Článek
Když se v České republice vysloví slovo nepřizpůsobivý, většina lidí si bez zaváhání vybaví Romy. V mnoha hlavách se okamžitě rozsvítí obrazy špinavých dvorů, hlučných sídlišť, ubytoven a reportáží z regionálních televizí. Je to reflex, zakořeněný tak hluboko, že si ho mnozí ani neuvědomují. „Nepřizpůsobivý“ se stal pojmem, který už dávno nepopisuje konkrétní chování, ale předsudek.
Jenže co to vlastně znamená – přizpůsobit se? A komu se máme přizpůsobovat? Společnosti, která se mění tak rychle, že ani sama neví, jaké hodnoty chce hájit? Nebo těm, kdo si pravidla přizpůsobují podle potřeby? Slovo nepřizpůsobivý se totiž z jednoduchého označení chování stalo nástrojem rozdělení, jazykovou hranicí mezi „námi“ a „nimi“.
Tento článek se nepokouší o obhajobu těch, kdo pravidla porušují, ani o moralizování. Je spíš pokusem o přemýšlení nad tím, jak jsme si sami přizpůsobili významy slov, a jak se z pojmu, který měl popisovat problém, stal symbol naší neschopnosti vést poctivý dialog o příčinách sociálních nerovností.
Původ a proměna slova „nepřizpůsobivý“
Jazyk nikdy neexistuje ve vzduchoprázdnu. Slova žijí spolu s lidmi, mění se podle doby i nálady společnosti. Výraz nepřizpůsobivý měl kdysi neutrální význam – člověk, který se nepřizpůsobuje okolnostem nebo prostředí. Až později, zejména po roce 1989, získal novou váhu.
Transformace, rozpad průmyslových regionů, privatizace a s nimi spojená sociální nejistota vytvořily skupiny lidí, kteří se v novém systému „nechytli“. Ti, kteří přišli o práci v továrnách nebo v dolech, často neměli vzdělání ani zázemí, aby se rychle zorientovali v nových podmínkách. Místo pochopení však přišel odsudek. Vznikl termín nepřizpůsobiví občané – jakýsi úřední eufemismus pro „problémové lidi“, kteří kazí obraz prosperující společnosti.
Politici i média tento pojem převzali s nadšením. Slovo se stalo univerzálním vysvětlením – jednoduchým a srozumitelným. „Nepřizpůsobiví“ mohou za nepořádek, kriminalitu, nezaměstnanost, nedůvěru v instituce. Jsou obrazem „toho špatného“. Jazyk se proměnil v nástroj moci: pojmenováním problému vznikla iluze, že se problém řeší.
Jenže realita zůstala stejná – nebo se zhoršila. A pojem „nepřizpůsobivý“ se začal používat nejen pro chudé, ale i pro kohokoliv, kdo vybočuje. Kdo žije jinak, myslí jinak, mluví jinak. Slovo, které mělo spojovat, se stalo zbraní rozdělující společnost.
Nepřizpůsobivost shora: politika a moc
Když slyšíme o „nepřizpůsobivých“, málokdo si představí politika v saku. A přesto – kolik jich kolem nás je. Lidé ve veřejných funkcích, kteří se systematicky nepřizpůsobují zákonům, které sami schvalují. Ti, kdo hlasují ve svůj prospěch, kdo se ohánějí službou občanům, ale sledují jen osobní zisk.
Tento druh nepřizpůsobivosti je nebezpečnější než jakýkoliv jiný. Má tichou podporu moci, mediální ochranu a veřejné pochopení. Politik, který „umí chodit v systému“, se považuje za chytrého – ne za problém. Měří se mu jiným metrem než lidem, kteří se proviní tím, že nezaplatí složenku nebo dluží nájem.
Kdyby se měřilo spravedlivě, možná by se zjistilo, že právě tito lidé jsou ti skutečně nepřizpůsobiví – nepřizpůsobiví zákonům, etice, základním principům spravedlnosti. A jejich jednání má dopady mnohem větší než chování kohokoliv z ulice. Jen se o nich mluví méně, protože jejich nepřizpůsobivost se maskuje formální důstojností a rétorikou „veřejné služby“.
Nepřizpůsobiví podnikatelé a český dvojí metr
Česká společnost má zvláštní vztah k pravidlům: všichni je chceme, ale jen pro ostatní. Podnikatel, který neodvádí daně nebo platí zaměstnance „na ruku“, bývá považován za „šikovného“. V očích veřejnosti není podvodník, nýbrž člověk, který „umí chodit“. Když si někdo přihlásí firmu do daňového ráje, sklízí obdiv, ne odsudek.
A přitom právě tohle je nepřizpůsobivost v čisté podobě – odmítnutí pravidel, na nichž stojí společnost. Ale zatímco bohatí porušují zákony potichu, chudí jsou kvůli stejnému chování označováni, sledováni a veřejně zostouzeni.
Nepřizpůsobivost se tak stává otázkou postavení, ne morálky. Ten, kdo má prostředky, může pravidla ohýbat bez následků. Ten, kdo je nemá, zaplatí za to nálepkou, pokutou nebo trestem. A společnost, která tento dvojí metr akceptuje, si postupně zvyká, že spravedlnost není pro všechny.
Nepřizpůsobiví z ulice
Když se podíváme do vyloučených lokalit, vidíme lidi, kteří se z našeho pohledu „nepřizpůsobují“. Nepracují, děti nechodí do školy, prostředí je zanedbané. Ale málokdo z těch, kdo je soudí, zná jejich příběhy.
Mnozí z nich vyrůstali v prostředí, kde nebyla práce, kde školy nefungovaly, kde instituce místo pomoci nabízely nezájem. Chudoba není jen nedostatek peněz – je to nedostatek důvěry, že se vůbec dá něco změnit. Když člověk po desáté slyší, že je neschopný, začne tomu věřit.
Společnost má tendenci považovat tyto lidi za „vinu samu“. Jenže vyloučení není přirozený stav – je to následek rozhodnutí, dlouhodobého selhání systému, který místo podpory nabízí výčitky. Nepřizpůsobivost v těchto případech není vzdor, ale zoufalý způsob, jak přežít v podmínkách, kde naděje dávno vyprchala.
Psychologie nepřizpůsobivosti
Nepřizpůsobivost je často jen jiným jménem pro frustraci. Psychologové mluví o fenoménu naučené bezmocnosti – stavu, kdy člověk přestane věřit, že má kontrolu nad svým životem. Každý pokus o změnu končí selháním, každý krok vpřed je potrestán. A tak se vzdá. Zvenčí to vypadá jako lenost nebo nezájem, ale uvnitř to je vyčerpání a bolest.
Zajímavé je, že stejný mechanismus funguje i na opačném pólu. Mocní se přestávají přizpůsobovat, protože se cítí neohrožení. Věří, že pravidla jsou tu pro ostatní. Tak vzniká pýcha privilegovaných – druh nepřizpůsobivosti, který se často vydává za sebevědomí.
Nepřizpůsobivost tak není vlastností konkrétní skupiny. Je to univerzální lidská reakce – na tlak, bezmoc, zklamání nebo pocit nedotknutelnosti. Každý ji prožívá jinak, ale kořen je společný: ztráta rovnováhy mezi svobodou a odpovědností.
Mediální obraz
Média pojem „nepřizpůsobivý“ živí a zároveň deformují. Záběry z reportáží o „problémových lokalitách“ vytvářejí iluzi, že společnost je rozdělena na dvě části: „slušné“ a „ty ostatní“. Do hlavního zpravodajství se však nedostane, že většina lidí z těchto míst chodí do práce, děti mají dobré známky a snaží se žít běžný život.
Tato jednostrannost vytváří atmosféru strachu a odporu. Lidé, kteří nikdy v žádné vyloučené lokalitě nebyli, mají pocit, že znají pravdu. A když se přidají politici, kteří na strachu staví kariéru, vznikne uzavřený kruh: předsudek – mediální potvrzení – politické využití – další předsudek.
Slovo „nepřizpůsobivý“ se pak stává jakýmsi kouzlem. Vyřkne se a není třeba nic vysvětlovat. Přestáváme myslet, začínáme soudit. A právě v tom je jeho síla – i nebezpečí.
Kdo určuje, co je norma?
Přizpůsobit se čemu? Každá společnost má svá psaná i nepsaná pravidla, která definují, co je správné. Ale normy nejsou neutrální – jsou produktem moci, většiny a tradice. V postkomunistické éře se „normální“ stalo synonymem pro úspěch, práci, majetek a soběstačnost.
Kdo nezapadá, je podezřelý. Kdo potřebuje pomoc, je slabý. A kdo se brání, je nepřizpůsobivý. Tento postoj dělá z lidí statistické kategorie – ne lidi. Měřítkem přizpůsobení se stala schopnost „neobtěžovat systém“. Jenže společnost, která si váží jen těch, kteří nic nepotřebují, se vzdává své lidskosti.
Otázka by tedy neměla znít, kdo se nepřizpůsobuje. Měla by znít, kdo a proč určuje, co je správné přizpůsobení. Protože v okamžiku, kdy normy slouží jen těm, kteří je vytvořili, se z přizpůsobení stává poslušnost – a z nepřizpůsobivosti odvaha.
Právo nebýt přizpůsobivý
V posledních letech se v české společnosti objevuje nový druh nepřizpůsobivosti – ten, který se vydává za svobodu. Stále více lidí si myslí, že mají „právo dělat si, co chtějí“. Že pravidla, zákony a společenské dohody jsou jen zbytečné překážky v cestě za osobní pohodou. Tento postoj je maskovaný individualismus, který odmítá odpovědnost.
Lidé, kteří odmítají platit daně, říkají, že nechtějí „živnit stát“. Ti, kdo nerespektují autority, tvrdí, že „nechtějí být ovce“. Ti, kdo porušují pravidla, se obhajují tím, že „chtějí být svobodní“. Všichni se považují za nezávislé jedince, ale ve skutečnosti zpochybňují samotné základy společenského soužití.
Společnost přitom stojí na dohodě, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Když tuto dohodu zrušíme, zůstane jen chaos. Svoboda bez odpovědnosti je jako loď bez kormidla – jede, dokud nenarazí.
Znepokojivé je, že tato „nepřizpůsobivost z přesvědčení“ se objevuje i u lidí, kteří jinak kritizují chudé a znevýhodněné za to, že „nechtějí dodržovat pravidla“. Dvojí metr se opakuje: každý chce, aby se přizpůsobovali ti druzí.
Právo nebýt přizpůsobivý existuje – ale musí být vyváženo odpovědností. Jinak se promění ve zbraň proti společnosti samotné. A právě tady se ukazuje paradox: ti, kdo křičí o svobodě, často ohrožují svobodu všech.
Závěr
Slovo nepřizpůsobivý se v českém jazyce usadilo napevno. Ale čím častěji ho používáme, tím méně rozumíme tomu, co vlastně znamená. Z původně popisného pojmu se stala nálepka, stigma, výmluva. Když někoho označíme za nepřizpůsobivého, můžeme se cítit lépe – protože problém je na jeho straně. Jenže možná právě v tom spočívá největší nepřizpůsobivost dnešní doby: v neschopnosti převzít odpovědnost za celek.
Přizpůsobení se společnosti není o poslušnosti. Je to o pochopení, že společnost funguje jen tehdy, když každý z jejích členů nese kus odpovědnosti. Nepřizpůsobivost je nutná, když jde o odpor proti nespravedlnosti. Ale je zhoubná, když se stává výmluvou pro lhostejnost.
Skutečně svobodná společnost by měla mít dost síly rozlišovat mezi těmito dvěma druhy. Mezi nepřizpůsobivostí, která boří, a tou, která tvoří. Mezi vzdorem vůči bezpráví a sobectvím vydávaným za svobodu.
Až příště uslyšíme slovo nepřizpůsobivý, zkusme se na chvíli zastavit. Než ukážeme prstem, podívejme se do zrcadla. Možná zjistíme, že každý z nás se občas nepřizpůsobuje – jen každý jinak. Rozdíl je v tom, zda tím svět ničíme, nebo měníme k lepšímu.
Zdroje
Slovník spisovné češtiny, Academia, 2020
Mareš, P. (2015): Sociální vyloučení a chudoba v České republice, Masarykova univerzita
Člověk v tísni (2022): Zpráva o stavu sociálního vyloučení v ČR
Gabal, I. (2019): Sociální koheze a česká společnost, SLON
