Ztráta morálního kompasu a rozpad společnosti: Když stát selhává ve své vlastní podstatě

Veřejná správa má být nástrojem služby – pilířem důvěry mezi státem a občanem. Jejím smyslem je spravedlnost, odpovědnost a ochrana společných zájmů. Jenže realita v České republice ukazuje jiný obraz. Ten, který je plný zneužívání moci, promyšleného tunelování veřejných prostředků, legalizovaného klientelismu a systémové neodpovědnosti. Důsledky jsou zřetelné nejen ekonomicky, ale především morálně a společensky. Mění samotné základy důvěry ve stát.

Zatímco se na jedné straně veřejný sektor topí v miliardách, které bez kontroly mizí v pochybných zakázkách, na straně druhé chybějí peníze tam, kde jsou skutečně potřeba. Chybějí zdravotníkům, učitelům, pečovatelkám, hasičům. Vyloučené lokality chátrají, některé školy nemají ani na topení, nemocnice ruší lůžka, zatímco stát investuje do „poradenských“ služeb bez výsledků. Společnost přihlíží, jak miliardy končí ve strukturách, kde přímý přínos pro občana není vidět – zato jména příjemců jsou často propojená s politickým zákulisím.

Případ Motol je symptomatický. Zdravotnické zařízení mělo sloužit pacientům, ale stalo se ukázkovým příkladem toho, jak veřejné zakázky dokážou plnit soukromé účty firem s vazbami. Zakázky byly předražené, netransparentní a účelově rozdělené tak, aby se obešla veřejná soutěž. Podobný mechanismus odkryla i aféra Dozimetr – zde již šlo o přímo popsanou organizovanou skupinu, která měla systematicky ovlivňovat veřejné zakázky v pražském dopravním podniku. Peníze z městského rozpočtu nefinancovaly dopravu, ale osobní zájmy těch, kteří byli uvnitř systému. Výběrová řízení se stala jen fasádou, za kterou se skrývaly dohody, provize a „politické desátky“.

Zatímco se těmto strukturám daří vysávat veřejné rozpočty „právně čistým“ způsobem, běžní občané se stávají rukojmími daňové politiky. Zaměstnanci odvádějí z každé výplaty daň z příjmu a pojistné, ale zároveň za ně podstatnou část těchto odvodů platí zaměstnavatel. Ve výsledku to zvyšuje celkové náklady na pracovní místo o více než třetinu. OSVČ mezitím čelí rostoucím minimálním odvodům – ať už vydělávají, nebo ne. Od roku 2023 dochází ke každoročnímu navyšování záloh na sociální i zdravotní pojištění. Pro mnohé živnostníky, zejména v regionech, je to existenční hrozba. A přitom právě oni často nahrazují chybějící služby státu – od opravářů přes drobné řemeslníky až po pečovatelské profese.

V kontrastu k tomu sledujeme, jak velké firmy „optimalizují“ daně. Zisky přelévají do zahraničí, využívají transferové ceny, mezinárodní holdingy, daňové pobídky. Pro běžného zaměstnance či drobného podnikatele je taková optimalizace nemyslitelná. Daňová spravedlnost se rozpadá před očima – ti, kteří platí nejvíce, mají nejméně možností úniku. Ti, kteří platí nejméně, využívají nejvíce cest, jak se odpovědnosti vyhnout.

A uprostřed tohoto rozvratu se zvedají platy politických představitelů. Automaticky, každoročně, bez ohledu na stav veřejných financí. Navzdory rekordnímu zadlužení, stagnaci reálných mezd a snižování dostupnosti veřejných služeb si politická elita navyšuje příjmy v tempu, které nemá s běžným růstem platů v soukromém sektoru nic společného. Jak morální je v takové situaci mluvit o „zasloužené odměně“? Jak legitimní je nárokovat si více za správu systému, který chronicky selhává?

Selhávání veřejné správy nelze měřit jen v korunách. Ztrácí se především důvěra. A s ní i motivace občanů podílet se na systému, který je považuje za bezednou kasičku, nikoli za partnera. Stát selhává, protože si přestal vážit těch, kteří jej financují. A právě v tom je ona morální podstata krize.

Není možné donekonečna žádat od občanů loajalitu, když na druhé straně systému stojí legalizované rozkrádání, arogance a absence odpovědnosti. Platit daně přestává být občanskou ctí – stává se občanskou kletbou. Stává se povinností bez zpětné vazby, bez důvěry, bez pocitu, že „to má smysl“. Kdo daně neplatí, je chytrý. Kdo je platí, je za blázna.

Zvlášť bolestivý je nedostatek financí u bezpečnostních složek. Policie České republiky, která by měla být garantem bezpečí a ochrany zákona, bojuje s podfinancováním, nedostatkem lidí, techniky i motivace. Zkušení kriminalisté odcházejí, noví nepřicházejí v dostatečném počtu. Vyšetřování organizované hospodářské kriminality je složité, náročné na čas i zdroje – a přitom právě tam, v zóně „bílých límečků“, se často ztrácí nejvíce peněz. Policie by měla být partnerem veřejnosti i mocenskou protiváhou politickému zneužívání moci. Místo toho se často sama potýká s přepracovaností a systémovou bezradností.

A zde vyvstává otázka, která by měla být klíčová: proč ještě stát nevyužívá naplno možnosti, které nabízí moderní technologie – konkrétně umělá inteligence? V době, kdy soukromé firmy automatizují účetnictví, logistiku i marketing, stát dál analyzuje data z faktur ručně, pracuje se zpožděním a není schopen včasně zachytit manipulace s veřejnými zakázkami. Implementace AI do oblasti veřejných financí by mohla znamenat zásadní průlom – nejen v efektivitě, ale i v transparentnosti. Umělá inteligence by mohla v reálném čase odhalovat předražené položky, analyzovat vzorce podezřelého chování u dodavatelů, vyhodnocovat rizikové kontrakty nebo odhalovat střet zájmů ještě před podpisem smlouvy.

Zločin „bílých límečků“ je často sofistikovaný, skrytý za formální legalitou. Ale právě na něj by měla být zaměřena pozornost moderního státu. Technologie existují. Co chybí, je vůle. A právě ta je tím, co odlišuje spravovaný stát od nefunkčního. Přijetí umělé inteligence do kontroly veřejných financí není otázkou technické připravenosti, ale odvahy ztratit kontrolu nad netransparentními procesy. Proto se AI v této oblasti odkládá – ne proto, že by nebyla připravena, ale proto, že by byla příliš účinná.

V době, kdy stát tvrdí, že „není kde brát“, je zavírání očí před tímto potenciálem vědomým přehlížením povinnosti. Úspora v řádu miliard by mohla být realitou. A tyto prostředky by mohly být přesunuty tam, kde skutečně chybí: do školství, zdravotnictví, bezpečnosti a sociální podpory. Ale namísto toho sledujeme přehlídku výmluv, zdržování a „odborných posudků“, jejichž cílem je pouze zachovat status quo.

Závěrečné zamyšlení autora

„Platit v ČR daně je jako házet perly sviním.“

Když se podíváme na stav naší společnosti, musíme si položit nepříjemnou, ale zásadní otázku: komu vlastně svěřujeme nejen peníze, ale i moc nad svými životy? Vládnou nám lidé, kteří nikdy nemuseli počítat, jestli si mohou dovolit zaplatit nájem, koupit léky nebo poslat děti na školní výlet. Jejich platy jsou odtržené od reality většiny společnosti – jak nízkopříjmových, tak i čím dál více tísněné střední třídy.

Zatímco běžní občané řeší rostoucí ceny, splátky a nejistotu z budoucnosti, ti, kdo rozhodují o rozpočtech, žijí ve světě privilegovaných jistot a vlastních zájmů. Přibývá rodin, které žijí od výplaty k výplatě, zatímco veřejná moc rozhazuje miliardy bez jakékoli osobní odpovědnosti. Ti samí lidé, kteří rozhodují o našich životech, se nikdy nemuseli bát exekutora, insolvence nebo ztráty zaměstnání.

A právě v tom spočívá největší hrozba: vládne nám elita, která ztratila empatii. Jejich rozhodování nemá kotvu v realitě, ale ve vzájemných dohodách, ve vlastních sítích a zajištěném pohodlí. Pokud nezměníme to, komu moc svěřujeme, nelze čekat změnu. Bez důvěry, bez kontroly a bez odpovědnosti je demokracie jen formální kulisou.

A státní rozpočet? Ten se pro ně stal pokladnicí bez dna. Ale pro nás ostatní je to poslední záchranná síť, která se každým rokem trhá o něco víc.

zdroje: