Článek
Sousedé tvrdí, že jejich děti jen svobodně vyjadřují emoce. Já tvrdím, že moje nervy mají také své limity.
V našem domě se v poslední době rozšířil nový společenský experiment. Říká se mu „děti mají právo být dětmi“.
Zní to krásně. Skoro dojemně.
Dítě se rozčílí? Vyjadřuje emoce.
Dítě řve tak, že se mi v kuchyni zatřese hrnek? Emoce.
Dítě běhá po bytě jako stádo splašených koz? Potřebuje pohyb.
Dítě praští něčím o podlahu v deset večer? Pravděpodobně prochází důležitou fází osobnostního rozvoje.
A když si dovolím upozornit, že bych si po práci rád dopřál také trochu klidu, dozvím se, že bych měl být tolerantnější.
Tolerantnější.
To je dneska vůbec kouzelné slovo. Když ho někdo vysloví, znamená to většinou: „Přizpůsob se ty, protože já se přizpůsobovat nehodlám.“
Moji sousedé mají dvě malé děti. Nic proti nim. Děti mám rád. Dokonce jsem kdysi také jedno dítě byl. Je to už hodně dávno, ale vzpomínám si, že jsme také běhali, křičeli a občas něco rozbili.
Jenže moje matka tehdy znala jednu jednoduchou věc.
Když jsme byli moc hluční, řekla: „Dost.“
A kupodivu jsme pochopili.
Dneska je to složitější. Dítě nesmí být napomenuto příliš důrazně, protože by mohlo utrpět újmu. Nesmí se mu říct, že obtěžuje sousedy, protože by se potlačovala jeho autenticita. Nesmí se chtít, aby chvíli vydrželo v klidu, protože by to mohlo narušit jeho svobodný rozvoj.
Takže se rozvíjí.
Hlasitě.
Velmi hlasitě.
Minulý týden jsem seděl v křesle, četl noviny a snažil se pochopit, proč stát potřebuje dalších třicet nových úřadů, když nám bohatě stačí těch současných. Vtom se ozvala rána.
Pak druhá.
Pak něco, co připomínalo výkřik raněného losa.
Podíval jsem se na hodiny. Bylo půl deváté večer.
O několik minut později jsem potkal souseda na chodbě.
„Promiňte ten hluk,“ řekl. „Malý má dneska trochu náročnější emoce.“
Trochu náročnější emoce.
To je také hezké.
Když jsem byl mladý, říkalo se tomu jednoduše: dítě zlobí.
Jenže dneska už děti nezlobí. Ony regulují emoce, hledají hranice, objevují vlastní potřeby a svobodně se realizují.
A sousedé mezitím svobodně realizují právo ostatních obyvatel domu na nespavost.
Samozřejmě jsem se pokusil být rozumný.
„Já chápu, že děti nejsou potichu,“ řekl jsem. „Ale přece jenom by bylo dobré, kdyby se večer trochu zklidnily.“
Soused se usmál tím způsobem, jakým se usmívají lidé, kteří vás právě zařadili do kategorie problémových.
„Musíme respektovat jejich emoce.“
Ano.
A kdo bude respektovat moje?
Protože i já mám emoce. Například když mi ve tři čtvrtě na deset večer nad hlavou někdo skáče z postele, mám emoci, která se jmenuje vztek.
Když mě ráno vzbudí řev ještě před budíkem, mám další emoci. Ta se jmenuje zoufalství.
A když mi někdo vysvětlí, že bych měl být tolerantnější, protože děti za svůj hluk nemohou, dostavuje se emoce třetí.
Ta se jmenuje chuť přestěhovat se do lesa.
Jenže možná by stačilo méně velkých slov a trochu obyčejné ohleduplnosti.
Nikdo přece nechce po dětech, aby seděly celý den v koutě a šeptaly. Děti mají běhat. Mají se smát. Mají občas brečet. Mají být hlučné.
Ale mají také postupně zjistit, že svět nekončí u dveří jejich bytu.
A přesně to by je měli učit rodiče.
Protože svobodné vyjadřování emocí je jistě důležité. Jen bych rád připomněl jednu drobnost: člověk nežije sám na planetě.
Má sousedy.
Má chodby.
Má stropy.
Má stěny.
A někdy má také dědka o patro níž, který si po čtyřiceti letech práce přeje večer sedět v klidu a slyšet maximálně tikání hodin.
Nejsem proti dětem.
Jsem proti představě, že jejich právo na emoce automaticky ruší moje právo na klid.
A jestli je to dneska příliš staromódní názor, tak budiž.
Já už jsem zkrátka v letech, kdy si své emoce nemusím vyjadřovat dupáním.
Stačí mi jedno hluboké povzdechnutí.
A zavřít okno.
