Článek
Tak si pojďme vyprávět příběh, ve kterém se slepice stanou hrdinkami dobrodružných eskapád, které rozesmějí nejednoho chovatele a možná i vás.
Začneme příhodou o slepičím útěku, který se stal na našem malém hospodářství jednoho slunečného rána. Přestože máme ohradu, která by měla být slepicím Alcatrazem, jedna naše smělá slepice, pojmenovaná Houdini (zřejmě z důvodu jejích únikových schopností), se rozhodla, že pro ni žádné mříže nejsou dostatečnou výzvou. Při každém kohoutím zakokrhání se Houdini postavila na špičky svých ptačích prstů, změřila výšku plotu a s elegancí gymnastky přeskočila na svobodu. Zatímco ostatní slepice hrabaly v písku a spokojeně si kdákaly, Houdini prozkoumávala okolí a přemýšlela, kam až ji její křídla mohou zanést.
Další zábavný moment přišel, když jsme zjistili, že naše slepice nejsou jen mistryně útěku, ale i špionáže. Jednou jsme přistihli trojici slepic, jak neodbytně sledují sousedovy kachny přes škvíru v plotě. Když si kachny všimly, že jsou pozorovány, rozhodly se pro kontrapohyb a začaly sledovat naše slepice. Nastal neuvěřitelný „špehovací“ souboj, který by dal i Jamesi Bondovi co dělat. A jak to celé skončilo? Společným obědem na neutrálním území, kde se obě strany shodly na tom, že neexistuje nic lepšího než čerstvě vyhrabaný červ.
Nejvtipnější příhodu jsme zažili v době, kdy jsme se rozhodli naše slepice naučit, jak se chovat ve společnosti a přijímat odměny za dobré chování. Uspořádali jsme tedy slepičí talentovou show, kde byly odměny ve formě zrníček a červů. Jedna z našich hvězd, slepice jménem Diva, se rozhodla předvést svůj zpěv. Když přišla její řada, začala tak hlasitě kdákat, že by ji slyšel snad i kohout z vedlejší vesnice. Diva kdákala s takovou vášní, že ostatní slepice znechuceně opustily „pódium“ a rozhodly se, že zpěvákem být nechtějí. Diva tak vyhrála první cenu, ale zjistila, že ve světě slepičího showbyznysu je osamělost cenou za slávu.
A na závěr příběh, který dokazuje, že slepice mohou být nejen vtipné, ale i překvapivě chytré. Jednoho dne jsme zjistili, že naše slepice se naučily otevírat krmítko, které jsme jim speciálně přizpůsobili, aby se samy mohly kdykoliv najíst. Jakmile se jedna slepice naučila trik, rychle se to rozkřiklo (nebo spíše rozkdákalo) mezi ostatními a brzy jsme měli slepičí bufet na plný průběh. Slepice sice nerozumí principu „all you can eat“, ale zato velmi dobře vědí, že když je jídlo, je čas hodovat.
Vtipné příběhy ze světa chovu slepic ukazují, že život s nimi může být plný překvapení a smíchu. Ačkoli se může zdát, že slepice jsou jednoduchá stvoření, každý den s nimi přináší nová dobrodružství a potvrzuje, že i slepice mají své osobnosti, které dokážou chovatele nejen potrápit, ale i skvěle pobavit.
