Článek
Dřív byl telefon jednoduchá věc. Měl tlačítka, baterku na týden a když spadl na zem, rozbila se podlaha. Člověk zavolal, napsal SMS a maximálně si zahrál hada na záchodě. A byl klid.
Pak přišel můj syn a rozhodl se, že už prý nemůžu chodit po světě s „prehistorickým mobilem“.
Tohle mladí říkají rádi. Jakmile nějaká věc funguje déle než pět let, označí ji za pravěk.
K Vánocům mi dali chytrý telefon.
Už ten název mě urazil.
Když je telefon chytrý, co jsem potom já? Dekorace v papučích?
Rozbalil jsem krabici a hned jsem věděl, že je zle. Žádný manuál. Jen kabel tenký jak kapačka a krabička bez nabíječky.
Ptám se syna:
„A kde je zbytek telefonu?“
On se smál.
„Dneska už se to dělá ekologicky.“
Výborně. Zaplatím patnáct tisíc a ještě mám pocit, že zachraňuju lední medvědy.
První spuštění trvalo asi čtyřicet minut.
Telefon po mně chtěl jazyk, region, účet, heslo, potvrzení hesla, nové heslo, záložní heslo a otisk prstu.
Já nejsem agent CIA. Já jsem Franta z paneláku.
Pak přišel PIN.
Čtyři čísla.
Říkám si dobrý, to zvládnu.
Jenže ne.
Telefon:
„Tento PIN je příliš jednoduchý.“
Tak promiň, že jsem nezkusil hieroglyfy.
Zadal jsem jiné číslo.
„Tento PIN byl již použit.“
No samozřejmě. Za sedmdesát let života jsem už pár čísel viděl.
Nakonec mám PIN tak složitý, že si ho píšu na papír. Který schovávám. Aby mi ho někdo neukradl a nezjistil, kolik mám nepřečtených zpráv od operátora.
Jenže tím to začalo.
Každé ráno telefon něco chce.
Aktualizaci.
Potvrzení.
Souhlas.
Povolení.
Jednou jsem si chtěl jen zjistit počasí a telefon mi oznámil:
„Vaše zařízení není optimálně chráněno.“
Jak není chráněno? Leží doma na stole vedle křížovek a kapesníků. Co ještě potřebuje? Bodyguarda?
Nejhorší jsou aktualizace.
To je moderní forma vydírání.
Telefon začne večer nenápadně:
„Připomínáme aktualizaci systému.“
Pak přitvrdí:
„Vaše zařízení vyžaduje restart.“
A nakonec vás normálně zastrašuje:
„Některé funkce nemusí fungovat správně.“
To už čekám, kdy mi ve dvě ráno začne vyhrožovat pod oknem.
Posledně jsem aktualizaci odkládal týden. Telefon byl čím dál protivnější. Baterka mizela rychleji než výplata po Vánocích a všechno se sekalo.
Tak jsem povolil.
Dvě hodiny se to aktualizovalo.
Dvě hodiny!
Kdysi člověk za dvě hodiny postavil plot, opravil auto a ještě stihl tři piva. Dneska za dvě hodiny telefon změní ikonku foťáku.
A po aktualizaci?
Všechno jinak.
Tlačítka zmizela. Nastavení přestěhované. Písmo větší. Zvuky jiné.
Telefon vypadal, jako kdyby ho přes noc předělával nějaký hyperaktivní účetní.
Volám synovi:
„Kam zmizela baterka?“
On:
„Musíš přejet dolů a podržet widget.“
To už není telefon. To je taneční choreografie.
A pak jsou tu aplikace.
Každá chce účet.
Každá chce heslo.
Každá chce přístup k poloze, mikrofonu a asi i k rodinné historii.
Stáhl jsem si aplikaci na svítilnu a ona chtěla přístup ke kontaktům. Proč? Aby mohla zavolat ostatním baterkám?
Jednou mi telefon napsal:
„Byl zaznamenán podezřelý pokus o přihlášení.“
Normálně jsem se lekl.
Ukázalo se, že to jsem byl já.
Třikrát špatný PIN a vlastní mobil vás začne považovat za zločince.
A nejlepší je odemykání obličejem.
Syn říká:
„To je bezpečný.“
Není.
Ráno bez brýlí mě telefon nepozná. Po obědě s gulášem taky ne. Jednou jsem se po holení nemohl dostat ke kontaktům skoro deset minut.
Seděl jsem v kuchyni a vlastní telefon mě odmítal jak vyhazovač v nočním klubu.
Moje žena si mezitím nechala starý tlačítkový mobil.
Nabíjí ho jednou týdně, volá, píše a žije spokojeně.
Já každý večer sedím s nabíječkou, zadávám hesla, potvrzuju aktualizace a poslouchám rady telefonu, jak zlepšit digitální bezpečnost.
Přitom největší nebezpečí v mém životě je, že usnu u televize a zalehnu ovladač.
A stejně mám pocit, že ten telefon jednou vyhraje.
Jednou mě definitivně zamkne, změní PIN a napíše:
„Toto zařízení nyní přebírá kontrolu.“
A víš co bude nejhorší?
Že syn přijde, podívá se na to a řekne:
„Tys zase neudělal aktualizaci, co?“
