Článek
Ve společnosti, která přestává věřit vlastním očím i médiím, zůstává satira poslední zbraní zdravého rozumu. Tam, kde se realita stává karikaturou, je potřeba karikaturou odpovědět. Tento text je obrazem krajiny, kde se „kulturní obohacení“ stalo výmluvou pro nekompetenci, nezájem a pohodlnou lhostejnost elit žijících v bublině vilových čtvrtí. Pokud vám některé části přijdou přehnané, buďte rádi – realita bývá často ještě absurdnější.
Příchod světla: kulturní obohacení podle města
Zatímco občané Mostu, Ústí nebo Krupky řeší každodenní soužití s nočním rušením, kriminalitou a rozpadající se infrastrukturou, vedení měst se soustředí na zásadnější úkoly: například na pořádání multikulturních dnů porozumění, workshopů proti předsudkům a oceňování městské policie za to, že se při zásahu chovala „empaticky“.
Sociální sítě měst připomínají galerii absurdity. Starostové vkládají fotografie z výsadeb květin, přestřihávání pásek nebo záchran zvířat. Všude panuje pozitivní atmosféra, zatímco obyvatelé sídlišť s okny do zdemolovaných sklepů ví, že skutečný svět začíná za rohem – jen se o něm nesmí moc mluvit, jinak je člověk „xenofob“.
Na sídlištích vládne „organický komunitní život“. Děti v noci skáčou přes ohně z pneumatik, skupiny mladistvých testují, jak dlouho vydrží světlo v chodbě, a silnější jedinci pečují o veřejný pořádek po svém – například výběrem poplatků od slabších.
Fiktivní rozhovor s občanem z Mostu – pan Novotný (57 let, svářeč)
Redaktor: „Jak se vám žije v Mostě, pane Novotný?“
Pan Novotný: „Jako když vás někdo přemluví, že tohle město má budoucnost – a pak vám někdo rozbije zpětné zrcátko, vynese starou sedačku do vchodu a vedle vám do oken hraje třikrát denně balkánská dechovka. Jinak dobrý.“
Redaktor: „Setkáváte se často s problémy?“
Pan Novotný: „Denně. Soused má přítelkyni, ta má bratra, ten má psa a ten pes nemá zábrany. Na úřadech mi řeknou, že se tím budou zabývat. Už třetím rokem. Ale to hlavní je to ticho. To, jak se všichni bojí říct pravdu. Radši si dají status o duze a diverzitě, protože to se dobře sdílí.“
Redaktor: „Co byste si přál od vedení města?“
Pan Novotný: „Aby se přestali chovat, jako že jsme všichni na festivalu a že problémy jsou předsudky. A hlavně – aby jednou vyzkoušeli bydlet tady. Jenom měsíc. Bez asistenta. Pak se uvidí.“
Kultura strachu, kultura ticha
Kulturní obohacení je dnes nový termín pro to, co dříve bývalo označeno jako „nepřizpůsobivost“. Zmizely pojmy jako „veřejné pohoršení“, „rušení nočního klidu“ nebo „neoprávněné nakládání s odpady“. Nahradily je výrazy jako „komunitní barvy života“, „etnické diverzity“ a „sociální začleňování“.
Skutečnost? Mladíci bez přístupu ke vzdělání, zato s přístupem k TikToku a amfetaminům. Byty na dávkách, vedle kterých je jakýkoliv slušný život nemožný. A děti vyrůstající v prostředí, kde nejvyšší metou je dávka a největším hrdinou ten, kdo prošel vězením bez ztráty důstojnosti.
Fiktivní rozhovor s neúplatným policistou – nadpraporčík „M.“
Redaktor: „Pane nadpraporčíku, jak byste popsal situaci v terénu?“
Policista M.: „Jako když stavíte hrad z písku a někdo vám do toho každých deset minut kopne. Máme tady známé firmy – třikrát do týdne rušení, dvakrát potyčka, občas drogy. Lidi si stěžují, my jedeme, sepíše se to, hodí se na stůl a dál nic. Proč? Protože systém. A systém je… pomalý.“
Redaktor: „A vedení města, kraje?“
Policista M.: „Jsou milí. Na fotkách. Při oceňování. Ale víte, co je rozdíl mezi realitou a jejich jednáními? My si nemůžeme dovolit ignorovat nepořádek. Oni ho nevidí.“
Redaktor: „Cítíte bezmoc?“
Policista M.: „Bez mandátu nemůžete nic. A mandát vám vezme první stížnost na přehnaný zásah. Tak hlídáme ze vzdálenosti. Preventivně. Bez efektu.“
Domobrana jako hypotéza – ne řešení, ale důsledek
Zatím nejde o realitu, ale o otázku, která visí ve vzduchu. Pokud stát nechrání své občany, kdo to udělá? Pokud policie přijede až poté, co se situace uklidní sama, a soudy trestají po třech letech – kdo bude chránit běžné lidi?
Domobrana není dnes reálná. Ale přestává být nemyslitelná.
Lidé si organizují sousedské hlídky, zřizují skupiny v aplikacích, monitorují dění na kamerách, které si sami platí. To nejsou extremisté. To jsou rodiče. Prarodiče. Ti, kteří by chtěli žít normálně – ale nemohou. Domobrana zatím není odpovědí – ale je otázkou. A tam, kde stát neodpovídá, přichází odpověď zdola.
Fiktivní rozhovor s občanem uvažujícím o domobraně – Josef, 42 let, elektrikář z Ústí
Redaktor: „Zvažujete aktivně zapojení do domobrany?“
Josef: „Hele, říkejme tomu třeba ‚sousedská obrana‘. Když ti rozkopou auto, zničí vchod, a pošlou dítě domů s rozbitou hubou, tak začnete přemýšlet jinak. Nemám žádnou zbraň, nejsem fanatik. Ale když stát spí, někdo musí držet oči otevřené.“
Redaktor: „Myslíte, že domobrana je cesta?“
Josef: „Ne. Je to důsledek. Poslední volání o pomoc. A to je ten problém – že se vůbec musíme takhle bavit.“
Závěrečná úvaha: Chléb a hry
V římských dobách se davu házely bochníky a pořádaly gladiátorské zápasy, aby zapomněl na bídu. Dnes místo chleba dostáváme TikTok, místo her komunální PR show. Ale logika je stejná: hlavně ať se lid nebouří.
Problém je, že moderní občan už není slepý. Ví, že gladiátor z magistrátu bojuje hlavně o dotace. A ví, že chleba za tři koruny nahradily dotované bagety pro „kulturní komunitu“.
A přesto, nebo právě proto, zůstává satira poslední formou obrany. Pokud se smějeme, ještě jsme neprohráli. Ale až přestaneme – bude to ticho velmi hlasité.
