Článek
Rakovina mi bere milovaného blízkého
Když jsme se dozvěděli v lednu tohoto roku vážnou diagnózu mého tatínka, byli jsme v šoku. Bylo nám sděleno, že onemocněl zhoubným nádorem na mozku, glioblastomem. V únoru byl na operaci, kdy se podařilo část nádoru vyoperovat. Rekonvalescenci zvládl velice dobře a my jsme měli radost.
Ta ovšem netrvala moc dlouho. Matku si pozval docent nemocnice, kde otce operovali, protože jí potřeboval sdělit něco důležitého. Bylo jí řečeno, ať počítáme s tím, že smrt v tátově případě přijde velice brzy. Do roka. Protože po rozboru nádoru bylo zjištěno, že se jedná o typ glioblastomu Grade IV. Bohužel je to nejagresivnější typ tohoto nádorového onemocnění mozku.
Tatínka pouštěli z nemocnice v březnu. Od dubna měl léčbu pomocí radioterapie, včetně chemoterapie v tabletách. Tuto léčbu zpočátku snášel dobře, ale koncem května se začaly dít věci, na které nikdo nebyl připravený. Stále jsme doufali, že mu léčba zabrala a tatínek tu s námi bude ještě dlouho.
Rapidní sešup
Ano, musím to bohužel takto nazvat. Táta najednou začal mít stavy, kdy omdlel a začalo mu znovu hučet v uších jako na začátku. V červnu se k tomu přidaly i epileptické záchvaty. To nemohlo věstit samozřejmě nic dobrého. Kontrolní magnetickou rezonanci mu ale nikdo nedělal. Lékaři o těchto příznacích věděli.
V půlce června měl tatínek epileptický záchvat, kdy byl i v bezvědomí, tudíž byl převezen do nemocnice. V nemocnici také měl padací stavy a epileptické záchvaty, protože měl otok mozku. Bratr a já s manželem jsme ho často navštěvovali. Než ho pustili domů, udělali mu kontrolní magnetickou rezonanci. Na té se bohužel zjistilo, že nádor extrémně rychle zrecidivoval a znovu narostl. Ale tentokrát i do dalších částí mozku.
Tatínek si v nemocnici pobyl přes týden a potom ho pustili domů. Když jsme za ním byli naposledy v nemocnici, komunikoval, i když na něm bylo vidět, že je hodně unavený. Snažil se i vtipkovat a přijímal tekutiny a potravu ještě v pořádku. Říkali jsme si, že to snad ještě bude dobré.
Ještě než byl převezen domů, začal zvracet a lékařům se ho nedařilo stabilizovat. Museli jsme zkontaktovat domácí hospic, aby nám pomáhal s péčí o něj, v momentě, až ho pustí domů. Velice ochotně nám vysvětlili, jak vše bude fungovat. Ale tatínkův stav byl den ode dne horší.
Ke zvracení se přidala i horečka, jenom pospával. Nepřijímal tekutiny, natož stravu. Na radu domácího hospice jsme mu podávali po lžičkách tekutou stravu, ale moc se to nedařilo. Museli jsme jednat rychle a zařídit lůžkový hospic, protože jsme nezvládali se o něj v domácím prostředí již starat. Léky, které mu byly podávány na radu domácího hospice, nezabírali. Když zvracení ustalo, začal průjem.
Tatínek si už ani sám nedošel na toaletu a stal se z něj doslova během několika hodin ležák. Je to hrozný pohled vidět takto svého blízkého umírat na zákeřné nádorové onemocnění. Emoce pracují a je to obrovský nápor na psychiku. Mě nad vodou naštěstí drží děti a manžel.
Smrt je blízko
I když tohle opravdu slyšet nechcete, jsem ráda, že nám to řekli na rovinu. Tatínkovi dali maximálně tři týdny života, s tím, že jeho úmrtí může přijít klidně ten další den. Proto se s ním snažím trávit co nejvíce času v jeho posledních chvílích na tomto světě. Kvalita života nabrala velice strmý spád.
Nikdo neví, co teď bude dále. Mohu napsat, že už o sobě neví, ale co mě potěšilo a budu si to pamatovat, doufám, napořád, že jsme si stihli říci, že se máme rádi. Než ho odvezli do hospicu, objala jsem ho a on na mě zareagoval. Zeptal se mě: „Copak?“ a já mu řekla: „Mám tě moc ráda, tatínku.“ A on mi odpověděl: „Já tebe taky.“
I teď, co píši tento článek, se mi derou do očí slzy. Proto vám chci jenom z vlastní zkušenosti říct, jak náročné je psychicky a fyzicky se starat o příbuzného s tímto onemocněním. Ne každý to dokáže zvládnout doma.
Na svého tatínka budu vzpomínat hezky. Ale bude mi chybět. Opravdu moc chybět. Proto se mějte všichni rádi a nebojte se najevo dávat své city.
