečíst v rubrice Rozhovory na webu Mezi řádky.
