Článek
Byla to úplně obyčejná sobota.
Taková ta sobota, kdy člověk vstane, uvaří si kafe a zjistí, že doma není pečivo. To je signál, že je čas na malou výpravu do města.
Vzal jsem tašku, klíče a vydal se pro rohlíky.
Plán byl jednoduchý.
Pekárna je tři ulice od domu. Pět minut chůze, dvě minuty stání ve frontě, deset minut debatování s prodavačkou o tom, proč jsou rohlíky zase menší než minulý týden.
Normální sobotní program.
Jenže už na druhém rohu jsem slyšel hudbu.
Ne takovou tu běžnou městskou hudbu, co občas vychází z otevřeného auta. Tohle byla hudba hlasitá, veselá a měla v sobě něco, co bych popsal jako festival po třech kávách.
Říkám si: asi nějaká slavnost.
Jdu dál.
A najednou vidím první vlajku.
Pak druhou.
Pak třetí.
A pak asi dvacet.
Barvy všude.
Na vlajkách, na tričkách, na kloboucích, dokonce i na psovi, který vypadal, že by radši byl doma u misky.
Zastavím se.
Přemýšlím.
Jestli jsem náhodou nezaspal a není už karneval.
Vedle mě stojí soused Franta.
Franta je člověk, který ví všechno. A když něco neví, tak si to domyslí.
„Co se děje?“ ptám se ho.
Franta se usměje.
„To je ten pochod.“
„Jaký pochod?“
„No ten duhový.“
Podívám se kolem.
Hudba hraje, lidi tancují, někdo má kostým jednorožce a jeden pán má na hlavě něco, co připomíná třpytivý lustr.
„Aha,“ říkám.
Franta dodá: „Je to oslava.“
Já přikývnu.
Vypadá to opravdu jako oslava.
Jeden mladík tančí tak energicky, že by s tím pohybem mohl míchat beton.
Další má oblečení, které by v mém mládí vyvolalo minimálně tři otázky a jednu návštěvu u babičky.
Hudba zesílí.
Dav se začne pomalu pohybovat ulicí.
A já si uvědomím jednu věc.
Ta ulice vede přesně tam, kam jdu já.
Do pekárny.
Chvíli stojím a přemýšlím.
Pak si řeknu, že rohlíky jsou důležité.
Tak jdu.
Dav mě pohltí.
Najednou jdu mezi lidmi, kteří mají barvy od hlavy až k patě. Vedle mě jde kluk s vlajkou, která je větší než moje okno v obýváku.
Usměje se na mě.
„Přidejte se!“
Já říkám: „Já jdu pro rohlíky.“
Kluk přikývne.
„To je taky v pořádku.“
Hudba znovu zesílí.
Někdo rozdává samolepky.
Jednu mi chce dát.
„Děkuju,“ říkám, „ale já mám doma ještě z loňska.“
On se zasměje.
„Tak to jste připravený.“
Vedle mě jde paní, která má třpytivou paruku a brýle ve tvaru srdce.
„Užíváte si to?“ ptá se mě.
Já se zamyslím.
„Já jsem chtěl jen rohlíky.“
Paní se rozesměje.
„To říká hodně lidí.“
Dav se pomalu posouvá.
Krok za krokem.
Když člověk stojí v takovém průvodu, zjistí jednu věc.
Že tempo je podobné jako na poště.
Jen s víc hudbou.
Franta se znovu objeví vedle mě.
„Tak co?“ říká.
„Pořád jdu pro rohlíky,“ odpovím.
Franta kývne.
„Já jsem chtěl jen do trafiky.“
Chvíli jdeme mlčky.
Hudba, vlajky, smích, lidé fotí, tančí, někdo dokonce jede na kole ozdobeném světýlky, které by osvětlily menší vesnici.
Já přemýšlím.
Svět se opravdu změnil.
Když jsem byl mladý, největší průvod ve městě byl prvomájový.
Tam taky byly vlajky.
Jen měly jinou barvu a nikdo u toho netancoval jako na diskotéce.
Po deseti minutách konečně vidím pekárnu.
Je tam.
Svítí jako maják naděje.
Probojuji se davem, otevřu dveře a vejdu dovnitř.
Klid.
Ticho.
Vůně chleba.
Prodavačka se na mě podívá.
„Co to venku je?“
„Dlouhá cesta pro rohlíky,“ říkám.
„Kolik jich bude?“
Chvíli přemýšlím.
Podívám se ven na barevný dav.
Pak zpátky na pult.
„Dejte mi šest,“ říkám.
Prodavačka zvedne obočí.
„Šest?“
„Ano,“ odpovím.
„Když už člověk projde karnevalem, měl by mít aspoň pořádnou snídani.“
Vyjdu ven.
Dav pořád tančí.
Hudba pořád hraje.
A já jdu domů s rohlíky v tašce.
A říkám si jednu věc.
Svět je dneska opravdu pestrý.
Jen je někdy potřeba projít půlkou festivalu, abyste si mohli dát obyčejnou snídani.
