Článek
Anotace:
Článek „SuperMost: Město, kde realita pokulhává za iluzí s reflexní vestou“ nabízí satiricko-kritickou reflexi současné situace ve městě Most. Autor s ironickým odstupem, ale zároveň vážným podtextem rozebírá klíčové problémy: kriminalitu, drogovou scénu, ghetta, přístup městské policie i realitu veřejného prostoru deformovanou marketingem. V článku zaznívá frustrace obyvatel, jejich marná volání po bezpečnosti a důstojných podmínkách pro život. Text klade důraz na rozpor mezi oficiálními prezentacemi a každodenní zkušeností občanů a vybízí k hlubšímu zamyšlení nad tím, kam až může zajít náhrada skutečných řešení pouhým PR.
V SuperMostě je všechno větší. Včetně kriminality. Zapomeňte na kapesní krádeže nebo výtržnosti. Tady máte plnohodnotné scénáře jako z akčního filmu: bitky gangů, podomní varny, výhrůžky svědkům, výpalné na sídlištích nebo řízení pod vlivem jako národní sport. Nejedná se o epizodní jevy, ale o běžnou součást městského koloritu, který sice oficiální dokumenty nerady přiznávají, zato obyvatelé o něm mluví se stále větším zoufalstvím.
Město se chlubí „nižším počtem trestných činů“, ale realita na ulici vypadá jinak. Statistiky se dají upravit, ale pocit strachu lidí v parcích po setmění neoklamete. Večer po deváté se části města mění v zóny ticha – ne klidu, ale strachu. Obyvatelé, kteří volají po lepším osvětlení, po strážnících na kolech, po práci s mládeží, jsou stále častěji ignorováni. Nechtějí PR projekty, chtějí bezpečný chodník pro děti, klidné hřiště a policistu, který zná jejich čtvrť. To vše ale zůstává přáním, které se nepřevádí do reality. Volání zůstává nevyslyšeno.
Superdrogová scéna: Tam, kde sociální práce selhala
Most se zřejmě chystá kandidovat na titul „Amsterdam severních Čech“ – jen bez tolerance, infrastruktury a s horší kvalitou produktů. Pervitin a subutex vládnou ulicím, a dostupnost je taková, že místní školáci mají víc kontaktů na dealery než na zubaře. Stav veřejného zdraví klesá a s ním i důvěra občanů, že se něco může změnit.
Některé čtvrtě se staly proslulé nejen v rámci regionu, ale i za hranicemi kraje – ne kvůli památkám, ale kvůli koncentraci závislých. Obyvatelé, kteří zde stále žijí, volají po záchranných programech, po terénních týmech, po zákrocích, které by nebyly jen demonstrativní. Místo toho dostávají sliby o prevenci, zatímco stříkačky zůstávají v písku na hřištích a děti je obcházejí jako běžnou překážku.
Superměstská policie: Z Falludži rovnou na Liščák
Dříve byli strážníci vidět, slyšet a znali místní děti jménem. Dnes? Vybaveni jako jednotka pro nasazení ve válečné zóně. Černé uniformy, neprůstřelné vesty, taktické helmy, nekompromisní postoj. Zákon o obecní policii? Zřejmě jen slabě doporučující dokument, který už není na poradách ani citován.
Někteří obyvatelé při pohledu na pistolníky z městské policie mají pocit, že se nacházejí spíše ve Falludži či Bagdádu než ve střední Evropě. Uniformy vzbuzují respekt, ale i obavy. Preventivní funkce? Ta se rozplynula v kouři taktického výcviku. Z komunikátorů se stali vymahači řádu – nekompromisního, odosobněného a často necitlivého vůči specifikům komunit, ve kterých působí.
Rodiče na sídlištích už přestali volat, protože vědí, že pomoc nepřijde včas – nebo přijde s takovým přístupem, že problém spíš naroste. Místo důvěry přibývá frustrace, a místo partnerství strach.
Supervyloučené lokality: Ghetta bez budoucnosti
Chanov, Liščák, část Stovek, ubytovny okolo centra. V SuperMostě vznikla území, kde čas zamrzl a stát se odhlásil z doručování. Odtud se neodchází, tady se přežívá. Školy zápasí s absencemi, zdravotnictví s přetížením a občané s beznadějí.
Zdravotní péče je zde luxusem, pracovní příležitosti iluzí. Mladí lidé zde vyrůstají ve světě, kde se úspěch měří schopností obejít systém – ne ho využít. Ti, kteří se snaží vytvořit komunitní centra, sportovní aktivity nebo vzdělávací programy, se cítí jako hlas volající na poušti. Město sice občas přidá dotaci, ale systémové řešení nepřichází.
Volání obyvatel po důstojném životě se tříští o zeď nezájmu. Nejvíc bolí, že i děti tu velmi brzy pochopí, že nejsou prioritou.
Radní města, usazení v pohodlí vilových čtvrtí, kde se realita filtruje skrze zahradní altány a kávovary na kapsle, se dávno odpoutali od každodenního života běžných obyvatel. Do ghett nezabloudí – maximálně v tištěné zprávě nebo během řízené procházky s ochrankou. Jejich rozhodování tak stále častěji vychází nikoli z pochopení problémů, ale z vlastních zájmů, koníčků a estetického citu pro PR. Zatímco se rodiny v některých částech Mostu obávají večer vyjít ven, oni přemítají, zda na příští tiskovou konferenci přizvat více influencerů, nebo jen vyměnit barvu na vizualizaci „SuperMostu“.
Superfestivaly: Když Milovice nestačí, přichází Most
Na okraji města se má konat megafestival elektronické hudby. Hudba, stany, tanec – a podle bezpečnostních složek také solidní logistika drogové scény. Město sice akci nefinancuje, ale dopady pocítí jako první – záchranka, městská policie, občané.
Obyvatelé přilehlých čtvrtí volají po dialogu. Chtějí vědět, jak bude zajištěn klid v noci, jak bude řešeno parkování, jaké budou limity. Nechtějí být „vedlejší efektem zážitku“. Místo odpovědí dostávají tiskovku. Pro některé rodiny, které vychovávají děti v blízkosti festivalového areálu, je „Superfestival“ synonymem pro superúzkost.
Volání po prioritizaci základní bezpečnosti a komunitního prostředí je přehlušeno basovou linkou a světelnou show. Vítězí dočasná iluze nad trvalým problémem.
Superšedá eminence: Hazard, který nikdy neusne
Jedna věc v Mostě přetrvává navzdory všem slibům: hazard. Zatímco se schvalují vyhlášky a radnice mluví o regulaci, ve stínu rostou nové herny – modernější, nenápadnější, ale stále stejně ničivé. Závislosti se neptají, jestli máte děti. Zničí všechno.
Za tím vším stojí „někdo“. Někdo, kdo není vidět, ale má vliv. Někdo, kdo dokáže měnit směřování města, aniž by kandidoval. Superšedá eminence, které jde jen o peníze a nikoliv o dopady svého podnikání. Občané si šeptají jména, ale oficiálně se nic neděje. Zákony existují, ale jejich vymahatelnost končí u dveří heren. Kdo tu opravdu vládne?
SuperPR: Realita přetřená na růžovo
Projekt SuperMost má jedno silné eso: prezentaci. Weby, bannery, videa. Vše působí moderně, hravě, pozitivně. Jen máloco však sedí s tím, co zažívají místní. Není nic těžšího než se dívat na billboard s úsměvy, když vám někdo vykradl sklep.
Marketing dokáže přetřít panelák, ale nevymaže zápach močoviny ze schodiště nebo křik ve tři ráno. Dokáže vytvořit image, ale nevrátí důvěru lidí, kteří se bojí zavolat pomoc. PR je tři světelné roky před realitou. Bohužel – a zároveň nebezpečně – nahrazuje skutečná řešení kulisami.
Závěrečné zamyšlení autora
SuperMost není jen satirickým pojmenováním či ironickým příběhem o městě, které si hraje na víc, než ve skutečnosti zvládá. Je to obraz společnosti, která čím dál častěji volí zdání místo reality, a která problémy raději přebarví na růžovo, než aby je řešila.
Za reflexními vestami městské policie, za festivalovou scénou a za zářícími billboardy se skrývají lidské osudy – obyvatelé, kteří si zaslouží bezpečí, důstojnost a reálnou pomoc. Superkriminalita a superdrogová scéna nejsou jen sociální fenomény, jsou tichým výkřikem ztracených čtvrtí.
„Chléb a hry“ nestačí. Vždycky to byl trik. A když se jím řídí město, které už dávno nemá dost chleba, zůstávají jen hlučné hry a tichá frustrace.
