Článek
Člověk dneska nemůže ani nakoupit bez toho, aby absolvoval technologický survival.
Já chtěl jen rohlíky.
Šest rohlíků, paštiku a možná kefír, kdyby měli v akci. Normální důchodcovská mise. Nic ambiciózního. Žádná expedice na Everest.
Přijdu do Lidlu a hned mě praštila ta jejich klasická atmosféra organizovaný paniky. U vchodu vozíky zaseknutý jak zuby po Vánocích, u pečiva bitva o poslední kaiserku a mezi regálama lidi běhající s výrazem, že za pět minut vypukne hladomor.
Vzal jsem rohlíky, paštiku a samozřejmě ještě tři věci, který jsem nepotřeboval. Lidl má zvláštní schopnost přesvědčit člověka, že bez svářečky, havajský košile a motorový pily nepřežije víkend.
Pak jsem přišel k pokladnám.
A tam to bylo.
Dvě normální zavřený.
A otevřený jen samoobslužný.
Tohle je podle mě konečná fáze civilizace. Člověk si sám namarkuje nákup, sám zaplatí, sám udělá práci zaměstnance — a ještě u toho vypadá jako idiot.
Stál tam mladý zaměstnanec s výrazem člověka, který už viděl příliš mnoho lidského utrpení.
Říká:
„Můžete jít na samoobslužnou.“
Já říkám:
„Nemůžu.“
On:
„Ale můžete.“
Já:
„Nechci.“
On už mě ale naváděl k obrazovce jak letovej dispečer unesený letadlo.
Tak jsem tam stál.
Před blikajícím monstrem.
První problém — rohlíky.
Jak asi namarkujete rohlík? Já nevím. Rohlík nemá čárovej kód. Rohlík je prostě rohlík. Celý století to fungovalo.
Mačkám obrazovku.
Pečivo.
Rohlík.
Kaiserka.
Rustikální bageta.
Fit rohlík.
Vícezrnný uzel.
Co je vícezrnný uzel? Nakupuju pečivo nebo luštím středověkou hádanku?
Nakonec jsem vybral něco, co snad byly rohlíky.
Systém zařval:
„Položte zboží do zavazadlového prostoru.“
Já nic nezavazadluju. Já chci domů.
Položil jsem rohlíky vedle pokladny.
A v tu chvíli se spustil alarm.
„Neočekávaná položka v zavazadlovém prostoru.“
Normálně to na mě křičelo.
Lidi se otočili.
Jedna paní si přitiskla kabelku k tělu, jako kdybych právě pašoval šunku pod bundou.
Přišel zaměstnanec.
„Musíte to položit správně.“
Jak správně položíte rohlík? To není plutonium.
Pak přišla paštika.
Tu jsem namarkoval dobře. Jenže jsem ji položil moc rychle.
Alarm znovu.
„Vyčkejte na obsluhu.“
Tohle je nejděsivější věta moderní doby. Znamená to, že jste selhali jako člověk.
Zaměstnanec přišel podruhé. Už se na mě nedíval jako na zákazníka. Spíš jako na nebezpečný experiment.
Za mnou se mezitím vytvořila fronta.
A já pod tlakem začal dělat chyby.
Namarkoval jsem kefír dvakrát.
Pak jsem omylem přepnul jazyk do angličtiny.
Pak jsem zrušil rohlíky úplně.
Na obrazovce blikalo tolik upozornění, že jsem měl pocit, že odpaluju jadernou elektrárnu.
Pot ze mě lil.
Srdce bušilo.
Jednou rukou jsem držel tašku, druhou mačkal tlačítka a v hlavě mi běžela jediná myšlenka:
Kde je normální pokladní s cigaretama v hlase a nenávistí v očích, která to všechno udělá za mě?
Pak přišel moment platby.
Přiložte kartu.
Přiložil jsem.
Nic.
Přiložil jsem znovu.
Nic.
Terminál na mě mlčky zíral jak uražený bankéř.
Zaměstnanec přiběhl potřetí.
„Musíte ji tam chvíli nechat.“
Tak promiň, že jsem nevěděl, že karta potřebuje emocionální podporu.
Nakonec se platba povedla.
Účtenka vyjela ven triumfálně, jako kdybych právě dokončil pilotní výcvik NASA.
Sebral jsem nákup a chtěl odejít.
Ale ne.
U východu bezpečnostní brána začala pípat.
Samozřejmě.
V tu chvíli jsem byl smířený se vším. S vězením. S výslechem. I s tím, že do smrti budu označovaný jako „ten dědek od paštiky“.
Nakonec se ukázalo, že jsem si zapomněl účtenku položit správně k čidlu nebo co.
Nevím.
Nechci to vědět.
Vyšel jsem ven zpocenej, rozklepanej a o deset let starší.
Sedl jsem si do auta a deset minut jen seděl v tichu.
Pak jsem se podíval na rohlíky.
Byly rozmačkaný.
A v tu chvíli jsem pochopil, že technologie nikdy nebyla vytvořená proto, aby člověku pomáhala.
Byla vytvořená proto, aby se starej chlap cítil jako úplnej debil při nákupu paštiky.
