Článek
Já mám jednu zásadu. Když mi někdo řekne, ať někam jdu, tak tam jdu připravený. Papíry, občanka, všechno v obálce, jak to má být. Protože úřad není kavárna. Tam se chodí něco vyřídit, ne diskutovat o smyslu života.
Tak jsem šel. Normálně, slušně, jak mě vychovali. Přijdu tam, vezmu si lístek a čekám. Přede mnou osm lidí. Dobře. Člověk si počká. To k tomu patří.
Po hodině se dostanu na řadu. Hodina života pryč, ale říkám si, hlavně že to bude hotové.
Přijdu k přepážce. Za ní paní. Výraz, jako kdyby ji tam drželi proti její vůli. Podám jí papíry a říkám, co potřebuji.
Ona se na to podívá, ani ne pořádně, a řekne: „To si musíte vyřídit online.“
Já jsem si myslel, že jsem se přeslechl. Říkám: „Prosím?“
A ona znovu: „Tohle už se dělá online.“
Tak jsem se rozhlédl. Sedím na úřadě. Fyzicky. Ona sedí za přepážkou. Fyzicky. Já mám papíry v ruce. Fyzicky. A ona mi řekne, že to mám udělat na internetu.
Říkám jí: „A proč jsem tady?“
A ona: „To je jednodušší přes portál.“
Jednodušší pro koho? Pro mě určitě ne. Já jsem si vzal bundu, šel ven, dojel sem, vystál frontu a teď mi někdo řekne, ať si sednu doma k počítači a udělám to sám.
Tak jsem jí řekl: „Dobře. A co tady děláte vy?“
To už se jí nelíbilo. Narovnala se a říká: „Já vám tady poskytuji informace.“
Informace. Hodina čekání kvůli informaci, že mám jít pryč a udělat si to sám.
Já jsem chvíli mlčel. Přemýšlel jsem, jestli mám odejít, nebo jestli jí to vysvětlím po svém. A pak jsem si řekl, že už mě to nebaví.
Říkám jí: „Víte co? Když já přijdu do práce a řeknu, že si to mají lidi udělat sami, tak mě vyhodí. Tak běžte makat do fabriky a zkuste jim to říct tam.“
Ticho.
Normálně úplné ticho.
Ona na mě kouká, jako kdybych jí právě zboural svět. Za mnou lidi přestali šustit papírama. Najednou všichni poslouchali.
A ona říká: „To si nemůžete dovolit.“
A já na to: „A vy si můžete dovolit mě poslat domů po hodině čekání?“
V tu chvíli bylo jasné, že jsme se dostali tam, kam jsme neměli. Ona uražená, já naštvaný a výsledek žádný.
Nakonec jsem odešel. Samozřejmě. Přišel jsem domů, sedl k počítači a začal to vyplňovat online. Stránky spadly. Pak to chtělo přihlášení. Heslo nefungovalo. Reset hesla nefungoval. Nakonec jsem se tam dostal a po půl hodině to napsalo chybu.
Tak jsem si uvařil kafe a říkám si, že ten úřad vlastně funguje dokonale. Oni vás pošlou domů, systém vás vyhodí, a nakonec stejně neuděláte nic.
A víte, co je na tom nejlepší? Že až tam půjdu znovu, tak mi zase řeknou, že to mám udělat online.
Já nemám nic proti pokroku. Ať si to klidně jede přes internet. Ale když už tam sedí člověk za přepážkou, tak by mohl aspoň předstírat, že tam k něčemu je.
Protože jestli je budoucnost taková, že si všechno uděláme sami a úřady budou jen rozdávat rady, tak to můžeme rovnou zavřít a dát tam ceduli:
Vyřiďte si to sami. My tady jen sedíme.
