Článek
Co kdybychom vám řekli, že v České republice se organizovaný zločin proměňuje v organizovanou druhou šanci? Že se naši zákonodárci rozhodli udělit „slevu“ na tresty těm největším rybám drogového podsvětí, zatímco my – občané – tomu s údivem (či netečností) tleskáme? Tento text je analyticko-satirickou sondou do nedávné novely trestního zákoníku z roku 2024, která významně snížila horní hranice trestních sazeb za organizovaný drogový zločin. Skrze záměrně nadsazené, leč v jádru pravdivé obrazy a fiktivní dialogy, jako je případ „Brčko“, se pokusíme rozkrýt potenciální důsledky tohoto legislativního kroku. Připravte se na nepříjemné otázky, které si dovolíme položit s plným vědomím, že se jedná o smyšlený, byť inspirovaný realitou, satirický příběh.
Je tomu sotva pár měsíců, co se v českém trestním zákoníku udála nenápadná změna, která se stala novým milníkem ve vztahu státu k organizovanému zločinu. Ještě v roce 2023 hrozilo členům drogových kartelů až osmnáct let vězení. Novela z roku 2024 však tuto hranici snížila na pouhých deset let. Ti nejmazanější si navíc díky právní obratnosti obhájců dnes odpykávají dokonce jen osm let, z toho část podmíněně. A někteří už jsou venku. Vesele, legálně, zpátky v ulicích – tentokrát jako „lidé s minulostí a chutí pomáhat“.
Zní to absurdně? Možná jsme si jen zvykli, že zákony jsou spíše návrhem než pevným pravidlem, a že spravedlnost je flexibilní pojem, který se ohýbá podle potřeb těch, kdo mají dostatek peněz na šikovné právníky a správné konexe.
Případ Brčko: Od krále podsvětí k filantropovi
Emanuel Průvan, zvaný Brčko, byl ještě před třemi lety postrachem severních Čech. Jeho organizace – s přesahy do Saska a vazbami na balkánské dodavatele – operovala efektivně a tiše. Laboratoře byly mobilní, kurýři věrní a dluhy se vybíraly rychle, často baseballovou pálkou. Brčko nebyl jen dealer; byl to podnikatel s vizí, který uměl optimalizovat dodavatelské řetězce a maximalizovat zisky, aniž by se příliš zviditelnil.
V roce 2021 byl zatčen a v roce 2022 odsouzen ke čtrnácti letům. Vše nasvědčovalo tomu, že bude sedět do konce třetí dekády. Že si odpyká trest, který měl být odstrašujícím příkladem.
Pak ale přišla novela. A s ní i nový pohled na to, co znamená „spravedlnost“.
Díky novému zákonnému rámci se jeho čin překvalifikoval – už to nebyla „zvlášť závažná forma organizovaného zločinu“, nýbrž „účast ve skupině bez prokázané hierarchie“. Snížená horní hranice umožnila podmínečné propuštění po pouhých čtyřech letech. Brčko totiž během výkonu trestu „významně spolupracoval na vzdělávacím programu proti závislosti“ a „vedl přednášky o rizicích syntetických drog“. Úřady ocenily jeho přístup k nápravě. Veřejnost – pokud si toho všimla – pokrčila rameny. Brčko se stal živým důkazem toho, že systém funguje. Jen možná ne tak, jak jsme si ho představovali.
Rozhovor u kulatého stolu: Dilema „druhé šance“
Měl jsem příležitost navštívit veřejnou debatu na půdě Stálé rady pro „Občanské začlenění osob s minulostí“. Mezi řečníky vystoupil i MUDr. Ignác Lipanský, dlouholetý podporovatel restorativní justice, jehož přednášky o „léčení duše zločince“ plní sály univerzit. V jeho podání zazněla věta, která mi utkvěla: „Zločin není konečná. Je to pouze fáze. A každý má právo na restart.“
Po debatě jsem ho oslovil. Nedaleko se nenápadně pohyboval i Brčko, dnes již jako „partner programů protidrogové prevence“. Jeho úsměv byl upřímný, až děsivě bezstarostný.
Já: „Pane doktore, nemáte obavu, že tímto přístupem legitimizujeme zločin jako výnosnou epizodu s omezeným rizikem? Že se z trestu stává spíše investiční přestávka?“
Lipanský (s chápavým úsměvem): „Musíme odlišovat pomstu od spravedlnosti. A v naší justici je příliš mnoho trestu, málo empatie. Je nutné se dívat do budoucnosti, ne se topit v minulosti. K čemu je společnosti prospěšné, když někdo sedí osmnáct let, zatímco by mohl mezitím pomáhat a napravovat své chyby? Ti, kdo prošli systémem, mohou nejlépe ukázat cestu ven. Kdo jiný ví lépe, jak se dostat z drogové závislosti, než ten, kdo ji sám umožnil? Je to jakýsi paradoxní, ale efektivní kruh.“
Já: „Ale co oběti? Rozvrácené rodiny, závislí mladiství, zničené životy, které za sebou zanechali ti, jimž se teď nabízí ‚druhá šance‘? A co vysoká recidiva v oblasti drogových trestných činů, která bohužel naznačuje, že systém nápravy často selhává? Nemluvě o tom, že navzdory spoustě zátahů proti drogovým skupinám se množství drog ve společnosti stále spíše zvyšuje.“
Lipanský (s úsměvem): „Oběti si taky zaslouží pomoc. Recidiva je problém, ale vězení samo o sobě ji nesnižuje, jen odkládá. My se snažíme budovat mosty, ne zdi. Kvantita zátahů není vždy úměrná poklesu drog, ten je spíše otázkou poptávky a nabídky, na kterou náš právní rámec, a tedy i náš přístup k reintegraci, může mít pozitivní vliv.“
Načež se k nám přiblížil Brčko. Jeho ruka byla pevná, stisk sebejistý. Nabídl mi vizitku: „Emanuel Průvan – změna je možná. Lektor, motivátor, investor do budoucnosti.“
„Rád bych vás pozval na naši konferenci o ‚etických výzvách digitálního obchodu‘,“ dodal s jiskrou v oku. „Dnes už se byznys dělá s hlavou, ne s pálkou.“
Zpívající paragrafy: Kolotoč recidivy a drogové povodně
Zákony nejsou psány na kámen. Ale jsou psány lidmi – a tady se ukazuje jejich achillova pata. Zatímco se veřejná debata soustředí na legalizaci konopí nebo represi vyloučených lokalit, ti skutečně mocní hráči v drogovém podsvětí si přetvářejí pravidla podle potřeby. Se správným advokátem, kontaktem v legislativní komisi a trochou trpělivosti se i deset let změní v pět. A pět let v investiční přestávku, během níž si mohou „načerpat nové zkušenosti“ a „přehodnotit priority“.
Na severu Čech, v Ostravě, Brně i Praze už běží nové neziskové projekty „za podpory zkušených mentorů“, kteří ještě nedávno obchodovali s pervitinem ve stovkách kilogramů. Někteří z nich se účastní veřejných diskusí, jiní financují sociální projekty, přednáší ve školách a dokonce si podali kandidaturu do místních rad. Čistý štít – formálně. Skutečný charakter? Neověřen. Ale kdo se na to ptá, když se prezentují jako vzor „úspěšné resocializace“?
Slyšel jsem vyjádření jednoho policejního důstojníka, který si přál zůstat v anonymitě: „Je to frustrující. My je honíme, riskujeme životy, a pak se nám vysmějí z ministerských křesel nebo z pódia nějaké konference o ‚spravedlnosti‘. Je to, jako bychom hráli fotbal, kde se pravidla mění v průběhu zápasu a branky se přesouvají.“
Alarmující je vysoká míra recidivy v drogové trestné činnosti. Není neobvyklé, že propuštění jedinci se během několika měsíců nebo let vrátí zpět do stejných kruhů. Systém, který má vést k nápravě, se tak stává jakýmsi „otočnými dveřmi“, jimiž zločinci procházejí s minimálními důsledky, získávajíc jen „vyšší kvalifikaci“ ve svém oboru. Otázkou je, zda se z Brčků nestanou spíše instruktoři, než že by skutečně změnili svůj způsob života.
Přes veškeré snahy policie, která v posledních letech provedla spoustu zátahů a zabavila rekordní množství narkotik, se zdá, že množství drog ve společnosti neklesá, ba naopak. Drogy jsou stále dostupnější, trh se adaptuje a nové psychoaktivní látky se objevují rychleji, než je legislativa dokáže zakázat. To jen podtrhuje, že represe sama o sobě nestačí. Zkrácení trestů a sázka na „druhou šanci“ u organizovaného zločinu může paradoxně přispívat k tomu, že se pro drogové kartely stává podnikání méně rizikové a atraktivnější.
Ekonomika milosti a tržní síly
Není to jen o humanismu, jak by se mohlo zdát z rétoriky zastánců novely. Jde i o peníze. Tlak na snižování nákladů na vězeňství je enormní. Každý propuštěný vězeň znamená úsporu pro státní kasu. A když je navíc tento „napravený“ jedinec schopen se angažovat v „neziskovém sektoru“ a čerpat dotace, stává se z něj investice, ne zátěž. Cynismus? Možná. Realita? Rozhodně.
Existuje argument, že krátký, ale intenzivní trest je účinnější než dlouhé uvěznění. Že dlouhodobá izolace vede spíše k prohloubení kriminálních návyků než k nápravě. Ale pro koho to platí? Pro drobné zlodějíčky, nebo pro ty, kteří řídili milionové drogové impérium? Problémem je absence diferenciace. Stejný metr se zdánlivě přikládá k malému a velkému zločinu, což je z logického hlediska absurdní.
Navíc se zde objevuje i otázka lobbyingu. Jak moc ovlivňují legislativní proces zájmové skupiny, které mají prospěch z mírnějších trestů? Jsou to právnické kanceláře, které si účtují astronomické částky za „překvalifikace“? Nebo jsou to spíše skryté vazby, které vedou až do nejvyšších pater politiky a byznysu? Odpověď je složitá, ale jedno je jisté: peníze a vliv hrají svou roli. A pokud je recidiva vysoká a trh s drogami nekontrolovatelně roste i přes veškeré policejní úsilí, naznačuje to, že ekonomická úspora na vězeňství se může projevit v daleko vyšších nákladech na policejní práci, soudní řízení, sociální dopady a především na zdraví a životy občanů.
Koneckonců, jak se zdá, pravidla se mohou ohýbat i v nejvyšších patrech justice. Jen před pár dny otřásla veřejností zpráva o rezignaci českého ministra spravedlnosti, jehož úřad přijal dar v bitcoinech od odsouzeného drogového dealera. Ačkoliv ministr trval na tom, že o původu peněz nevěděl, a premiér hovořil o „nezbytném kroku pro zachování integrity vlády“, okamžitě se rozhořela polemika, zda nešlo o dar účelový – o skrytý projev „vděčnosti“ za legislativní změny, které významně snížily horní sazby za organizovaný drogový zločin. Tento incident jen podtrhuje, jak tenká je hranice mezi spravedlností, vlivem a poněkud „flexibilním“ chápáním zákonů. Když se miliardové „dary“ od dřívějších zločinců stávají předmětem vládních krizí a veřejné spekulace o korupci, otevírá to další otázky o tom, kdo a jakým způsobem skutečně tahá za nitky v systému, který by měl být zárukou spravedlnosti pro všechny.
Závěr autora: Hluboké zamyšlení nad tenkou linií
Když jsem sepisoval tento článek, snažil jsem se balancovat na velmi tenké hranici mezi absurdní satirou a mrazivou realitou. Snažil jsem se vyprovokovat, donutit k zamyšlení: „Co se to vlastně děje?“ Možná je to jen můj pesimismus, ale nemohu se zbavit pocitu, že se v naší společnosti něco zásadního mění. Něco, co přesahuje pouhou „reformu justice“ nebo „humanizaci trestního práva“.
Sledujeme proces, kdy se diskurz o spravedlnosti posouvá od ochrany obětí a potrestání viníků k jakémusi idealizovanému konceptu „restartu“ pro každého. Ano, druhá šance je cenná. Ale pro koho? A za jakou cenu? Není to spíše tak, že se ty „druhé šance“ rozdávají těm, kteří si je nejméně zaslouží a kteří je nejčastěji zneužijí? Že zatímco drobný zlodějíček pyká za krádež v obchodě, skuteční architekti drogových impérií se smějí do kamery na společenských akcích a mluví o „změně k lepšímu“?
Je zarážející, jak snadno se společnost smíří s tím, že ti, kdo způsobili utrpení stovkám či tisícům lidí, se vrátí do „normálního“ života po pár letech s jakýmsi „čistým štítem“. Jakoby se na ně zapomnělo, jakoby se jejich činy rozpustily v byrokratických šuplících a legislativních úpravách. A zatímco se slaví jejich „resocializace“, někde v pozadí stále existují ti, jejichž životy byly nenávratně zničeny – drogově závislí, jejich rodiny, komunity. Ti „méně viditelní“, jejich hlas je umlčen.
Máme snad tak krátkou paměť? Nebo jsme natolik unaveni bojem, že raději přijmeme jakoukoli „úlevu“, i když je na úkor skutečné spravedlnosti? Jde nám o ekonomickou úsporu za každou cenu, i když víme, že vysoká recidiva v této oblasti a rostoucí množství drog na ulicích, navzdory spoustě zátahů, znamená, že se nám tato „úspora“ vrátí jako bumerang v podobě dalších trestných činů, dalších závislých a dalších zničených životů? Paradoxně tak šetříme na trestech dnes, abychom zítra platili mnohem víc za boj s důsledky naší „lidskosti“.
Možná, že bychom se měli méně soustředit na to, jak zkrátit tresty pro ty, kteří nám ublížili, a více na to, jak zajistit spravedlnost pro ty, kterým bylo ublíženo. Možná bychom měli přestat idealizovat „nápravu“ bez skutečné odpovědnosti a začít se ptát, kdo a proč tyto legislativní změny prosazuje. Dokud nezačneme pojmenovávat věci pravými jmény a nebudeme se bát nepohodlných otázek, bude spravedlnost nadále jen iluzí, jejíž obrysy se budou rozostřovat s každou další „novelou“. A my budeme dál tleskat, aniž bychom si uvědomovali, co se za oponou skutečně děje.
Informace o rezignaci českého ministra spravedlnosti a daru v bitcoinech byly získány z veřejně dostupných zpráv.
