Článek
Pocit, že čas s věkem zrychluje, popisuje překvapivě velké množství lidí. Neznamená to ale, že by se čas skutečně pohyboval rychleji. Mění se především způsob, jakým náš mozek jednotlivé období vnímá a ukládá do paměti.
Když bylo všechno poprvé
Jedním z důvodů může být množství nových zážitků.
V dětství člověk téměř každý rok zažívá něco poprvé. První školu, první kamarády, první dovolenou bez rodičů, první jízdu na kole, první brigádu nebo první velkou lásku.
Mozek má v takovém období obrovské množství nových informací, které musí zpracovat. Některé dny se proto zpětně zdají mnohem delší a jednotlivé roky obsahují spoustu výrazných vzpomínek.
V dospělosti se ale velká část života začne opakovat.
Práce. Cesta domů. Nákup. Večeře. Telefon. Spánek.
A znovu.
Problém nemusí být v čase, ale v rutině
Když se většina dní podobá tomu předchozímu, mozek nemusí jednotlivé dny ukládat jako výrazné události.
To vytváří zvláštní paradox.
Když konkrétní den prožíváme, může se zdát dlouhý. Když se ale o několik měsíců později ohlédneme zpět, období plné stejných dní může působit, jako by téměř neexistovalo.
Proto může být člověku třicet pět let a mít pocit, že posledních pět let proběhlo během několika měsíců.
Proč byl jeden rok v dětství tak dlouhý?
Představte si desetileté dítě.
Jeden rok představuje deset procent jeho dosavadního života.
Pro pětatřicetiletého člověka je jeden rok přibližně 2,9 procenta dosavadního života.
To samozřejmě neznamená, že mozek jednoduše počítá procenta. Pomáhá to ale vysvětlit, proč mohou nové roky působit subjektivně kratší. Každý další rok tvoří menší část celého životního příběhu.
Proto si často pamatujeme dovolenou jinak než běžný týden
Zajímavé je, že čas může působit různě rychle během samotného prožívání a při zpětném vzpomínání.
Běžný pracovní týden může během jeho průběhu připadat nekonečný.
Pak přijde několikadenní výlet.
Každý den jiné místo, jiná restaurace, jiné počasí, nové cesty a nové situace. Po návratu může člověk říct, že dovolená utekla strašně rychle.
Když si na ni ale vzpomene o několik měsíců později, může mít pocit, že trvala mnohem déle než běžný týden.
Důvodem je množství zapamatovatelných událostí.
Možná proto máme pocit, že dříve bylo všechno delší
Není neobvyklé vzpomínat na dětství jako na období, které trvalo téměř nekonečně dlouho.
Letní prázdniny byly dlouhé. Čekání na Vánoce bylo dlouhé. Čekání na další narozeniny bylo dlouhé.
Dnes člověk může několik měsíců plánovat dovolenou, odjet na týden a během chvíle je zpátky v práci.
Mezitím se objeví několik pracovních termínů, účty, nákupy a další povinnosti.
A další měsíc je pryč.
Dá se s tím něco dělat?
Úplně zastavit subjektivní pocit rychle ubíhajícího času samozřejmě nejde.
Existuje ale jednoduchý způsob, jak vytvořit více výrazných vzpomínek.
Dělat občas něco jinak.
Nemusí jít o cestu kolem světa. Stačí nový výlet, restaurace, sport, kurz, návštěva místa, kde člověk nikdy nebyl, nebo třeba obyčejná cesta jinou trasou.
Důležité je narušit automatický režim.
Protože možná nejde o to, že bychom měli v dospělosti méně času.
Možná jen příliš mnoho z něj trávíme způsobem, který si později téměř nepamatujeme.
A právě proto může být někdy největší luxus obyčejný den, který není stejný jako všechny ostatní.
