Článek
Původní článek se seriózně zabýval vzestupem organizovaného zločinu v postkomunistické ČR a jeho devastujícím dopadem na společnost. My ale volíme černou satiru, kde vtipem a groteskní nadsázkou reflektujeme absurditu reality, v níž se podsvětí stává hybatelem digitální transformace, veřejné finance mizí v mlžném oparu korupce a společenská apatie dosahuje nových, zvrácených rozměrů. Ukážeme, jak se z korupce a nekalých praktik stává „inovace“, a jak se z okrajového jevu stává integrální součást našeho „národního know-how“.
Kde končí smích a začíná realita
Milý čtenáři, než se ponoříte do následujícího textu, dovolte mi jedno malé, ale důležité doporučení: připravte si něco dobrého k pití. Možná silnou kávu, pokud potřebujete zůstat bdělí před realitou, nebo něco ostřejšího, pokud ji raději otupíte. Tenhle článek se možná nebude číst snadno. Nebo se možná bude číst až příliš snadno, protože v něm najdete mnoho znepokojivě povědomých prvků z našich každodenních zpráv a životů.
Když jsem původně začal psát o vzestupu organizovaného zločinu v České republice, chtěl jsem stvořit vážnou, analytickou studii. Chtěl jsem vykreslit ponurý obraz systému, který selhává, a společnosti, která se s tím učí žít. Ale čím hlouběji jsem se nořil do tématu, tím absurdnější se mi zdála realita. Každodenní zprávy se jevily bizarnější než jakákoli fikce, a systémové problémy se zdály být tak hluboce zakořeněné, že by seriózní tón působil spíš plačtivě než konstruktivně.
A tak jsem se rozhodl pro smích. Hořký smích, který odráží to, co se děje pod povrchem lesklých statistik a politických proklamací. Tento text je pokusem o satiru, o zrcadlo nastavené společnosti, které možná trochu deformuje, ale jen proto, aby lépe odhalilo skryté, často nepříjemné pravdy. Neberte to jako manifest, ani jako analýzu s exaktními daty. Berte to jako úlevu, jako sdílený výkřik do tmy, který se snaží najít světlo i v těch nejtemnějších zákoutích naší „národní inovace“. Přeji vám, aby se vám u čtení zvedal koutek úst, ale zároveň, aby vám mrazilo v zádech. Protože v každém dobrém vtipu je kousek pravdy, a v některých případech je té pravdy až příliš mnoho. Tak si dejte lok, a jdeme na to.
Zločin jako národní know-how: Exportní artikl 21. století
Zatímco jiné země sázejí na automobily, pokročilé technologie, nebo dokonce na precizní strojírenství a farmacii, Česká republika se v tichosti, ale o to efektivněji, stala lídrem v inovaci organizovaného zločinu. Vítejte v éře, kdy české podsvětí není jen stínem společnosti, ale skutečným tahounem digitální transformace a naší „Silicon Varna“ generuje nápady a produkty, které boří morální bariéry, ekonomické konvence a občas i fyzické integrity svých uživatelů. Je to nová ekonomická realita, kde se namísto patentů obchoduje s anonymitou a efektivitou, a kde se zdá, že náš národní produkt je spíše než v továrnách produkován ve varnách, kancelářích pochybných právníků a v zákulisí politických jednání. Jsme svědky fascinujícího, a děsivého, posunu, kde se z okrajového jevu stává integrační součást ekonomického a společenského života. Dnešní „podnikatel“ v teplákové soupravě tak reprezentuje mnohem více než jen nekalé úmysly – je symbolem adaptability, inovace a neochvějné víry v systém, který mu vždycky projde na radnici. Jeho byznys plán není v Excelu, ale v telefonech plných šifrovaných zpráv a diskrétních kontaktů.
Český kriminální start-up: „Disruptujeme morálku už od 90. let“
Po sametové revoluci v roce 1989 jsme si s nadšením a jistou naivitou řekli, že chceme být konečně jako Západ, že doženeme ztracené dekády a staneme se prosperující, moderní společností, s funkční ekonomikou a vládou práva. A povedlo se, jen s lehkou modifikací původního plánu, která se ukázala být pro některé skupiny nesmírně výnosná. Akorát místo aby u nás vyrostlo Silicon Valley, centrum technologických inovací a digitálních gigantů, založili jsme si vlastní, mnohem specifičtější ekosystém – Silicon Varnu. První vlaštovky skutečného podnikatelského ducha, zbaveného socialistických okovů, měly v kufrech samopaly, nikoliv notebooky, a jejich sofistikovaný byznys plán byl namalován na zmačkanou účtenku z Tuzexu, nikoliv na firemní PowerPointovou prezentaci před investory. Ekonomická transformace se u nás tak plynule slila s transformací mafie, transformace z reálného socialismu do ještě reálnějšího, dravého kapitalismu, kde základní výrobní jednotkou nebyl ani tak excelovský tabulkový procesor, jako spíše dobře mířená kulka, ostrý nůž nebo, v pokročilejších fázích, diskrétní úplatek. Dnes, když se setkáte s lídry zločineckých think-tanků, kteří se scházejí v nenápadných podnicích daleko od zraku veřejnosti a jejichž jména nikdy neproniknou na titulní strany novin, s oblibou vám řeknou: „Nebojte se selhání – policie selhává denně a pořád tu jsou.“ To je jejich mantra, jejich filozofie nezdolné odolnosti, která se opírá o prokazatelnou systémovou imunitu a nepolapitelnost. Každé zatčení je jen drobný zářez na pažbě, nic, co by ohrozilo celou operaci. Je to jen malá, předvídatelná daň za neuvěřitelný úspěch.
Moderní otroctví: Od karavany k UberProstituci™
Byly doby, kdy obchod s lidmi představoval logistickou noční můru, spojenou s hraničními přechody, rizikem odhalení a nutností fyzické přepravy zranitelných duší. Bylo nutné cestovat přes půl světa s pytlem opia na zádech nebo s karavanou nešťastníků, riskovat hranice, úplatky a fyzické nebezpečí. Dnes je to archaismus, na který vzpomínají jen staří bardi podsvětí, kteří se nestačili adaptovat na nové trendy. Dnes vám k řízení impéria v oblasti moderního otroctví stačí VPN, šifrovaný účet na Telegramu, trocha kreativity v sociálním inženýrství, a hlavně bezbřehý cynismus. Obchod s lidmi se tak proměnil v asistované dobrodružství v rámci kariérního růstu, které se prezentuje jako snadná cesta k bohatství a „lepšímu životu“ v západní Evropě, s lákavými, avšak falešnými, sliby. Jenže HR oddělení těchto „korporací“ často vede Albánec s tetováním lebky na krku, a pracovní smlouva se nepodepisuje v klimatizované zasedačce, ale za jízdy v kufru auta, s jasnými podmínkami, které se v případě neuposlechnutí velmi rychle vyjednají železnou tyčí nebo mnohem horšími prostředky. Státní správa se snaží držet krok, ale spíše klopýtá, pohřbena pod tíhou byrokracie a nedostatku personálu. Každá oběť má sice teoretické právo být systematicky ignorována, a to včetně překladu úředních dokumentů do tří světových jazyků, ale v praxi se to málokdy děje a proces se táhne roky. Pro ty, kteří se odváží nedodržovat své „kvóty“ nebo se pokusí o vzpouru, existuje flexibilní, až drastická motivace, která daleko přesahuje jakékoli právní či morální hranice. Vlastně je to spíše „kariérní restart“, který se obvykle odehraje v nějaké odlehlé stodole.
Drogy 2.0: Varny s UI a influenceři na benzodiazepinech
Český chemický průmysl zažívá renesanci, ale ne takovou, jakou by si přála veřejnost nebo ekonomové. Zapomeňte na Spolanu, Lovochemii a další pilíře minulosti, které symbolizovaly technologickou vyspělost. Opravdový, cutting-edge výzkum a vývoj se dnes odehrává v nenápadných garážích u Chomutova, v panelákových bytech na sídlištích, nebo v odlehlých venkovských staveních, kde tři bratři v teplácích, s mastnými vlasy a zbytky včerejšího oběda na bradě, optimalizují výtěžnost fentanylu pomocí ChatGPT, sofistikovaných darknetových fór a sporáku značky Mora. Jejich inovační proces je neuvěřitelně efektivní a rychlý, daleko přesahující tempo státní regulace. Zatímco Ministerstvo zdravotnictví s nekonečnou byrokracií a zdlouhavými diskuzemi řeší, zda povolit konopí pro léčebné účely, děti ve věku 14 let ve školních lavicích, na dětských hřištích nebo v online komunitách testují látky, které ještě nemají ani oficiální název, natož aby byly regulovány. Z influencerů, kteří dříve propagovali kosmetiku nebo fast food, se stali neoficiální toxikologové a lektoři, jejichž „stories“ na sociálních sítích zahrnují detailní návody na dávkování syntetických drog, recenze nejnovějších látek a samozřejmě i designová bonga, která se stala módním doplňkem. Terapeutické linky, které by měly pomáhat závislým a zachraňovat životy, jsou beznadějně přetížené a finančně podhodnocené. Mnoho z nich, v zoufalé snaze oslovit mladé publikum, přešlo na TikTok, kde se snaží konkurovat těmto „toxikologickým“ influencerům. Jejich dosah je však stále zanedbatelný ve srovnání s Národní protidrogovou centrálou, která se snaží marně chytat dech v digitálním věku, zatímco realita se posouvá mílovými kroky vpřed a drogy už si můžete objednat přes apku s dodáním dronem.
Veřejné zakázky: Aplikace ‚KrademeChytře‘ a algoritmy pro optimalizaci provizí
Když jsme po revoluci snili o tom, že budeme „jako Západ“ a zavádět ty jejich moderní a transparentní postupy, nikdo netušil, že největší pokrok nastane v oblasti optimalizace provizí z veřejných zakázek. Zapomeňte na nudné tenderové řízení a zdlouhavé kontroly. Dnes frčí digitální transformace i v tunelování. Představujeme „KrademeChytře 2.0“ – revoluční mobilní aplikaci vyvinutou ve spolupráci s „nezávislými experty“, kteří prostě jen vědí, jak na to. Tahle appka vám s úsměvem vypočítá optimální výši úplatku pro každého úředníka, od obecního tajemníka po ministerského náměstka, a to s garancí stoprocentní anonymity transakce. S funkcí „Rychlá platba“ je celý proces hladší než skluzavka v akvaparku, jen s tím rozdílem, že na konci vás nečeká bazén, ale offshore účet.
Pro ty, kteří chtějí být ve svém „podnikání“ opravdu špičkoví, nabízíme povinné školení s certifikací „Mistr v zakázkách“. Zde se neučíte, jak psát kvalitní projekty, ale spíše „optimalizaci rozpočtu bez viditelných stop“ a „legální kamufláž subdodavatelů“. Absolventi pak hrdě nosí odznak „KrademeChytře PRO“ a mají přednostní přístup k těm nejšťavnatějším projektům, kde se rozpočty nafukují jak balónky na pouti. A že se občas stane, že most spadne dřív, než se zkolauduje, nebo že dálnice končí v poli? No a co? Důležité je, že státní úředníci jsou spokojení, mají na dovolenou v Karibiku a celá ekonomika se tak nějak točí. Je to přece win-win, nebo ne? Původní vize o efektivní správě peněz se zvrhla v efektivní správu… peněz pro někoho jiného.
Veřejné finance v mlžném oparu: Kam mizí naše peníze?
A kde se to všechno promítá? Samozřejmě, že ve veřejných financích, tedy v našich penězích. Miliardy korun, které by mohly jít na vzdělávání, na modernizaci zdravotnictví, na důstojné platy učitelů a zdravotníků, na investice do infrastruktury, které by skutečně posunuly zemi vpřed, se místo toho rozplývají v mlžném oparu. Velká část z těchto prostředků je buď přímo odcizena prostřednictvím korupce a tunelování, které jsou úzce propojeny s organizovaným zločinem, nebo je nepřímou daní, kterou platíme za neefektivitu a selhání státních mechanismů. Každá nevymožená pokuta, každá nevybraná daň z nelegálních obchodů, každá promarněná investice do prevence či vyšetřování, je penězovod, který vysává prostředky z legitimní ekonomiky. Tyto finanční ztráty pak vedou k nekonečným diskusím o „škrtání“, „úsporách“ a „utahování opasků“ tam, kde jsou peníze nejvíce potřeba – ve veřejných službách. Chybí peníze na opravy silnic, na modernizaci nemocnic, na dostatek míst ve školkách, na výzkum a vývoj, který by nás posunul k té technologické špičce, o které jsme snili. Místo toho se financuje nekonečný cyklus, kde zločin prosperuje a stát marně dohání. Je to perverzní daň, kterou platíme za systémovou impotenci a rezignaci, zatímco naši drazí politici s vážnými tvářemi diskutují o tom, jak „optimalizovat“ rozpočet a ve skutečnosti jen optimalizují cesty, kudy naše peníze proudí do špatných kapes.
Společenská apatie: Únik z reality ve třech krocích
Demokracie, kdysi symbol svobody, odpovědnosti a aktivního občanství, se u nás stala mentálním sportem pro masochisty. Lidé, místo aby převzali aktivní roli v utváření své budoucnosti a vyžadovali odpovědnost, tiše věří, že to snad někdo jiný, tam „nahoře“, vyřeší. Když přijde na lámání chleba a řešení skutečných problémů, systém se zhroutí pod vlastní vahou. Policie je buď zavřená z nedostatku personálu, nebo se tváří, že nic nevidí, paralyzovaná byrokracií a nedostatkem prostředků. Politici jsou na „dovolené“ nebo se tváří, že řeší globální problémy na mezinárodních fórech, zatímco doma hoří střecha nad hlavou. Soudy? Ty jsou trvale offline, s plnými spisy, nekonečnými průtahy a rozsudky, které se zdají být odtržené od reality. Zůstáváme tak sami, vyzbrojeni pouze cynismem jako štítem, lahváčem v ruce jako sedativum a permanentkou na psychiatrické pohotovosti, která je často jedinou institucí, jež je ochotná s námi promluvit a alespoň na chvíli nabídnout iluzi pomoci. Únik z této reality se stal národním sportem, kde pravidla jsou známa a dodržována s úzkostlivou přesností:
* Zapněte Netflix. Ponořte se do světa fikce, kde hrdinové vždy zvítězí, problémy se vyřeší za 90 minut a spravedlnost je vždy nalezena. Ideálně tak, aby vás to donutilo zapomenout na vlastní starosti a realita venku se stala jen špatně natočeným béčkovým filmem.
* Zavřete oči. Předstírejte, že se to netýká vás, že se to děje někde jinde, někomu jinému. Ignorujte zvuky sirén, titulky v novinách a stížnosti sousedů. Čím méně víte, tím méně se trápíte. Vytvořte si vlastní bublinu, kde je život růžový a zločin je jen ve filmech.
* Zeptejte se sami sebe, jestli to není všechno trochu v pořádku. Možná, že v tom chaosu je nějaký skrytý řád, nějaká vyšší moc, která to všechno řídí. Možná, že ten zločin, ta apatie, ta rezignace, jsou jen součástí jakéhosi většího, nepochopitelného plánu, který my, obyčejní smrtelníci, nemůžeme chápat. A je to vlastně v pořádku? Možná ano, pokud nám to umožní přežít další den s pocitem, že máme nad věcmi kontrolu, i když realita je naprosto opačná.
Zločin jako kulturní dědictví: Po vzoru Říma (ale s víc bordely)
Historie se neopakuje, alespoň ne doslova a s takovou elegancí, jakou bychom si možná přáli. V našem případě se historie spíše stydí a dívá se s úžasem na to, kam jsme se posunuli a jaké „kulturní tradice“ jsme si osvojili. Řím, kdysi kolébka západní civilizace, měl své gladiátory, kteří bavili masy v arénách, symbolizující sílu a brutalitu impéria. My máme dnes naše MMA zápasníky na steroidech, kteří si budují TikTok kanály a inspirují mládež spíše svaly, rychlým obohacením a agresí než rozumem či morálními hodnotami. Řím měl své orgie v luxusních lázních, kde se setkávala elita v sofistikovaném prostředí, symbolizující rozmařilost a úpadek. My máme své „diskrétní apartmány v centru s recepcí non-stop“, kde se anonymita snoubí s touhou po zakázaném, ale v mnohem méně elegantním a často tristním prostředí. A zatímco Řím měl svůj Senát, mocnou instituci, která vládla obrovskému impériu, my máme Poslaneckou sněmovnu – a významový rozdíl mezi těmito dvěma institucemi je z hlediska funkčnosti a dopadu na životy obyčejných lidí natolik zanedbatelný, že je sotva stojí za zmínku. Jedna se rozpadla v opulentnosti a intrikách, druhá se zdá být v permanentním stavu paralýzy a skandálů. Zatímco smysl pro realitu kolabuje pod tíhou každodenních absurdit, zločin běží na plné obrátky na 5G síti, integrovaný do každého aspektu moderního života, od online podvodů po kryptoměnové transakce. A v pozadí tiše tiká hodiny civilizačního úpadku, přerušované jen monotónním zvukem platebního terminálu v bordelu nebo cinkáním mincí v kapse zkorumpovaného úředníka, jenž naznačuje, že i v tom největším marasmu musí byznys běžet dál. Ostatně, co je to za civilizaci, která si neváží svých „tradičních řemesel“?
Akademie pro 'Digitální Etiku': Od hackingu k etickému ovlivňování voleb
Původně jsme si mysleli, že technologie nám pomohou s transparentností a ochranou dat. Jak naivní. Místo toho jsme založili něco mnohem pragmatičtějšího: nově zřízenou ‚Akademii pro Digitální Etiku‘. Tato prestižní instituce nabízí programy pro budoucí lídry v oblasti informační bezpečnosti‘, kde se však primárně nezabývá ochranou dat. Jejich hlavní specializací je spíše ‚etické ovlivňování veřejného mínění‘ a ‚diskrétní odstraňování nežádoucího obsahu‘ z internetu – rozuměj, všeho, co by mohlo ohrozit ty správné lidi na těch správných místech. Mezi klíčové předměty patří ‚Pokročilá sociální manipulace‘, ‚Algoritmy pro dezinformační kampaně‘ a ‚Optimalizace botsarmády pro maximální dopad‘. Studenti absolvují povinnou praxi v ‚nezávislých think-tancích‘, které jsou, zcela náhodou, nejaktivnější vždy v předvolebních obdobích. Filozofie akademie je jednoduchá: ‚Když nemůžeš porazit systém, staň se systémem – a pak ho optimalizuj pro vlastní potřeby. Ale s úsměvem a v souladu s novou etickou normou, samozřejmě. Vlastně je to jen další krok v digitalizaci našich „národních tradic“, jen s tím rozdílem, že místo samopalu teď potřebujete dobrou Wi-Fi a etický kodex psaný v binárním kódu.
Kulturní ikony 21. století: Od disidentů k influencerům s kriminální minulostí
Když si vzpomeneme na naše hrdiny z minulosti, vybaví se nám disidenti, umělci a vědci, kteří se snažili posunout společnost vpřed. Dnes však naše žebříčky popularity ovládají úplně jiné typy. Našimi novými ikonami jsou „podnikatelé“ s pohnutou minulostí, kteří se z vězení dostali díky „chybě v systému“ – většinou díky šikovnému právníkovi s velmi flexibilní morálkou – a dnes přednášejí o životních zkušenostech na konferencích a píší bestsellery o tom, jak „nalézt sebe sama“ i za mřížemi. Jejich hashtagy jako #ZivotNeniMarnice nebo #UlicnikKeStesti jsou virální a inspirují mladou generaci, že poctivá práce je pro loosery. Televizní stanice a bulvární média je adorují, dávají jim prostor v primetime pořadech a moderátoři se s nimi fotí na sociálních sítích, aby si přihřáli polívčičku popularity. Jejich „příběhy o úspěchu“ jsou prezentovány jako důkaz, že „každý se může v životě spravit“ – tedy pokud má dostatečně dobrého právníka nebo kontakty, které mu umožní po pár letech vyjít ven s úsměvem a plnou peněženkou. Společnost se tváří, že je vše v pořádku, protože „přece už za to pykali“, a morální kompas se posouvá tak, že být „drsňákem“ je cennější než být čestný. Ostatně, čest se dnes v e-shopu koupit nedá, ale luxusní hodinky s penězi z pochybných zdrojů ano, a navíc s nimi budete na titulní straně.
Stát zasahuje: Někdy. Když už je opravdu zle. A je středa.
Policie slaví úspěchy, to je jisté – minimálně v pečlivě připravených tiskových zprávách, které se vždy objeví v pátek odpoledne, aby se o víkendu rychle zapomnělo a v pondělí se mohl začít nový cyklus. Nedávný „zásah“ Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) je toho zářným příkladem: bylo zajištěno „monstrózních“ 30 kg pervitinu, „klíčové“ 3 flashky s kryptopeněženkami a což je nejdůležitější pro tiskové zprávy, 2 psy bez pasu. Média okamžitě reagují bombastickými titulky, které živí iluzi akce: „Obrovský úspěch! Policie zasadila tvrdý úder organizovanému zločinu!“ Podsvětí na to reaguje mnohem klidněji, s lehkým úsměvem na rtech a tichým pokývnutím hlavou: „Příjemná ztráta, ale očekávaná. Už máme další várku z Německa, která je v lepším balení, s novým distribučním kanálem a minimálními náklady.“ Veřejnost, zvyklá na tyto divadelní představení a otupělá neustálým přívalem informací, reaguje s tupým pohledem: „Co je to vlastně pervitin? A proč se o tom pořád mluví?“ A zatímco stát slavnostně, s pompou a za zvuků fanfár, představuje nový antidrogový program, s novým logem, tiskovou konferencí, na které se řeční o „nulové toleranci“ a spoustou prázdných slibů, první dealer vesele přebíhá ulici s novou várkou zboží, usmívá se do bezpečnostní kamery a ví, že má zase na chvíli klid, než se systém znovu „probudí“ ke krátkodobé akci, ideálně opět ve středu.
Závěr: Když to nejde změnit, udělej z toho značku
Možná je čas přestat se bránit neúprosným silám osudu a trhu, které zdánlivě ovládají naše životy. Možná je čas přijmout realitu a místo marného boje s větrnými mlýny, které jen vysilují naši energii a zdroje, tuto unikátní „českou“ realitu transformovat v nový, mezinárodně uznávaný exportní artikl. Proč ne? Vytvořme konečně nové, plnohodnotné Ministerstvo zločinu a podnikání, s vlastními dotačními programy a pobídkami pro „inovátory“ v oboru. Zaveďme revoluční daň z úplatků, která zajistí stabilní příjem do státní kasy a zbaví korupci stigmatu hanebného činu, povýší ji na legitimní obchodní transakci. Regulujme výrobu drog, zaveďme standardy kvality pro varny a certifikujme procesy, aby byla zajištěna „bezpečnost“ spotřebitelů a snížilo se riziko zdravotních komplikací. A hlavně – nechte naše školáky už v 9. třídě, v klíčovém momentu jejich kariérního rozhodování, svobodně vybrat, s plnou informovaností o všech výhodách a rizicích: Půjdou na Gympl, na učňák, nebo si založí Start-Up s.r.o. (Pervitin Division)? Protože jestli má být zločin strojem času, který nás nevyhnutelně táhne dopředu, tak ať nás alespoň doveze až do Monte Carla, s dostatečným kapitálem na kontech, a hlavně, bez zbytečných kontrol a otravných otázek. Koneckonců, kdo říká, že z hoven se nedá uplést bič? My jsme z nich uplétli celé impérium.
Poznámka autora: Kde končí smích a začíná realita (Zamyšlení nad vážným já)
A než se začnete pohoršovat, rozhořčovat se nad tím, jak nekorektní je tento text, a volat po okamžité nápravě morálního stavu společnosti, dovolte mi jedno upřesnění. Tento text je satira. Čistá, neředěná a možná trochu hořká satira, která se snaží v groteskní nadsázce zrcadlit realitu, jež je často absurdnější než jakákoli fikce. Protože když se každodenní zprávy jeví tak bizarní, až se z nich tají dech, a když se zdá, že některé systémové problémy se prostě a jednoduše změnit nedají, zbývá nám často jen jedna možnost: udělat si z nich legraci. Jinak bychom se z toho všeho, co se kolem nás děje, a z té zdánlivé bezmoci to ovlivnit, pravděpodobně už dávno zbláznili.
Problém, o kterém jsme zde psali s takovým černým humorem, není jen o „nějakém“ zločinu. Je to o hluboce zakořeněné apatie ve společnosti, o pocitu, že jedinec nic nezmůže proti obrovskému stroji. Je to o systémových nedostatcích, kde se zdá, že instituce, které by měly chránit a sloužit, jsou buď přetížené, ignorující, nebo prostě neschopné držet krok s dynamikou podsvětí. Mluvíme o digitalizaci zločinu, zatímco státní aparát se stále potýká s papírovými formuláři a archaickými postupy. Mluvíme o tom, jak se drogová scéna vyvíjí rychleji než jakákoli preventivní kampaň nebo legislativní snaha. A mluvíme o tom, jak se z „podnikavého ducha“ po revoluci, který měl přinést prosperitu a svobodu, stala v jistých kruzích synonymum pro rychlé, bezohledné a často nezákonné obohacení, které parazituje na zbytcích důvěry ve stát.
Tento článek je ve své podstatě mým vnitřním bojem s původním záměrem napsat vážný text. Věděl jsem, že realita je tak palčivá a frustrující, že bych se sám utopil v beznaději, kdybych se ji pokusil popsat jen fakty. Satira mi poskytla únikovou cestu, ventilek pro frustraci. Je to způsob, jak se podívat na temné stránky s nadhledem, ale s vědomím, že pod povrchem vtipu se skrývá naléhavá realita, kterou musíme řešit. Protože ačkoli se smějeme, pod povrchem se skrývá velmi vážná otázka: Jsme opravdu smířeni s tímto stavem věcí, nebo je tento smích jen předehrou k tomu, abychom se konečně probudili a začali něco dělat? Humor je totiž často jedinou zbraní, která nám zbývá, když už nám nezbývá nic jiného, ale zároveň je to i první krok k tomu, abychom začali o věcech mluvit jinak, kriticky se ptát a možná i konat, dokud není pozdě.
