SATIRA: Kde končí zákon a začíná divadlo: Ústecký kraj v kleštích reality

Než se pustíte do tohoto textu, zvažte následující. Nejde o novinařinu, ani o investigaci. Tento článek je satira. Drsná, černá, bez rukaviček. Pokud trpíte alergií na ironii, nesnášíte, když si někdo dělá legraci z institucí, nebo očekáváte naději a katarzi – odejděte. Rychle. Jinak riskujete nevolnost z reality, která vám zůstane ležet na žaludku jako tři dny starý kebab z nonstopu.

A pokud se chystáte číst střízliví, to rozhodně nedoporučujeme. Tento článek je nejlépe konzumovat se sklenkou něčeho ostrého. Rum, whisky, nebo poctivá domácí slivovice a nebo na místní poměry pomůže i Xanax. Něco, co vypálí jazyk i iluze. Protože co na vás čeká, je groteska, která se přestala tvářit jako společnost. A pokud se tomu všemu nedokážete zasmát, nejspíš vás to dožene k pláči. A ten tu už nikdo neposlouchá.

Most, Ústí, Teplice. Města, která kdysi hrdě stála na průmyslových základech, dnes klopýtají po troskách vlastní minulosti. Dříve se tu vyráběla budoucnost. Dnes se tu prodává přítomnost – po gramech, s dýškem kurýrovi.

Na povrchu vypadá vše normálně. Lampy svítí, děti chodí do škol, auta parkují na zničených chodnících. Ale pod povrchem tepe jiný svět – svět, kde se gangy proměnily v podnikatele, drogy ve značkové zboží a policie v recenzenty zážitkové ekonomiky.

V Ústeckém kraji si gangy rozdělují území s takovou elegancí a precizností, že by i mafiáni z Palerma mohli závidět. Místo sicilských ulic jsou to mostecké paneláky, teplické průmyslové zóny a ústecké nákupní centra, kde každý gang vládne své malé říši jako lordové z dávných časů. Místo krve a střelby zde fungují smlouvy podepsané na pivo, pravidelné schůzky „na šťamprle“ a obchodní jednání vedoucí k „mírovým dohodám“. Území je rozděleno podle barev triček, preferovaných značek a samozřejmě podle oblíbených pervitinových příchutí. Každý vědí, kde začíná a končí jeho moc a kdo si smí dovolovat kroky, které by vedly k „nehodě“. A protože se jedná o moderní mafiánské podnikání, každé porušení pravidel je ihned řešeno mediální kampaní na sociálních sítích – samozřejmě s hashtagy, které by ani mafiánský boss neodmítl.

Mostecká Pekárna: Sladké sny na chemickém podkladu

Na Mostecku najdete slavný podnik zvaný „pervitinová pekárna“. Zvenčí vypadá jako klasická cukrárna, uvnitř voní těsto, zvenčí úsměvy. Ale místní vědí, že buchty tu nejsou jen sladké – jsou i silné. Jedna buchta = jeden den vzhůru. Žádná Ečka, žádné kompromisy.

Marketing? Dokonalý. Na obalech se skví slogany jako „Tradiční chuť severu – s moderním twistem.“ Předseda spolku místních podnikatelů uvedl, že jde o podporu lokálního řemesla a že „perník je čistší než voda z kohoutku.“ Nezávislý test kvality nikdy neproběhl – prý proto, že inspektoři po první ochutnávce běželi sprintem do Berlína a nepřestali dodnes.

V Ústí nad Labem se drogový trh digitalizoval. Zapomeňte na šedé postavičky na lavičkách. Dnes frčí aplikace. Služba „Ústecký Express“ funguje jako Uber pro drogy. Vyberete si látku, zadáte adresu, zvolíte způsob doručení (nenápadně, expresně, nebo s přehráním romantické písničky) a čekáte. Kurýr dorazí dřív, než se stihnete rozhodnout, jestli to opravdu chcete.

Recenze zákazníků jsou nadšené. „Kurýr milý, s úsměvem. Nabídl i slevu pro matky samoživitelky.“ „Balíček diskrétní, ale s nápaditým designem.“ „Jako Rohlík.cz, jen bez vitamínů.“

Na Teplicku posunuli drogovou scénu na úroveň výtvarného umění. Místní kulturní dům se proměnil v galerii psychedelického designu, kde si návštěvníci mohou koupit „umělecký zážitek“ – tabletku extáze ve tvaru keltského uzlu, ručně barvenou, s krátkým básnickým doprovodem.

Policie zde nezasahuje. Krajské kulturní oddělení vydalo tiskovou zprávu, že „umění, které vyvolává změněné stavy vědomí, je plnohodnotnou součástí krajské identity“. Podle statistik to výrazně snížilo počet depresí mezi mladými. Zvýšil se pouze počet iluzí o tom, že život má smysl.

A pak jsou tu sídliště. Betonové labyrinty, kde sdílený prostor není symbolem solidarity, ale tichého příměří. V paneláku na Modřínové bydlí poručík Novák. O dvě patra níž žije Mirek, místní distributor metadonových „radostí“. Oba se zdraví ve výtahu. Dívají se jeden druhému do očí. Oba vědí. Oba mlčí.

Na chodbách visí přežívající papírové výzdoby ze školní družiny. Mezi nimi nápisy typu „Bezpečná čtvrť – společná věc!“ a „Řekni ne drogám!“ Některé jsou podepsané dětmi, které už dávno znají i jména substancí, které ani dospělí nevysloví bez zakoktání.

Na dvorku si děti nehrají na policajty a zloděje, ale na gang vs. zásahovka. Policajti jsou nudní – každý chce být ten, kdo má zlatý řetěz a dodávku.

Policie je moderně vybavená. Mají drony, tablety, školení v komunikačních dovednostech. Místo razií se konají workshopy. Místo zátahů dotazníky. Místo výslechů kulaté stoly.

Inspektoři hodnotí kvalitu uživatelské zkušenosti s drogovými produkty, dělají průzkum trhu a testují anonymní rozhraní aplikací. Mají data, grafy a krásně barevné infografiky, které nikdo nečte.

Jejich nejnovější zpráva zní: „Obyvatelé vnímají přítomnost drog jako součást místní identity. Požadují více popelnic, ne více zákroků.“

Dřív si lidé na sídlištích půjčovali cukr, vajíčka, nebo se alespoň pozdravili na chodbě. Dnes si sousedi vyměňují tiché pohledy, někdy prášky na spaní, jindy tipy na levné právníky. Přestali si všímat, kdo se přistěhoval a kdo zmizel – protože v každém okně, které zhasne, může někdo právě vařit, nebo být vařen. Komunita tu není mrtvá, jen se přepnula do tichého módu přežití. Každý je sám za sebe, ale všichni se navzájem trpně snášejí, protože vědí, že útěk nikam nevede.

Na sídlišti je zvláštní klid. Ne ten tichý, přívětivý klid vesnice po dešti. Je to klid nasáklý rezignací, klid v oku společenského hurikánu. Děti se už ve školce učí, jak se chovat, když najdou stříkačku v pískovišti. Rodiče se už neptají, kde je jejich potomek – pokud ví, že se zrovna někde „nezhulil příliš“, je všechno v pořádku. Starší lidé sedí na balkonech jako staří vojáci, kteří přežili tolik bitev, že už žádnou neberou vážně. Mlčky pozorují panorama rozpadu a občas si řeknou, že dřív bylo všechno horší – ale aspoň přehlednější.

A tak jsme zůstali jen my – ti, kdo sedí v hledišti a sledují, jak se před očima hroutí kulisy. Někdo tenhle kraj sleduje s ironií, jiný s opovržením. Ale málokdo si přizná, že jsme se všichni nějak přizpůsobili šílenství. Přestali jsme být aktéry, stali jsme se pasivními konzumenty reality, která se chová jako groteska, jen bez pointy.

Zvykli jsme si, že policie nekoná, že stát mlčí, že ti, co mají chránit, se raději schovávají za formuláře. A když se ozve výbuch, nikdo nevolá záchranku – každý jen zkontroluje, že to nebylo jeho auto, jeho dítě, jeho okno. Společnost se nerozpadla náhle – rozpadla se v tichosti, jako stará tapeta, která roky pomalu odpadá ze zdi a nikdo už si ani nevšimne, že kdysi byla barevná.

Absurdní na tom všem je, že jsme si na tuhle absurditu zvykli. Brali jsme ji jako vtip, jako lokální kuriozitu, jako další důvod ke smíchu na internetu. Ale ona přestala být zábavná ve chvíli, kdy už nebylo koho obviňovat. Zločinci jsou neviditelní, policisté neškodní, úředníci zahlcení a občané unavení. A tak se stalo, že nezvítězilo zlo. Jen zvítězila únava. A to je mnohem horší.

Až zítra půjdete kolem nějakého paneláku na severu, zvedněte hlavu. Na jednom balkoně možná uvidíte policistu, jak si zapaluje cigaretu, a na druhém dealera, jak věší prádlo. Oba v triku, oba v teplákách. Oba s vědomím, že jsou součástí stejné hry, kde už nikdo nehraje naplno. Jen se drží na jevišti, protože ještě neskončila přestávka.

A proto se raději napijte. Ne vody – ta tu stejně nikdy netekla úplně čistě. Dejte si něco, co pálí, co vypaluje. Protože tenhle článek není o drogách, zločincích, policii ani severu Čech. Je o tom, jak jsme si zvykli na to, co by nás mělo budit ze sna.

A to je ten největší trip ze všech.