Článek
Vítejte v Evropě budoucnosti. Ve světě, kde nízkopříjmoví občané platí dotace na
luxusní elektromobily nadnárodních firem, kde se technické kontroly starých aut
mění v nástroje sociální selekce a kde politici z Bruselu – žijící ve zcela jiné dimenzi
reality – rozhodují o vašem životě bez toho, aby tušili, kolik stojí máslo v
samoobsluze. Ano, vítejte doma. Evropský dům se možná ještě třpytí solárními
panely, ale základní trámy už praskají. A u východu někdo šeptá: Zhasni.
Nová technická kontrola – nebo nová daň?
Nedávný návrh EU zavést každoroční technickou kontrolu pro všechna starší vozidla
je krásným příkladem politiky, která se tváří jako bezpečnostní opatření, ale ve
skutečnosti představuje rafinovanou daňovou past. Kdo má auto starší než 10 let?
Samozřejmě ti, kteří si nové dovolit nemohou. Kdo má 15 let starý diesel s 400 tisíci
km na tachometru? Ne europoslanec s řidičem. Právě tento „plebs“ má nově platit
za to, že přežívá.
Sarkastické okénko: život v bublině
Představte si europoslance. Ráno vstane, nasedne do služebního elektromobilu
(dotační model z roku 2024), odjede do budovy s klimatizací z budoucnosti a po
snídani v bufetu za dotovaných 2,80 eura rozhodne, že technická auta starší 10 let
bude každý rok. Protože CO2. Protože Green Deal. Protože to přece dává smysl. Pak
se usměje do kamery, poplácá po ramenou a odjede na summit řešit chudobu. S
limuzínou v závěsu.
Green Deal: plán na vymazání evropského průmyslu
Zatímco Evropa propadá zelené extázi, Čína staví jednu uhelnou elektrárnu týdně a
USA šmelí s emisními limity. V Bruselu se ale tančí na zelené Titanic party – solární
panely na každou střechu, elektromobily do každé garáže (dotace pouze pro firmy,
které už dotace mají), zákaz spalovacích motorů do roku X+3. Realita? Přetížené
sítě, nedostupné opravy, a především: střední třída bez šance.
Dotační absurdistán: chudí sponzorují bohaté
Zkuste si to shrnout. Vy, který dáváte 500 Kč týdně za benzín do Fabie z roku 2008,
platíte z daní „ekologický“ vůz leasingové firmě, jejíž klienti si nevidí pod nohy přes
řadu investičních nemovitostí. Může za to stát? Ne, to je přece „evropské řešení“.
Vítejte v unii, kde se solidarita měří objemem baterie. A kdo si ji nemůže dovolit, je
buď zaostalý, nebo klima-zločinec.
Psychologická rovina: bezmoc jako strategie
Diskuse dvou kamarádů – jeden z Děčína, druhý z Mostu – se odráží v typické
středoevropské realitě: humor jako terapie. Sarkasmus je jediný způsob, jak zůstat
příčetný v systému, který vás donutí omlouvat se, že dýcháte. I ten, kdo kritizuje, se
musí smát, jinak by se rozplakal. Protože co jiného zbývá, když vám zákon zakáže
dojíždět do práce autem, které ještě funguje?
Závěr? Vlastně žádný.
Tento text nemá řešení. Jen odraz. Evropě dochází baterky – doslova i obrazně. Stále
přísnější předpisy, ztráta konkurenceschopnosti, umělá regulace a odtrženost elit od
reality – to vše tvoří smrtelný koktejl. Nezhasne ten poslední jen proto, že bude tma.
Ale proto, že už prostě nebude nikdo, kdo by chtěl světlo rozsvítit znovu.
A je to. Poslední v Evropě, zhasni.
