Článek
Já už dneska nestačím sledovat, co všechno jsem. Dřív jsem byl normálně děda. Teď jsem toxický. A to jen proto, že jsem řekl ne.
Přijde ke mně vnuk. Sedne si ke stolu, ale vlastně si nesedne, protože okamžitě vytáhne mobil. Pak druhý. A pak mi mezi řečí oznámí, že by potřeboval ještě třetí. Prý pracovní.
Já se ho ptám: „Na co pracovní? Vždyť ti je deset.“
A on bez mrknutí oka: „Na obsah.“
Obsah. V deseti letech má obsah. Já měl v deseti letech kolo a modřiny.
Říkám mu: „Stačí ti jeden mobil.“
A v tu chvíli se to zlomilo. Podíval se na mě, jako kdybych mu právě zakázal dýchat, a říká: „Ty jsi strašně toxický.“
Toxický. Já. Člověk, který mu kupuje zmrzlinu, hlídá ho, poslouchá ho a ještě mu občas něco dovolí. Já jsem toxický, protože jsem mu nekoupil třetí telefon.
Já jsem chvíli přemýšlel, jestli jsem něco nezaspal. Jestli se náhodou slovo „ne“ nepřejmenovalo na „útok na osobnost“.
Říkám mu: „Víš, co znamená toxický?“
A on: „To je, když někoho omezuješ a nerespektuješ jeho potřeby.“
Potřeby. Třetí mobil je potřeba. Já když byl malý, tak potřeba byla, aby nepršelo, když jsme šli ven. Dneska je potřeba mít tři obrazovky, aby se člověk nenudil.
Sedím tam, koukám na něj, jak mi to vysvětluje, a v hlavě mi běží jediné: kde se tohle naučil? Protože tohle není normální. To je naučené.
A pak mi to došlo. Internet. Všechno, co řekneš, je problém. Všechno, co zakážeš, je trauma. A každý, kdo nesouhlasí, je toxický.
Tak jsem nic neříkal. Žádná hádka, žádné vysvětlování. Jen jsem se zvedl, šel k routeru a vypnul WiFi.
Ticho.
Normálně absolutní ticho.
Za deset vteřin se ozvalo: „Dědo, nejde internet.“
Já na to: „Nevím.“
Za dalších deset vteřin: „Dědo, fakt to nejde.“
Já: „Zajímavý.“
Pak přišel za mnou. Poprvé bez mobilu v ruce. Stál tam, nevěděl, co dělat, kam se podívat. Jak kdyby ho někdo vypnul spolu s tou WiFi.
A říká: „Můžeš to zapnout?“
A já na něj: „Můžu. Ale nejdřív mi vysvětli, kdo je tady toxický.“
Chvíli ticho. Přemýšlel. Poprvé za celý den.
Pak řekl: „Tak asi ne ty.“
No vidíte. Najednou to jde.
Zapnul jsem WiFi. Nejsem tyran. Ale víte, co bylo zajímavé? On si nesedl zpátky a nevzal hned mobil. Sedl si ke mně a chvíli jsme si normálně povídali.
Normálně. Bez signálu, bez aplikací, bez obsahu.
A já jsem si říkal, že možná největší problém není ten třetí mobil. Možná je problém, že bez něj už ani nevíme, co dělat.
Takže ano, možná jsem toxický. Možná jsem starý. Možná tomu nerozumím.
Ale jestli znamená být normální to, že desetileté dítě potřebuje tři telefony a ještě vás za to poučuje, tak já klidně zůstanu toxický.
A WiFi mám pořád pod kontrolou.
