Článek
Já vás s tou dobou i chováním lidí v ní seznámím svědectvími z vlastní rodiny. Můj dědeček, narozený v roce 1902: „Ještě za císaře pána, jehož obraz jsme měli pověšený na zdi ve třídě,“ jak sám říkával a dále dodával: „tak, když jsme šli jako kluci po Rožmitále a potkali jsme známého, třeba pana doktora, lékárníka, faráře, učitele – museli jsme smeknout a uklonit se tak, že jsme měli hlavu skoro mezi kolenama a pozdravit ‚Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!‘ Kdo tak neučinil, často a rovnou dostal pořádný pohlavek společně se zápisem ve škole a stížností rodičům a s dodatečným domácím výpraskem.“
Tak to dnes už nikdo nečeká ani nepožaduje, zvláště je-li vzdělaný a žije-li v postkomunistické části Evropy. A děda nás - svá vnoučata - dále informoval: „A když pan doktor, farář nebo učitel řekli něco důležitého, tak o tom nikdo dospělý, natož děti, nepochyboval a neremcal nic proti tomu, neboť tito vzdělaní lidé také málokdy řekli nějakou vyslovenou pitomost, nebo dokonce lež!“
A děda ještě s úsměvem vzpomínal: „To sem byl ještě malej kluk – tak 5-6letej – a šli jsme s mámou a houfem ženskejch z luk, kde se sušilo seno, domů do Padrtě a kolem Padrťských rybníků jel úvozem cesty proti nám automobil s vojenskými potentáty. Prskal, smradil, škytal a klokotal jako špatně seřízenej traktor. Některé staré ženské viděly auto poprvé v životě, a tak se lekly a bály, že některé z nich poklekly, modlily se a křižovaly, protože na ně zřejmě působil jako výjev z Apokalypsy a jako předzvěst brzkého konce světa!“
Při jedné rodinné sešlosti u nás doma - to mi bylo tak kolem 10 let – jsme byli přítomni 2 Jirkové a 3 Jindrové ze 4 generací Hajerů. Já Jiří (*1952); bratr Jindra (*1957); náš táta Jiří (*1929); maminka Anna (*1928); děda Jindřich (*1902); babička Antonie (*1909) a praděda Jindřich (*1883), legionář, tou dobou už vdovec. Maminka pocházela ze Slovenska od Zvolena – shodou okolností i její dědeček z otcovy strany byl legionářem v Rusku.
Já jsem něco nechtěl dojíst při společném obědě a otec mě nazlobeně káral, abych kvůli růstu všechno dojídal a k tomu dodal: „Kdyby sme to tak měli my za války, tak sme tak nehladověli!“ Mínil samozřejmě 2. světovou válku. Na to děda Jindřich prudce zareagoval: „Co blbneš ty kluky! Já sem za války tahal domů všechno – i maso – z venkova od bráchy z Děčína; ten byl „mašinfíra“, tak to tajně v tendru vozil do Prahy a já to potom musel propašovat ze Smíchovskýho nádraží domů, až mě jednou málem chytili a moh sem skončit v Pečkárně a v koncentráku! Na nádraží skoro najisto už po mně šli; to sem hned poznal, že nemám žádnou šanci, tak sem po nich ty kufry hodil a co nejrychlejc vyběh z nádraží. Gestapáci za mnou venku začali pro výstrahu střílet. Naštěstí za nádražím zrovna odjížděla tramvaj s krasinem. Řidič mě zahlíd a pochopil, co se děje, zpomalil a já sem stačil rychle naskočit a on to pak pořádně rozjel… A tak sem jim – díky Bohu – úspěšně prchnul.“
A děda doplnil, už viditelně méně rozčilen, další léta několikrát opakovanou epizodu ze svého života. „Co vy víte o hladu, teda tady kromě táty,“ mínil pradědu. A pokračoval: „To v roce 1918 – to byl víc jak třičtvrtě roku takovej strašnej nedostatek všeho jídla a krutej hlad, že jsme jedli jen něco málo ze zahrady, vařila se polívka z tuřínu, čaj z borovicového jehličí, topilo se šiškama z lesa a s klukama jsme ve večerním příšeří chodili krást z vagónů vojenských transportů staré poloshnilé brambory. Vojenská patrola dělala, že nás nevidí. Máma – chudák – mi ležela se španělskou chřipkou několik týdnů a potom několik dalších měsíců postonávala, takže nemohla skoro nic dělat, tady táta (praděda) byl ve válce v ruských legiích.“ A děda se na chvíli odmlčel, aby nabral dech a potom takovým nezvykle třaslavým a plačtivým hlasem dovyprávěl: „Já jedinej sem tu strašnou chřipku nedostal, musel sem se starat o mámu a o čtyři daleko mladší bráchy a sestru a ten nejmladší bráška – tříletej – mi, chudáček malej, strašně rychle umřel, přestože mi s ním pomáhala sousedka, která mi nosila pro něj čerstvý mlíko. Ten malej se nakazil od mámy jako první a že byl takovej slaboučkej, tak to nevydržel!“
Praděda - „Stará vojna“ – jak se mu v Rožmitále, ale i v rodině říkalo, byl impozantní postava připomínající kondotiéra z období 30. leté války; každým coulem rodilý voják – „kaprál“ = desátník, poddůstojník pěchoty; původně rekrut 28. pěšího pluku – (Infanterieregiment Ritter Ludwig von Benedeck Nr. 28), se dostal do zajetí dne 11.9.1914 na haličskéfrontě v bitvě u Ravy Ruske, zvané též jako ,bitva o Lvov‘ (Lemberg); do legií se přihlásil 4.5.1918 v Omsku a službu v nich ukončil až 23.4.1920. Nejprve sloužil v 1.československém záložním pluku střeleckém, později v záložní a doplňovací rotě. Vlastnil mohutný a hustý rakouský knír, který byl na svých koncích typicky zakroucen vzhůru, a kterým nám dětem na požádání tzv. „zapráskal vousama“.
Praděda se náhle přidal do rozhovoru. „Jó, chlapci, já sem toho v životě a hlavně za první války zažil! Co já sem jenom viděl kolem sebe mrtvejch kamarádů, ale hlavně těch druhejch! Kozáci … ti jo, ti společně s námi bojovali velmi statečně, ale Rusové byli pořád naložení v lihu a často v noci za nějaký ty jejich zlatý ruble dezertovali k rudým. Pak to bylo většinou všechno jen na nás. Chlapci, ale nejdelší a nejkrutější strádání ve svým životě sem nakonec zažil hlavně v zimě při pokračující sibiřský anabázi a potom při ochraně přes 1 000 km dlouhýho úseku magistrály mezi Krasnojarskem a Irkutskem; pořádnej hlad taky, ale nejhorší byla ta strašná zima. To sme jednou otevřeli vagón a z něj čúrali na železniční násep … a to vám byl tak třeskutej mráz, že dole už padal jen žlutej led.“
Praděda se zadumal a pomalu a odborně si po obou stranách za ta léta naučenými pohyby zakroutil konce kníru a dále nás seznamoval se svou nadmíru dobrodružnou cestou do Vladivostoku. Před tím nám ukázal, kam až měl omrzlé nohy a zároveň nehezké tmavé pahýly některých částečně amputovaných prstů a dodal: „Jó, chlapci moji, až teprve začátkem února 1920 bylo vyhlášeno příměří s rudejma a ve Vladivostoku nás potom pořádně ošetřili, trochu vykrmili a nalodili na ‚šífy‘ a pluli jsme domů. Často jsme cestou kotvili ve velkých asijských přístavech, kde se vykládalo a nakládalo zboží i potraviny.“ A po malé pauze mi daroval krásnou a dosti velkou tropickou ulitu a povídá: „Jiříku, vem si ji, tu sem koupil na tržišti v Singapuru, dej si ji na ucho a uslyšíš šumět moře … a vždycky si přitom na mě vzpomeneš, jó?“ A pradědeček si kapesníkem setřel pár slz v koutcích očí a pokračoval: „Pak sme dopluli nakonec až do Terstu a potom vlakem hurá domů, do nový republiky tatíčka Masaryka a generála Štefánika, za kterou jsme bojovali a tak trpěli!“
Praděda uměl dobře německy i rusky, často v armádě tlumočil. (Shodou okolností jeho děda, Josef Georg Heyer z Varnsdorfu (*1807), sudetský Němec, byl také vysloužilý kaprál, ale od kyrysarů /těžké jezdectvo/ a patentální invalida – nevím ale z jaké bitvy – který se po roce 1835 odstěhoval s rodinou do Staré Boleslavi a počeštil si nejen jméno, ale i řeč a myšlení). Po válce praděda dostal onu pověstnou trafiku na náměstí naproti kostelu; se svými syny založil a rozvinul, rovněž na náměstí, prosperující velkoobchod ovocem a zeleninou; a také např. měli jako první soukromníci v Rožmitále pod Třemšínem nákladní automobil – (výhodná půjčka z Legiobanky), kterým vozili zboží až do Prahy.
Když jsem mnohem později studoval na 1. lékařské fakultě UK v Praze, často jsem dědu navštěvoval v Praze – Nuslích, kde jako vdovec bydlel. Děda se mi věnoval už v útlém dětství, učil mě počítat a po nočních službách se trochu prospal a potom se mnou chodil na procházky do lesa k Písnici; měl jsem ho velmi rád! Děda pracoval hodně let u Elektrických podniků hl. města Prahy jako vrátný v centrální budově u Hlávkova mostu - a předtím alternoval jako noční ozbrojená ostraha celé Petřínské lanové dráhy – (při prezenční vojenské službě byl vyhlášen nejlepším střelcem své jednotky; jeho bratr Václav (*1914) – jako voják byl zase předválečným mistrem republiky v hodu ručním granátem do dálky i na cíl. Můj táta jako rodilý Pražák ,strejdu Vaška‘ bezmezně obdivoval a popsal mi jeden svůj klíčový dětský zážitek z prázdnin: „Představ si, že on s velkým bramborem přehodil po nějakém vztekle štěkajícím psovi na druhé straně celé to široké rožmitálské náměstí a ještě ho k tomu trefil; pes zavyl, vocas mezi nohy a uháněl pryč!“).
Dědova rodina měla volné průkazky na tramvaj, slevu na elektrický proud v domácnosti a při hodně nočních službách v zimě vydělal měsíčně až 1 600 korun. „Víš, kolik to bylo tehdá peněz?“ - ptal se mě často. A sám si i odpovídal: „Nevíš! – představ si, člověče, že za 1,20 koruny sem si v těch létech koupil koňskýho buřta a k tomu 3 housky! - a za 600 korun sis moh koupit na venkově krávu! Ale třeba za pivo si zaplatil 2,50 nebo za jízdenku na tramvaj 2 koruny, a to bylo na tu dobu strašně drahý, protože průměrná vejplata byla kolem 600 až 700 korun.“
Jednoho dne jsem si všiml v jeho domácnosti takové zvláštní věci. Když jste totiž vešli do dědova špajzu, tak první co vás zaujalo bylo množství zavěšených štanglí různých trvanlivých salámů a poměrně velké zásoby potravin, ale hlavně konzerv. Vzpomínám si, že jsem se ho jednou zeptal: „Dědo, proč máš tady tolik salámů a konzerv?“ A děda s takovým trochu ostychem, trochu rozpačitostí říká: „Kamaráde, nikdy nevíš, co se může stát a najednou nemáš nic k jídlu a seš nahranej!“ Dědeček, ačkoliv byl velmi slušný a vychovaný pán, měl jednu takovou překvapivou vlastnost. Tak třeba na jedné svatbě příbuzného, i když byl předem a opakovaně ujišťován o tom, že dostane velkou výslužku; nevydržel to a hnán jakýmsi pravěkým sebezáchovným pudem, chodil od stolu ke stolu a vždy se slušně zeptal: „To už nebudete?“ A po samozřejmé odpovědi všech stolovníků: „Ne!“ ,šups‘ s potravinou do papírového sáčku a ,hups‘ do své ohromné tašky! Byla z toho velká ostuda! Co si i já pamatuji, tak z veškeré problematiky běžného života se prakticky vždy a přednostně zabýval otázkami kolem jídla, což mou matku nesmírně iritovalo.
Až o mnoho let později jsem už jako lékař našel vědecké vysvětlení a také správné zařazení této dědovy prazvláštní úchylky. Samozřejmě, že nešlo o nějakou verzi kleptomanie, nebo dokonce obsedantně-kompulzivní hromadění (hoarding = křečkování, také Diogenův syndrom), ale jednalo se o samostatnou nosologickou jednotku – tzv. syndrom Jacka Londona. Asi se ptáte proč to pojmenování po známém dobrodruhovi? Tento spisovatel jako první literárně zpracoval podobný případ (krátce a nepřesně: zálesák na Aljašce přišel přes zimu z nějakých důvodů o část svých zásob a přežil tu zimu jen s notnou dávkou štěstí, ve sžíravém hladu a na kost vyhublý. Když se následně vracel na lodi domů do San Francisca, byl posádkou chycen při krádeži většího množství jídla a při následné prohlídce jeho kajuty byly nalezeny velké zásoby trvanlivějších potravin. Doposud se mi nepodařilo zjistit jméno povídky nebo knihy, kde je tento příběh popsán). Dočetl jsem se také, že London ve své povídce Vyvrhel vlastně jako první dost přesně popsal i syndrom vyhoření neboli Burnout syndrom, následně definovaný až americkým psychoanalytikem Herbertem J. Freudenbergerem v roce 1974 – (informaci uvádí v jedné své stati známý psychiatr MUDr. Radkin Honzák).
Z toho vyplývá, že u těchto lidí, kteří zažili dlouhotrvající hlad v důsledku katastrofálního nedostatku potravin, načež příliš dlouho strádali a dostali i panický strach o svůj život (nebo o život svých blízkých) se v časech hojnosti z hlubin jejich duše vynoří překvapivý starý atavistický pud obsedantního střádání trvanlivých potravin kvůli nejisté budoucnosti, který je tak silný, že donutí i slušného člověka to jídlo třeba i odcizit!
První ze syndromů v dnešní společnosti prakticky až na nějaké výjimky ve světě vymizel, respektive se zcela nepochopitelně přetransformoval do problematiky mentální anorexie - bulimie a otázky fanatické kontroly složení potravin, ten druhý naopak rapidně narůstá! Co se týče pradědova vztahu k potravinám, je zajímavé, že ačkoliv také ve svém životě prošel dlouhými epizodami hladu a strádání, tak netrpěl žádnou s tím spojenou hlubší duševní poruchou, jako třeba děda; i když byl v jídle dost vybíravý a sekýroval, a ve svém jídelníčku vždy a zásadně preferoval kvalitní a čerstvé maso – zejména telecí, méně už vepřové řízky – zase k velké radosti mé babičky a mámy!
Praděda zemřel v roce 1965. Ještě že se nakonec nedožil dalšího příjezdu své ,oblíbené´ Rudé armády v roce 1968! Neměl bolševiky a komunismus, tuhle „rakovinu lidstva“ (Solženicyn) - rád a například tzv. ,úspěchy sovětské vědy a techniky´ prý občas komentoval, dokonce i na veřejnosti, podle své vlastní zkušenosti: „Prosím vás, ti žili v Rusku ještě nedávno jako ve středověku; naši kluci z legií jim tam stloukli ale opravdu krásně udělanou a všelijak ozdobně vyřezávanou dřevěnou kadibudku, a tam vám to byla taková senzace a novota, že se sjížděli na to koukat a studovat to až ze stokilometrové vzdálenosti a teprve potom je sami začali po vesnicích stavět!“ Slavná ruská zima, která má mnohasetletou praxi jak spolehlivě zabíjet obzvláště cizí intervenční vojáky, tak nakonec, i když se značným zpožděním, zabila i mého pradědu. Poranil si tehdy nohu a jeden z dříve omrzlých prstů se mu zanítila, on jej ,pajcoval´ jak na frontě nějakou starou mastí a nohu rodině ukázal, až když měl horečku a noha byla už celá fialová. Zemřel v nemocnici v Příbrami na nezvladatelný septický šok, tedy těžkou otravu krve, ve svých 82 letech.
Dědeček také často vzpomínal, jak se v roce 1910, to mu bylo 8 let, pohybovala po obloze Halleyova kometa a lidé se tehdá báli, že nebezpečné plyny z jejího dlouhého ohonu mohou na Zemi vyvolat epidemie. Mnozí rovněž tvrdili, že se blíží konec světa a že jistě bude apokalyptická válka … Až na ten konec světa se téměř všechny tyto nevědecké a chmurné předpovědi bohužel poměrně brzy vyplnily!
Představte si s jakou pýchou musel znovu hledět k obloze na ten její druhý průlet v roce 1986, kdy všechny zlověstné revelace kolem této tajemné vlasatice už byly kompletně realizovány v hrůzách obou světových válek a v té strašné pandemii chřipky; ale nyní věděl, že tam někde v těch vesmírných dálavách kolem onoho zvláštního nebeského útvaru plují a tu krásku zblízka studují lidskou rukou sestrojené přístroje, jejichž výroby se zúčastnil i jeho syn!
Můj táta totiž asi desetiletí před penzí pracoval ve VPZ-VÚ v Praze – Běchovicích jako nástrojař, odborník na obrábění speciálních legovaných ocelí a lapování superhladkých povrchů kovů v oddělení pro Interkosmos, na slavné české plošině ASP – G pro sovětské planetární sondy Vega 1 a 2, které letěly v letech 1984-85 k Venuši a následně v březnu 1986 k Halleyově kometě. Vega 1, vzdálená od jádra komety asi 8200 km, následně navigovala evropskou sondu Giotto, která se 8.9.1986 přiblížila do vzdálenosti pouhých 596 km od jádra komety. Tyto sondy zjistily, že její jádro velikosti 16×7×8 km je téměř absolutně tmavým uhlíkatým chondritem, který při každém průletu kolem Slunce ztratí 1 m vysokou povrchovou vrstvu, což odpovídá asi 600 miliónům tun materiálu – (volně podle Wikipedie).
Chudák děda zemřel oproti svému tátovi o dost nešťastněji, a sice v lednu 1989, nedoživ se ,sametového´ konce komunistického režimu, který společně se svým otcem svorně kritizovali už od února 1948 a marně čekali na jeho pád! Jinak celkem odolný děda totiž dostal při silně řádící epidemii spály po roce 1920, která navazovala na chřipkovou pandemii, asi pro celkové oslabení organizmu dost těžkou streptokokovou angínu s následnou revmatickou horečkou a s vážným postižením srdce i s významnou chlopenní (mitrální) vadou – jeho jedinou celoživotní nemocí, jinak byl velmi zdravý, netrpěl ani na zimní virózy, jako my všichni ostatní. Zemřel na srdeční selhání a vážné srdeční arytmie, způsobené touto těžkou srdeční vadou, ve svých 86 letech.
Omlouvám se Vám, asi začínám trpět odbíhavým myšlením; proto se kdysi dávno říkávalo, že u mužů – seniorů - už jde hlavně o to: „udržet meč – moč - a myšlenku!“
Závěr:
V posledních dvou letech v noci špatně spím a často sedím ve své pracovně a vzpomínám na své předky a rekapituluji svůj život; občas si k levému uchu přiložím ulitu ze Singapuru, kterou mi na památku daroval můj praděda. Někdy v ní slyším šumět moře (možná že je to už stařecký tinnitus?) a zavzpomínám na něho; vždy se mi přitom nahrnou slzy do očí. V posledních dnech v ní jakoby slyším jeho tichý, ale rozhodný velitelský hlas: „Chlapci, nebojte se - a hlavně všechno vydržte!“ A mně se chce do té ulity jako do telefonu odpovědět: „Dědo, ani ty, ani slovenský praděda Pavol - (který zemřel krátce po svém návratu z ruských legií do nové vlasti na válečná poranění a těžké omrzliny nohou) – a ani vaši ukrajinští kozáčtí spolubojovníci se nemusíte stydět za své prapravnuky a prapravnučky!“
Modlím se, aby nemuseli čeští ani slovenští vojáci znovu mašírovat na haličskou frontu, jako museli moji oba zmiňovaní pradědové, kteří tam odešli na nekonečné šestileté trápení.
Boj nás křesťanů ale není proti tělu a krvi, ale proti nadzemským duchům zla. „Křesťané v boji snáší všechno zlé jako řádní vojáci Krista Ježíše. Protože kdo se dá na vojnu, nezaplétá se do záležitostí obyčejného života; chce obstát před tím, kdo mu velí!“ - 2Tm 2/3-4
A tak křesťanští tamboři zbubnujte a svolejte celou Boží armádu zde na zemi – dobře vyzbrojené a vycvičené křesťanské rytíře(řky) ze Západu a neskonale chrabré bohatýry(rky) z Východu!
P.S.
V ukrajinské hymně se zpívá refrén:
= „Duši, tělo, obětujeme za naši svobodu;
= ukážeme, že jsme, bratři, z kozáckého rodu!“
Slovo „kozák“ pochází z totožného turkického slova „kazak“ a znamená: „svobodný člověk“!
Přeji Vám všem hodně Božího požehnání, zdraví a síly do tohoto duchovního boje! Vyprošujme
„šalom“ pro Ukrajinu, Rusko, Jeruzalém, Evropu a celý svět. Dál pomáhejme těžce zkoušenému lidu Ukrajiny; „duch bázně Hospodinovy“ ať sestoupí na Rusko, Ukrajinu a na nás všechny!
Napsal:
MUDr. Jiří Jan Hajer, bývalý vedoucí Křesťanského společenství a primář lázeňských léčeben Jessenius a Kriváň-Slovan – (Bohemia-lázně a.s.), Karlovy Vary, dne 3.3.2022
