Článek
Dřív byla kavárna jednoduchá věc. Člověk přišel, sedl si, dal si turka nebo preso, dostal skleničku vody a číšník vypadal, že ho život sice zlomil, ale pořád zvládne nosit tácek.
Dneska?
Dneska musíte mít na obyčejný kafe skoro jazykovou zkoušku.
Šel jsem tam jen proto, že žena byla u kadeřnice a já měl hodinu času. Říkám si — sednu si, dám si kafe a budu chvíli pozorovat lidi, co dobrovolně nosí kalhoty nad kotníky.
Kavárna byla moderní.
To poznáte hned.
Všechno šedý. Židle nepohodlný schválně. Na stěně kolo, který nikam nevede. A za barem tři mladí lidi s plnovousem, co vypadají, že vaří kafe podle horoskopu.
Přijdu k pultu.
„Dobrý den, dal bych si normální kafe.“
Barista se na mě podíval soucitně. Asi jako veterinář na zraněnýho ježka.
„A myslíte espresso, lungo, flat white, batch brew nebo filtrovanou Etiopii?“
Říkám:
„Myslím kafe. Horký. Černý. Abych po něm neztratil chuť žít.“
On se pousmál.
To už jsem měl odejít.
Nakonec doporučil něco, co znělo jak název tropické nemoci.
„Máme výbornou anaerobní Kolumbii s citrusovým profilem.“
Kafe nemá mít profil. Profil má hledanej zločinec.
Ale nechtěl jsem vypadat jako vesnický primitiv, tak říkám:
„Tak jo.“
První podezřelá věc byla velikost.
Dostal jsem hrnek malej jak květináč pro bonsaj. Nahoře pěna. Pod tím asi dvě deci smutku.
Napil jsem se.
Chutnalo to, jako kdyby někdo přelil horkou vodou spálený ořechy a pak do toho foukl pomeranč.
A cukr?
Nikde.
Ptám se:
„Prosím vás, nemáte cukr?“
Barista skoro zbledl.
„My cukr standardně nedáváme. To by zabilo chuťové tóny.“
Chuťový tóny byly mrtvý už při narození.
Nakonec mi přinesl malou mističku třtinového cukru. Vypadalo to, jako kdyby mi pašoval zakázanou látku.
Vedle mě seděla mladá holka s notebookem a pila něco zeleného zavařeného ve sklenici od okurek. Každých deset minut si to fotila.
Tohle je další věc, kterou nechápu.
Dřív si lidi fotili svatbu a děti. Dneska pěnu.
Pak přišel účet.
Devadesát korun.
DEVADESÁT.
Za to jsem měl kdysi oběd, dvě piva a ještě mi zbylo na automat.
Normálně jsem se podíval, jestli mi omylem nezapočítali pronájem židle.
Ptám se:
„To je za dvě kávy?“
A číšník:
„Ne, za jednu.“
V tu chvíli jsem čekal, že přijde houslista a zahraje mi k tomu Beethovenovu symfonii.
Ale ne. Jen jsem seděl s pěnou za devadesát korun a přemýšlel, kde se lidstvo pokazilo.
Nejhorší je, že oni vás ještě vychovávají.
Když jsem chtěl zamíchat kafe, zjistil jsem, že nedali lžičku.
Jen dřevěnou tyčku.
To není lžička. To je dřívko od nanuku po autonehodě.
Kafe jsem tím míchal asi tři minuty a stejně se cukr nerozpustil. Jen jsem si připadal, jako když rozdělávám oheň v lese.
A voda?
V moderní kavárně nedostanete normální vodu.
Dostanete sklenici s plátkem okurky, mátou a pocitem, že jste právě nastoupili do wellness centra pro influencery.
Pak jsem slyšel vedlejší stůl.
Jeden kluk říká:
„Tohle kafe má krásně zemitý dozvuk.“
Zemitý dozvuk má sklep po povodni.
A druhá holka na to:
„Já tam cítím tóny lesního ovoce.“
Když já cítím lesní ovoce v kafi, znamená to, že někdo spletl hrnek.
Dopil jsem to utrpení, zaplatil a šel pryč.
Cestou domů jsem se zastavil v automatu na nádraží.
Padesát korun.
Kelímek jak kýbl, chuť jak spálená pneumatika a cukru tolik, že by z toho diabetolog omdlel.
A víš co?
To bylo první kafe toho dne, který mě neuráželo.
