Článek
Víte, s blížícími se volbami je to jako s příchodem jara. Všichni se radují, plni naděje, že už bude jenom líp. Jenže pak přijde realita a vy zjistíte, že místo rozkvetlých luk máte jen alergii na pyl, a místo svěžího vánku vás fackuje vítr plný prachu z nesplněných slibů. Takže se pohodlně usaďte, připravte si kapesníky a možná i něco ostřejšího, protože volební sezóna oficiálně začíná a s ní i další představení, které nás bude bavit i frustrovat zároveň.
Upozornění Autora:
Vážení čtenáři, to, co se chystáte přečíst, je satira. Pokud vám připadá, že je to příliš blízko realitě, pak je to nejspíš tím, že žijeme v době, kdy satira jen stěží předčí to, co se děje ve zprávách. Veškerá podobnost se skutečnými událostmi, osobami a stranami je čistě „náhodná“ – stejně jako ty sliby, které slyšíme každé čtyři roky.
Je to tu zas! Vzduch houstne tak, že by se dal krájet na kostičky a prodávat jako suvenýry, bilboardy rostou jako houby po dešti po vydatné bouři (a stejně tak rychle i mizí po volbách, aby je nahradily reklamy na jogurty), a z reproduktorů se linou ty nejlíbeznější, nejsladší a nejabsolutněji nesplnitelné sliby, které jsme za posledních třicet let slyšeli už… no, minimálně třicetkrát, a s trochou nadsázky i stokrát, možná i s přirážkou za opakování. Ano, vážení spoluobčané, volební kampaň 2025 je za rohem a s ní i tradiční divadelní představení, v němž hlavní roli hraje ztráta soudnosti (na straně voličů i kandidátů) a vedlejší role obsadilo nefalšované pokrytectví v hlavních barvách. Scéna je pečlivě připravena pro další dějství tragikomedie, ve které se nám snaží vnutit iluzi, že zítra už bude líp – a to i přesto, že včera bylo stejně, předevčírem hůř, a před třiceti lety jsme poslouchali úplně totožné fráze s neméně planými nadějemi. Je fascinující, až skoro fascinující sledovat tu vytrvalost v recyklaci nesplnitelných vizí a cynickou lhostejnost k jakékoli skutečné změně. Je to jako nekonečný den bláznů, kde se pravidla mění každou hodinu, ale výsledek je vždy stejný: probuzení s kocovinou z reality.
Pamatuje si ještě někdo na dobu, kdy se v politické debatě používaly argumenty, podložená data, a třeba i špetka vzájemného respektu, jež by alespoň naznačovala, že se jedná o dospělé lidi diskutující o vážných věcech, nikoliv o rozmazlené děti v pískovišti? Pokud ano, gratuluji, musíte být buď skutečný pamětník (a měli byste o tom napsat knihu), nebo jste si právě spletli století, ba dokonce možná i dimenzi, ve které se slušnost ještě drží při životě. Dnešní kampaň je spíše přehlídkou ostrostřelců, kteří se předhánějí v tom, kdo vypustí do éteru urážku s největším decibelem, nejméně podloženým obviněním a největší publicitou. Slušnost? Ta sedí v koutě a pláče nad rozlitým mlékem, zatímco politická debata, pokud se tomu tak dá ještě říkat, probíhá na úrovni hádky v pískovišti, kde se místo báboviček házejí bahnité pomluvy a místo slov teče žluč, přičemž každý se snaží druhého zadupat do země, nejlépe i s bábovičkou. Kandidáti se vzájemně obviňují z kdejakého hříchu, od prodeje babiččina stříbra po spiknutí s mimozemšťany, a to vše s takovou vážností, jako by šlo o osud světa. Ve skutečnosti jde jen o body v průzkumech veřejného mínění, které se zítra stejně změní, a nikdo si na včerejší „šokující odhalení“ už ani nevzpomene, ledaže by z něj bylo dobré meme. Veškerá debata se zredukovala na virální klipy a titulky, které mají šokovat, nikoli informovat, a hlavně, hlavně urazit.
Třicet let slibů a pokrok nikde
A co se týče oněch slibů… Ach, sliby! Jsou jako vánoční cukroví v lednu – už dávno ztvrdly a nikdo je nechce, ale pořád tam jsou, jen aby připomínaly dávné, sladké lži. V průběhu uplynulých tří dekád jsme byli opakovaně ujišťováni, že teď už to konečně přijde. Vzkvétající ekonomika pro všechny, naprostý konec korupce, transparentnost jako křišťálově čistá horská studánka, do které se nikdo neodváží hodit kámen, protože je tak dokonale průhledná, že by se sám viděl. Měli jsme mít méně byrokracie (které je naopak víc než kdy předtím, a je tak zamotaná, že by se v ní ztratil i Minotaurus), více spravedlnosti pro každého (pokud si ji ovšem můžete dovolit zaplatit, nebo máte správné kontakty), a naše životní úroveň se měla zázračně vyrovnat té švýcarské, ne-li ji dokonce překonat a zařadit nás mezi elitu vesmíru. A pokrok? Ten je stále na prodloužené dovolené někde v Karibiku, pravděpodobně si užívá drinky s deštníčkem a směje se nám do obličeje, zatímco my se tu plácáme v realitě, kde organizovaný zločin prorůstá do státní správy s takovou bravurou, elegancí a nenápadností, že by i zahradník záviděl, jak rychle se plevel rozrůstá. Mafie si podává ruku s politiky na VIP večírcích (kde se pro jistotu nepodávají alkoholické nápoje, aby náhodou někdo neřekl pravdu), a my, prostí daňoví poplatníci (tedy my všichni, kteří poctivě platíme daně státu, aby pak zmizely v černé díře korupce a skončily na účtech v daňových rájích), můžeme jen bezmocně zírat na to, jak se nám před očima rozplývají naše těžce vydělané peníze. Důvěra v instituce klesá rychleji než hodnota naší měny v době inflace, a to je, jak známo, co říct – skoro jako sledovat, jak se ledová kostka rozpouští v horké kávě, zatímco se snažíte zachránit poslední kapku. Každý skandál se zamete pod koberec s takovou rychlostí, že by na to nestačil ani superrychlý vysavač z budoucnosti, a po pár dnech už se o něm nemluví, dokud nepřijde další, ještě větší skandál. Systém se zdá být dokonale nastaven pro sebeobranu a udržování status quo, bez ohledu na to, kdo zrovna sedí v čele, protože židle je vždy pohodlnější než práce.
Místo reálných a smysluplných řešení palčivých problémů se dočkáme opulentních mítinků s párky a pivem zdarma (protože hladový volič je spokojený volič, a opilý volič zapomene na sliby), kde se řečníci předhánějí v tom, kdo má lepší grafiku na PowerPointové prezentaci (ideálně s animovanými hvězdičkami a ohňostrojem, aby to vypadalo honosně) a kdo dokáže s větší vehemencí ukázat prstem na „ty druhé“, kteří jsou samozřejmě za všechno vinni, ať už jsou kdokoli a ať už udělali cokoli. Kampaně se staly soutěží v agresivním marketingu a bombastickém PR, nikoli v obsahu, nápadech nebo vizi, která by přesahovala jedno volební období.
Sociální sítě se plní dezinformacemi a uměle vytvořenými skandály, které mají za cíl jediné – odvést pozornost od podstatných témat, která by mohla skutečně hýbat společností, a hlavně odvést pozornost od faktů, které by mohly pokazit dobrou show. A zatímco se média předhánějí v tom, kdo získá exkluzivní rozhovor s kandidátem, který se včera pohádal s moderátorkou v přímém přenosu (protože sledovanost je všechno, ať už se děje cokoliv), skutečné problémy leží ladem, neřešené a ignorované, a pomalu plesniví. Veřejná diskuse je otrávena a polarizována do takové míry, že už se nikdo nesnaží o kompromis, dialog nebo konstruktivní řešení. Všichni jsou jen ve svých zákopech a střílí slepými náboji na imaginárního protivníka, zatímco skutečný nepřítel – apatie a beznaděj – tiše triumfuje a spokojeně se usmívá, protože ví, že má vyhráno.
Volební past pro široké masy
A v tomto velkolepém divadle, kde se hrají role ctnostných vizionářů a neúprosných bojovníků za „lid“ (kterému, jak se zdá, rozumí nejméně, ale rádi ho využívají), má většina obyvatel bohužel tendenci se nechat utáhnout na suchý z nosu s až děsivou lehkostí. Záplava emocí, jednoduchých hesel a černobílých narativů dokonale nahrazuje potřebu kritického myšlení, jako by stačilo nalepit nálepku „dobrý“ nebo „zlý“ a problém byl vyřešen. Lidé se nechají strhnout vášnivými projevy, které útočí na jejich základní instinkty a strachy – „bojíme se imigrantů“, „bojíme se zdražování“, „bojíme se všeho!“ – namísto aby se zamysleli nad komplexností světa a souvislostmi, které jsou pro řešení skutečných problémů nezbytné. Kampaň se tak stává jakýmsi testem na schopnost vidět za obzor vlastních předsudků a okamžitých uspokojení, jako když dítě dostane lízátko a zapomene na zlomenou hračku. Ti, kteří podléhají prvním dojmům a líbivým slibům, aniž by si ověřovali fakta nebo uvažovali o dlouhodobých dopadech, se stávají snadnou kořistí – jako myši lapené do sýra, který je jen atrapa. Složitost světa, nuance a potřeba vnímat dopady rozhodnutí v širším kontextu se prostě nehodí do třísekundového spotu nebo chytlavého tweetu, který má omezený počet znaků a ještě méně hlubokých myšlenek. A tak se volební sliby stávají pouhým placebem pro duši, které na chvíli utiší pocit frustrace, aniž by cokoliv vyřešilo, a navíc je bez vedlejších účinků, kromě chronické nespokojenosti, která se objeví hned po volbách, jako nežádoucí bonus.
Závěrečné zamyšlení
Je smutné, že zrcadlo, které nám nastavuje blížící se volební kampaň, ukazuje spíše karikaturu společnosti, kde se hodnota člověka měří podle počtu „lajků“ a sdílení na Facebooku, a pravda je jen flexibilní nástroj v rukou mocných, který se ohýbá podle aktuální potřeby, jako plastelína, nebo spíše jako hliněné nohy sochy, která se každé čtyři roky znova a znova staví, jen aby se zřítila. Možná je na čase si uvědomit, že volíme nejen politiky, ale především úroveň, na které se bude odehrávat naše veřejná diskuse a celá naše společenská realita. Jsme to my, kdo dává politikům mandát, a s ním i prostor k tomuto absurdnímu divadlu.
Není to jen o tom, koho zaškrtneme na volebním lístku, je to i o tom, co budeme ochotni spolknout a co ne. Je to o tom, jakou společnost chceme budovat, a jaké standardy jsme ochotni tolerovat. Chceme být i nadále pasivními svědky této frašky, nebo se konečně vzchopíme a budeme vyžadovat víc? Víc slušnosti (i když to zní jako utopie, tak jako létající auta), víc poctivosti, víc skutečných a odvážných řešení místo prázdných slibů, které se nám valí do uší s každou kampaní. Možná je čas přestat očekávat zázraky, které se nikdy nestanou, a začít vyžadovat odpovědnost, a to nejen od těch nahoře, ale i od sebe samých.
Až se zase budou rozdávat párky a pivo, zkuste se místo bezmyšlenkovité konzumace zeptat: „A co ten pokrok, který už 30 let slibujete? Kde se schovává? Není náhodou s mým zdaněným platem na dovolené někde na Mauriciu?“ Možná pak volební cirkus alespoň na chvíli ztichne a někteří se zamyslí. Nebo ne? Vždyť po třiceti letech už jsme na to zvyklí, že? A zvyk je železná košile, kterou je tak těžké svléknout, zvláště když je zapnutá až ke krku a klíče od ní drží někdo jiný. Možná je čas si klíče vzít zpět, a to i za cenu, že si přitom umažeme ruce od politického bahna.
