Článek
Je mi sedmdesát a pořád chodím do práce.
Ne proto, že bych se nudil. Ani proto, že bych měl nějakou zvláštní touhu v tomhle věku tahat krabice, zametat sklady nebo stát několik hodin na nohách. Chodím na brigády proto, že když si nevydělám něco navíc, musím začít počítat každou korunu.
A to mě, vážení, opravdu štve.
Celý život jsem pracoval.
Začínal jsem jako mladý kluk, kdy se člověk neptal, jestli ho práce baví. Prostě se ráno vstalo, nasnídalo, šlo se do práce a večer se člověk vrátil domů. Vystudoval jsem, nastoupil do zaměstnání, později jsem změnil práci, protože bylo potřeba vydělat víc. Pak přišly děti, hypotéka, opravy domu, účty, všechno možné.
Nikdy jsem nebyl žádný boháč.
Ale pracoval jsem.
A hlavně jsem měl zažité, že člověk se má snažit postarat sám o sebe.
Když jsem neměl peníze, neutíkal jsem hned pro podporu. Když se rozbila pračka, vzal jsem přesčas. Když bylo potřeba opravit střechu, dělal jsem po práci ještě bokem. Když přišla horší doba, utáhli jsme doma opasky.
Dneska mi někdy připadá, že za tuhle výchovu jsem byl pěkný hlupák.
Vedle mě totiž bydlí soused, říkejme mu třeba Mirek.
Mirek je přibližně stejně starý jako já. Znám ho desítky let. A víte, co mě na něm nejvíc vytáčí?
Že má klid.
Celý život se práci zrovna nepřetrhl. Tu měl zdravotní problémy, tu nemohl najít vhodné zaměstnání, pak mu nevyhovovala směna, potom zase nebylo nic poblíž. Vždycky se našel nějaký důvod.
Já se nehádám s tím, že člověk může mít skutečné problémy. Nemoc je nemoc a někdy člověka život semele tak, že se z toho těžko dostává.
Ale když člověk vidí někoho, kdo desetiletí práci obcházel, a pak se dozví, že díky různým dávkám, příspěvkům a podpoře vyjde měsíčně lépe než člověk, který celý život pracoval, tak se prostě začne ptát:
Kde je chyba?
A právě tahle otázka mě žere.
Já si přivydělávám, kde se dá.
Minulý týden jsem například chodil několik hodin pomáhat do skladu. Krabice, zboží, přenášení, uklízení. Nic hrdinského. Jen obyčejná práce, kterou by většina lidí v mém věku už dávno dělat nemusela.
Když jsem přišel domů, bolely mě záda.
Sundal jsem boty, sedl si do kuchyně a žena mi říká:
„Tak co, jaké to bylo?“
Co jsem jí měl říct?
Že dobré?
Bylo to mizerné.
Ne kvůli lidem v práci. Ti byli slušní. Mizerný byl ten pocit, že v sedmdesáti musím pořád dokazovat, že si zasloužím trochu peněz navíc.
A pak jsem druhý den potkal Mirka.
Seděl před domem, kafe v ruce, nohy natažené.
„Kam jdeš?“ ptá se.
„Na brigádu.“
Podíval se na mě a povídá:
„Vždyť už jsi důchodce.“
To mě málem kleplo.
Ano, jsem důchodce.
Ale důchod mi prostě nevychází tak, jak bych potřeboval. Tak pracuji. Co jiného mám dělat?
Mám sedět doma a nadávat na ceny?
Tak to právě dělá Mirek.
A ještě má občas řeči, jak je všechno drahé.
To už jsem se jednou neudržel.
„Mirku,“ povídám mu, „ty si uvědomuješ, že já chodím v sedmdesáti do práce, abych měl na všechno, a ty jsi za celý život odpracoval sotva půlku toho, co já?“
On pokrčil rameny.
„Já za to nemůžu.“
A právě tohle je možná ta věta, která mě na celém systému rozčiluje nejvíc.
Já za to nemůžu.
Ne, samozřejmě. Za nic nikdo nemůže.
Za nízký důchod může stát. Za drahé potraviny obchod. Za nájem majitel. Za elektřinu elektrárna. Za životní situaci úřad.
A člověk, který celý život vstával do práce, má nakonec sedět a říkat si, že měl být chytřejší.
Možná jsem měl opravdu dělat všechno jinak.
Měl jsem si místo práce hlídat, na co mám nárok.
Měl jsem se naučit formuláře.
Měl jsem vědět, jaké příspěvky existují.
Měl jsem se ptát, co mi stát zaplatí.
Místo toho jsem si hloupě myslel, že když budu poctivě pracovat, budu mít ve stáří klid.
Jak naivní.
Samozřejmě nechci tvrdit, že každý člověk na dávkách je nějaký povaleč. To by byla hloupost. Jsou lidé nemocní, lidé po rozpadu rodiny, samoživitelé, lidé, kterým se život opravdu nepovedl a potřebují pomoc. Od toho ostatně nějaká sociální síť existuje.
Jenže sociální síť podle mě nemá člověka naučit, že se vyplatí být pod ní místo toho, aby se snažil stát na vlastních nohách.
A tady mi něco nesedí.
Protože když je rozdíl mezi tím, jestli člověk celý život pracoval, nebo nepracoval, příliš malý, začíná se vytrácet motivace.
A motivace je zatraceně důležitá věc.
Já jsem celý život věřil, že když něco udělám, bude to mít nějaký smysl.
V práci mi říkali: „Pracuj a budeš mít odpracováno.“
Tak jsem pracoval.
Stát říkal: „Plať odvody.“
Tak jsem platil.
Společnost říkala: „Buď zodpovědný.“
Tak jsem byl.
A teď sedím v sedmdesáti nad účty a přemýšlím, jestli si můžu koupit nové boty.
To je ta ironie.
Člověk celý život slyší, že má myslet na budoucnost. Jenže když ta budoucnost přijde, zjistí, že mu v ní stejně nezbývá tolik, kolik si představoval.
A nejhorší není ani ta práce.
Nejhorší je ten pocit nespravedlnosti.
Kdybych chodil na brigády a věděl, že si tím výrazně polepším, řeknu si: dobře, dědku, chceš něco navíc, tak se snaž.
Jenže když vidím člověka, který pracovat nemusí, a přitom se mu životní náklady nějak pokryjí, zatímco já musím ve svém věku přidávat další hodiny, začnu si připadat jako blázen.
Nechci luxus.
Nechci dovolenou na Maledivách.
Nechci nové auto.
Chci jen pocit, že všechna ta léta práce nebyla úplně k ničemu.
Chci si jednou za měsíc zajít na oběd, aniž bych potom doma přemýšlel, kde těch pár stovek vezmu zpátky.
Chci si koupit něco, co nepotřebuji, a nemít z toho výčitky.
A hlavně bych chtěl ve svých sedmdesáti vstávat ráno proto, že chci jít na procházku.
Ne proto, že musím na brigádu.
Často se dnes mluví o solidaritě.
Dobře.
Solidarita je správná věc.
Ale solidarita podle mě nemůže znamenat, že člověk, který celý život přispíval, začne mít pocit, že byl za svou snahu potrestán.
Pomoc má být pomoc.
Ne životní strategie.
A práce by zase měla mít smysl.
Protože pokud člověk ve dvaceti letech vidí, že jeho soused nemusí pracovat, aby měl podobné nebo někdy i lepší podmínky než někdo, kdo vstává každé ráno do zaměstnání, co si z toho asi tak vezme?
Já už to nezměním.
Sedmdesát mi nebude znovu padesát.
Ani mi nebude třicet.
Ale mladší lidé ještě čas mají.
A právě kvůli nim bychom měli přemýšlet, jestli jsme ten systém nastavili správně.
Protože jednou budou sedět stejně jako já.
Budou mít za sebou čtyřicet let práce, zaplacené odvody, hypotéku, děti, starosti a bolavá záda.
A možná pak také potkají svého Mirka.
Sedícího před domem s kafem v ruce.
A možná se ho stejně jako já zeptají:
„Jak je možné, že já ještě pracuju a ty už ne?“
A Mirek možná zase pokrčí rameny.
„Já za to nemůžu.“
Jenže tentokrát už možná nebude stačit pokrčit rameny.
Protože jestli chceme, aby lidé pracovali, spořili, platili odvody a byli zodpovědní, musí systém dávat nějaký smysl.
Jinak jednoho dne zjistíme, že jsme celou generaci naučili přesný opak toho, co jsme je učit chtěli.
A to už nebude problém jednoho mrzutého dědka, který si chodí po sedmdesátce přivydělávat do skladu.
To bude problém nás všech.
